ECLI:CZ:US:2002:1.US.399.01
sp. zn. I. ÚS 399/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek M. Š., a J. Š., obou zastoupených advokátem JUDr. M. J., proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 3 C 451/98, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 4. 2001, sp. zn. 23 Co 151/2000, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Havlíčkově Brodě ve věci stěžovatelek (v procesním postavení žalobkyň) proti žalovanému Z. o vydání náhrad za mrtvý inventář zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému poskytnout stěžovatelkám náhradu mrtvého inventáře ve výši každé z nich po 123.804,30 Kč vydáním každé jedné ideální třetiny blíže specifikovaných strojů.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelky řádně vyzvaly žalovaného jako osobu povinnou k poskytnutí náhrad a dne 23. 12. 1992 s ním uzavřely dohodu, kterou se žalovaný zavázal poskytnout jim náhradu za mrtvý inventář ve strojích a zařízeních ve výši 607.267,68 Kč, nicméně fakticky jim poskytl náhradu pouze ve výši 211.967 Kč. Žalovaný vznesl námitku promlčení uplatněného nároku. Protože prý stěžovatelky žalovaného marně vyzývaly k poskytnutí zbývajícího plnění z dohody ze dne 23. 12. 1992 a jelikož dne 13. 12. 1993 podaly návrh na uložení kauce dle zákona č. 39/1993 Sb., dovodil okresní soud počátek běhu tříleté promlčecí lhůty právě od tohoto data, tedy od 13. 12. 1993, a její konec ke dni 13. 12. 1996. Na běhu této lhůty prý nemohl nic změnit ani průběh sporu vedeného pod sp. zn. 7 C 31/95, jelikož se v něm jednalo o odlišný předmět řízení, takže nedošlo ke stavění předmětné promlčecí lhůty. Protože stěžovatelky uplatnily svůj nárok u soudu teprve žalobou podanou dne 20. 5. 1998, učinily tak po marném uplynutí citované promlčecí lhůty, a protože se žalovaný promlčení dovolal, soud žalobu zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě potvrdil.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že okresní soud na základě provedeného skutkového zjištění případu správně dovodil, že stěžovatelky požádaly žalovaného o plnění závazků z předmětné smlouvy ještě před podáním návrhu na uložení kauce dne 13. 12. 1993. Proto nejpozději tohoto dne začala běžet zmíněná promlčecí lhůta a jestliže žalobkyně vyzvaly žalovaného k plnění smlouvy, v níž se její účastníci dohodli na plnění v naturální formě, "pak je jisté, že žalobkyně vyzvaly žalovaného k plnění nikoli ve formě peněžité, jak nyní uvádějí, ale formou vydání věcí (§20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku)".
II.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozsudky porušily jejich základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Protiústavnost citovaných rozsudků spatřují stěžovatelky v tom, že prý obecné soudy chybně posoudily otázku promlčení vzneseného nároku. Zastávají totiž názor, že úkon směřující k poskytnutí náhrady ve smyslu ustanovení §20 odst. 2 zákona o půdě musí být učiněn výslovně, musí směřovat od oprávněné osoby, musí být adresován povinné osobě a musí z něj vyplývat, čeho se oprávněná osoba vůči osobě povinné domáhá. "V opačném případě nelze s tímto úkonem spojovat právní důsledky vyplývající z ustanovení §563 občanského zákoníku." Z provedeného dokazování prý však vyplývá, že některé úkony činily stěžovatelky společně, některé samostatně a v některých záležitostech za ně jednal ing. P. Š. Ohledně výzvy k poskytnutí plnění údajně nebylo ani okrajově zjištěno, kdo měl tento úkon činit, a pokud jej učinil ing. P. Š., zda byl k tomuto úkonu zmocněn. Rovněž prý nebylo zjištěno, vůči komu údajný úkon směřoval, zda se jednalo o osobu oprávněnou žádost či výzvu převzít a jakou formou byl tento úkon učiněn. Proto stěžovatelky tvrdí, že obecné soudy pochybily, pokud stanovily počátek běhu promlčecí lhůty nejpozději na 13. 12. 1993, aniž zjistily, zda tomuto dni předcházel kvalifikovaný úkon.
Proto stěžovatelky navrhly, aby byly oba napadené rozsudky obecných soudů jako protiústavní zrušeny.
III.
Stěžovatelky současně s ústavní stížností podaly i dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1379/2001, odmítl jako opožděné, neboť bylo podáno až po marném uplynutí lhůty jednoho měsíce k podání dovolání od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.
Za těchto okolností Ústavní soud konstatuje, že nic nebrání v projednání a rozhodnutí ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní soud především shledal, že ústavní stížnost v podstatě brojí proti skutkovému a právnímu posouzení daného případu, neboť stěžovatelky namítají, že obecné soudy chybně posoudily otázku promlčení vzneseného nároku. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
Ústavní soud - vycházeje ze svého výše nastíněného postavení a funkce - v souzené věci dovodil, že podstata námitek stěžovatelek brojí toliko proti aplikaci tzv. jednoduchého práva a zjevně nedosahuje ústavně právní intenzity, nutné pro případný kasační zásah Ústavního soudu. Jak totiž vyplývá již z výše uvedené reprodukční části tohoto usnesení (sub I., II.), obecné soudy provedly řádné dokazování a na jeho základě dospěly k právnímu závěru, že nárok stěžovatelek byl promlčen. Jak z předmětného soudního spisu (zn. 3 C 451/98) zjistil též Ústavní soud, stěžovatelky podaly žalobu o náhradu mrtvého inventáře u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě dne 20. 5. 1998. Obecné soudy přitom považovaly za prokázáno, že stěžovatelky vyzvaly žalovaného k plnění z předmětné smlouvy již "někdy v období před 13. 12. 1993". O tom svědčí např. výpověď stěžovatelky J. Š., učiněná při jednání před Okresním soudem v Havlíčkově Brodě dne 29. 10. 1998, že v průběhu roku 1993 stěžovatelky s družstvem jednaly o náhradě zbytku nároku, "ale družstvo se již chovalo zamítavě s tím, že bylo plněno podle seznamu a jedná se o konečné plnění" (č.l. 16 p.v.) nebo výpověď statutárního zástupce žalovaného ing. B. Č. učiněná při jednání před Okresním soudem v Havlíčkově Brodě dne 11. 11. 1999 (č.l. 50), podle níž v roce 1993 probíhala mezi žalovaným a stěžovatelkou Š. a ing. Š. jednání.
Ústavní soud při hodnocení souzené věci vycházel z toho, že podle ustanovení §101 občanského zákoníku "pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé". Protože v daném případě předmětná smlouva ze dne 23. 12. 1992 nestanovila čas plnění, byl dle ustanovení §563 občanského zákoníku dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Jestliže tedy v souzené věci obecné soudy na základě výsledků provedeného dokazování dospěly k závěru, že stěžovatelky požádaly žalovaného o poskytnutí zbývajícího plnění vyplývajícího z předmětné smlouvy již "někdy v období před dnem 13. 12. 1993" a že tedy jejich nárok na vyplacení zbývající náhrady za mrtvý inventář byl promlčen, neshledal Ústavní soud důvod tento skutkový a právní závěr z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat, jelikož mezi nimi neshledal rozpor. Námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou v podstatě identické s námitkami uplatněnými již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy řádně vypořádaly, a Ústavní soud v zásadě není oprávněn - respektuje své ústavní vymezení - jejich skutkové a právní závěry při aplikaci jednoduchého práva přehodnocovat. Proto Ústavní soud o s ohledem na výše uvedené důvody konstatuje, že stěžovatelky ve skutečnosti brojí toliko proti neúspěchu v řízení před obecnými soudy při aplikaci jednoduchého práva a že jejich citovaná základní práva napadenými rozsudky zjevně porušena nebyla.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj