ECLI:CZ:US:2002:1.US.435.01
sp. zn. I. ÚS 435/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti Ing. M. S., a Ing. P. V., obou zastoupených advokátem JUDr. V. U., proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 7. 2000, sp. zn. 2 T 51/99, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 6 To 463/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem uznal Okresní soud v Bruntále stěžovatele vinnými trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a oběma jim uložil trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Dále stěžovatele zavázal společně a nerozdílně zaplatit poškozenému Z., s.p., škodu ve výši 443.114,-- Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestného činu se měli stěžovatelé dopustit tím, že v přesně nezjištěné dny v době nejméně od prosince 1993 do roku 1995 jako společníci a jednatelé spol. S., s.r.o., Ostrava bez souhlasu majitele postupně prodali 53 ks krav, 598 kg jalovic a 1.584 kg hovězího žíru v celkové ceně 443.114,-- Kč ke škodě Z., s.p., (právní nástupce S. s.p.), ačkoliv podle nájemní smlouvy ze dne 31. 5. 1993 měli hovězí dobytek pouze pronajatý jako živý inventář s výslovným zákazem jakéhokoliv prodeje či dalšího nájmu a získané peníze použili pro svoji firmu.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud uvedl, že 31. 5. 1993 uzavřela firma S. O., s.r.o., zastoupená stěžovatelem (Ing. M. S.), se S., s.p., v té době ještě zastoupeným druhým stěžovatelem (Ing. P. V.) nájemní smlouvu na movitý majetek, živý a mrtvý inventář a zásoby z majetku S., s.p., k provozování zemědělské výroby. Na živý inventář bylo stanoveno nájemné 3.485,-- Kč a na mrtvý inventář 558,-- Kč měsíčně. Nájemce byl povinen o pronajatý majetek řádně pečovat a na svůj náklad provádět potřebné udržovací práce na mrtvém inventáři, řádně se starat o živý inventář, pečovat o jeho zdravotní stav a zabezpečovat jeho optimální výživu. Nájemce odpovídal za jakoukoli škodu na pronajatém inventáři, byl povinen vést řádnou evidenci a informovat pronajimatele o haváriích, škodách či hromadných onemocnění zvířat bez zbytečných odkladů. Nájemce nebyl oprávněn bez souhlasu pronajimatele s pronajatými věcmi disponovat (prodávat ani dále pronajímat). Součástí nájemní smlouvy byl podrobný seznam živého a mrtvého inventáře. Na základě nájemní smlouvy firma S., s.r.o., převzala 8 ks telat, 79 ks jalovic chovných, 49 ks hovězího žíru, 38 ks březích jalovic a 165 ks krav, u veškerého dobytka byla stanovena účetní cena. V září 1993 se stal společníkem citované firmy stěžovatel Ing. P. V. K 31. 12. 1997 a k 30. 9. 1998 měli mít stěžovatelé v nájmu - oproti původnímu stavu se stav snížil z důvodů uspokojování restitučních nároků a z důvodů např. nucené porážky - 53 ks krav, 598 kg jalovic a 1. 584 kg hovězího žíru v celkové účetní hodnotě 1.090.134,50,-- Kč. Tento účetní stav také stěžovatelé vykazovali při inventurách, které byli prováděny ročně, avšak toliko účetně, nikoliv fyzicky. Veškerý pronajatý dobytek však prodali (v období roku 1993-1995) na jatky MVDr. J. V., neboť zjistili, že chov hovězího dobytka je nevýhodný a chtěli zahájit chov prasat. Okresní soud dále uvedl, že tento skutkový děj zjistil zejména z výpovědí svědků, ze znaleckého posudku Ing. M. T., znalce z oboru zemědělství, ekonomika a z jeho doplňku, z nájemní smlouvy, z protokolu o auditorském ověření, z dohod o vyrovnání restitučních nároků, z delimitačního protokolu, z inventárních seznamů, z dokladů S., z výpisu obchodního rejstříku, z usnesení krajského obchodního soudu, z notářského zápisu, z nákupních lístků a daňových dokladů, z podkladu účetnictví, z výpisu neuhrazených faktur, ze sdělení Z. a částečně i z výpovědi stěžovatelů. Ohledně počtu kusů prodaného dobytka soud vycházel z písemných materiálů, když zejména byl účetně veden počet 53 ks krav. Stěžovatelé sami uvedli, že uhynulý dobytek a nuceně poražený se účetně zaznamenával (odepisoval se) a nebyl dále veden v účetních kartách. Počet kusů 53 krav je tedy - podle názoru okresního soudu - objektivní, přičemž toto číslo je minimální. Nepodařilo se totiž již prokázat, zda v ostatních případech u tzv. nucené porážky byla tato porážka skutečně nucená nebo zda nešlo o prodej dobytka na jatky.
Soud podtrhuje, že obhajoba stěžovatelů ohledně počtu kusů krav byla vyvrácena provedenými důkazy např. výpovědí svědka Ing. V. K., který uvedl, že při inventuře k 15. 10. 1998 nebyl u firmy zjištěn žádný hovězí dobytek, přičemž zde mělo být 53 ks krav, 589 kg jalovic a 1.584 kg hovězího žíru. Cena dobytka byla stanovena znaleckým posudkem, který byl v průběhu dokazování doplněn s ohledem na důkazy, které byly v řízení provedeny. Podle tvrzení stěžovatelů měla být sice jako minimální cena u jedné krávy stanovena částka 4.900,-- Kč (dle znalce 7.315,-- Kč), což však soud neakceptoval, neboť i z dalších důkazů - zejména z výpovědí svědka MVDr. V. - krávy, které byly dodávány na jatka nebyly na minimální hmotnosti; rovněž svědek MVDr. H. (zvěrolékař) potvrdil, že ne všechny kusy dobytka byly jateční a v některých případech mohl být dobytek dále chován. Podle mínění soudu znalec stanovil cenu zcela objektivní a s ohledem na důkazy jde i o cenu minimální. Okresní soud konečně konstatoval, že nájemní smlouva zněla na konkrétní věc (konkrétní druh a počet dobytka) a škoda vznikla ve chvíli, kdy došlo k prodeji dobytka tím, že stěžovatelé disponovali s věcí, která nebyla v jejich vlastnictví. Po objektivní i subjektivní stránce tedy naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 trestního zákona.
Stěžovatelé dále brojí proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě, který jejich odvolání proti uvedenému rozsudku okresního soudu zamítl. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud zejména uvedl, že Okresní soud v Bruntále provedl úplná a správná skutková zjištění mající oporu v provedeném dokazování. Rovněž po právní stránce prý okresní soud jednání stěžovatelů kvalifikoval správně. Podle názoru odvolacího soudu není pochyb, že stěžovatelé jednali v rozporu s podmínkami nájemní smlouvy, když o své vůli v rozsudku uvedený počet kusů dobytku prodali na jatky a nemůže je vyvinit ani tvrzení, že se jim v podnikání nedařilo a že chtěli podnikat při chovu prasat. Je nepochybné, že v této činnosti pokračovali delší dobu a že o jejich jednání pronajimatel nevěděl. Krajský soud dále sám doplnil dokazování výslechem znalce Ing. M. T., který potvrdil, že bez existence asimilačních karet (záznamy o průběžném stavu chovu) není schopen určit cenu, zejména krav, a že pokud cenu upřesnil na základě výsledků provedeného dokazování za 1 ks částkou 7.315,-- Kč jedná se o cenu minimální. V řízení před krajským soudem předložil zástupce poškozeného originál nájemní smlouvy, ze kterého je zřejmé, že stěžovatelé svými podpisy stvrdili nejen samotnou nájemní smlouvu, ale též její přílohy tzn. i skutečný stav dobytka. Krajský soud dále konstatuje, že za tohoto stavu nemohl přisvědčit námitkám stěžovatelů, že nebyl k dispozici originál nájemní smlouvy jako klíčový listinný důkaz; v řízení se s ním seznámili a potvrdili i jeho správnost tzn. včetně podpisu a razítek. Opakují-li stěžovatelé znovu svoji obhajobu, má krajský soud zato, že se s ní okresní soud náležitě vypořádal. Zdůrazňuje, že závěr soudu I. stupně o vině stěžovatelů má oporu v provedeném dokazování. Z těchto důvodů nezaujal odvolací soud odlišný právní názor od názoru soudu I. stupně ani v otázce viny ani v otázce trestu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti (doplněné dne 28. 8. 2001) tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 1, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postupem soudů obou stupňů a v jejich rozhodnutích prý nebylo respektováno ani ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu a čl. 90 Ústavy a nebyl řádně objasněn skutkový stav věci. Stěžovatelé brojí proti tomu, že se soud při rozhodování opřel o nájemní smlouvu ze dne 31. 5. 1993, která prý nedefinuje - kromě finanční hodnoty - co bylo předmětem nájmu. Tvrdí, že sumář příloh účastníci nepodepsali a nelze tak dovodit, co bylo pronajato a v jaké stavu. Jsou přesvědčeni, že nelze konstatovat, že byl vůbec nějaký majetek zpronevěřen, když prý pro "kvantifikaci jeho množství" chybí počáteční stav svěřeného majetku. Nebyla údajně v tomto směru vyslyšena jejich obhajoba a do skutkové věty tak byly údajně zahrnuty i kusy, které prý v důsledku nemoci pošly nebo musely být z tohoto důvodu utraceny. Pokud stěžovatelé uvedli, že část dobytka prodali, neznamená to dle jejich mínění, že by jejich jednání mělo charakter trestného činu.
Proto navrhují v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále a Krajského soudu v Ostravě zrušit.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Bruntále, Krajský soud v Ostravě a dále Okresní státní zastupitelství a Krajské státní zastupitelství.
Okresní soud v Bruntále ve svém vyjádření uvedl, že v rámci hlavního líčení provedl všechny dostupné důkazy v přítomnosti obou stěžovatelů i jejich obhájce. Byla jim dána také možnost se ke všem prováděným důkazů vyjádřit a navrhnout doplnění dokazování. Podtrhuje, že dne 11. 7. 2000 uvedli, že nemají další důkazní návrhy. Tvrzení stěžovatelů, že soud nezjistil rozsah zpronevěřeného majetku považuje soud za neopodstatněné, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že se touto otázkou zabýval. Byla totiž podstatná pro zjištění výše škody a pro právní kvalifikaci.
Krajský soud ve svém vyjádření podtrhuje, že sám ještě doplnil dokazování. Má zato, že námitky stěžovatelů neodpovídají skutečnému stavu věci. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Okresní státní zastupitelství i Krajské státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka v řízení vzdalo.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelé v podstatě napadají toliko hodnocení důkazů provedené obecnými soudy.
Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadených rozhodnutí jak okresního tak krajského soudu - dovozuje, že taková výjimečná situace v daném případě nenastala. V postupu Okresního soudu v Bruntále a Krajského soudu v Ostravě ani v jejich právních závěrech neshledal tzv. extrémní rozpor ve smyslu citované judikatury.
Pokud stěžovatelé brojí proti tomu, že nebyl objektivizován výchozí stav svědčící o tom, že dobytek zpronevěřili, a že se soudy při rozhodování opřely o nájemní smlouvu, ze které údajně nebylo jasné, co je předmětem nájmu, je toto tvrzení v rozporu s obsahem spisu. Je totiž zřejmé, že soud rozsah zpronevěřeného majetku zjišťoval např. z inventárních seznamů (č.l. 23-24), ze svědecké výpovědi Ing. V. K. (č.l. 202 p.v.), i z výpovědi stěžovatelů (č.l. 200-202) a z dalších důkazů ve spise obsažených, korespondujících i s odůvodněním napadeného rozsudku okresního soudu. Ústavní soud proto dovozuje, že Okresní soud v Bruntále a následně i Krajský soud v Ostravě, nevyšly jen z namítané nájemní smlouvy a proto tyto námitky jako zjevně neopodstatněné odmítá. V této souvislosti považuje Ústavní soud za neakceptovatelnou námitku stěžovatelů, že nebylo jasné, co je předmětem nájmu, jestliže nedošlo k podpisu listin (sumáře příloh). Lze konstatovat, že při zjišťování obsahu konkrétního právního úkonu obecné soudy přihlédly ke všem známým a zjištěným okolnostem (viz. např. čl. 4 napadeného rozsudku Okresního soudu v Bruntále) i k tomu, že stěžovatelé předmětnou nájemní smlouvu vlastnoručně podepsali (viz. č.l. 324). Ústavní soud má zato, že pokud stěžovatelé stvrdili tuto listinu svými podpisy, souhlasili i s jejími přílohami - které tvořily nedílnou obsahovou součást této smlouvy - byť tento sumář příloh výslovně nepodepsali. V této souvislosti nelze přehlédnout, že při posledním hlavním líčení před okresním soudem konaném dne 11. 7. 2000 oba stěžovatelé i jejich obhájce uvedli, že žádné důkazní návrhy nemají. Za této situace považuje Ústavní soud i tuto námitku za irelevantní a zjevně neopodstatněnou.
Tvrzení stěžovatelů, že byť v řízení před obecnými soudy doznali prodej části dobytka, nezakládá to přesto jejich trestní odpovědnost, znamená dle názoru Ústavního soudu pouze další demonstrování jejich nesouhlasu s hodnocením provedeného dokazování a se závěry obecných soudů, jež z něho vyvodily. Ústavní soud - jak již předestřel výše - neshledal v jejich postupu žádné protiústavní vybočení. Pokud by za dané situace Ústavní soud názory obecných soudů zpochybňoval, vstoupil by tak do role, která je vyhrazena jen jim, neboť by bez ústavně relevantního důvodu přehodnocoval hodnocení důkazů obecnými soudy, čímž by zasahoval do nezávislého soudního rozhodování. I tuto námitku považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na ustálenou judikaturu Ústavní soudu dále připomíná, že "O tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu z Ústavy a ze zákona povolané (čl. 90 ust. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 39 Listiny základních práv a svobod); případný nesouhlas s autoritativním (a pravomocným) rozhodnutím těchto orgánů je zcela nerozhodný a nemůže založit důvod pro vyvinění z odpovědnosti za (neoprávněný) zásah do zákonem chráněných hodnot jiných subjektů." (srovnej nález III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1997, díl II., str. 367).
V souzené věci lze tedy souhrnně konstatovat, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem a respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu a způsobu prováděného dokazování a o provádění důkazů vůbec. Napadená rozhodnutí jsou z pohledu Ústavního soudu přezkoumatelná, řádně a přesvědčivě odůvodněná a v závěrech obecných soudů proto nelze spatřovat (stěžovateli namítanou) protiústavnost.
Je tedy zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatelů, jichž se dovolávají, v souzené věci porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2002
JUDr. Vojen Güttlera
předseda senátu