ECLI:CZ:US:2002:1.US.445.2000
sp. zn. I. ÚS 445/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele společnosti O., s. r. o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, sp. zn. 30 Ca 90/2000, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, sp. zn.
30 Ca 90/2000, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svým návrhem, s tvrzením, že došlo k porušení
jeho ústavně zaručených základních práv chráněných čl. 36 odst.1
Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhal
zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo
zastaveno řízení o žalobě, jíž usiloval o přezkoumání rozhodnutí
Celního ředitelství v Plzni ze dne 20. 1. 2000, čj.
11004/1-2069/11/99, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti
rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30. 8. 1999, č. j.
7434/99. Celní úřad Folmava vydal dne 30. 8. 1999 výzvu ručiteli
(stěžovatel) k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka pana P.
K., kterou mu byla uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši
306 566 Kč, neboť dlužník jej v zákonem stanovené lhůtě neuhradil,
a stěžovatel za něj poskytl Celnímu úřadu Folmava záruku ve výši
500 000 Kč. Odvolání stěžovatele, ve kterém namítal neplatnost
záruční listiny, bylo výše uvedeným rozhodnutím celního
ředitelství dle ustanovení §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb.
zamítnuto.
Krajský soud v Plzni pak shora označeným usnesením řízení
o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí
správního orgánu - celního ředitelství, zastavil. Své rozhodnutí
odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní rozhodnutí,
které je ve smyslu ustanovení §248 odst. 2 občanského soudního
řádu (dále jen "o. s. ř."), z přezkumné činnosti soudů vyloučeno
s tím, že procesní rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají
přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného, ale týkají
se pouze jeho práv procesních. Napadené rozhodnutí není
rozhodnutím ve věci vyměření cla, vydávaným na podkladě ustanovení
§11 odst.1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., (celní zákon), ve
znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 13/1993 Sb."), neboť
správní řízení nalézací bylo ukončeno pravomocným stanovením
celního dluhu celnímu dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil
povinnost hmotněprávního charakteru. Protože uloženou povinnost
celní dlužník nesplnil, nastoupilo namísto řízení nalézacího
řízení vykonávací či vymáhací, v němž celní orgán učinil příslušné
procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků cla dle ustanovení §11 odst. 1 písm. h) zákona č. 13/1993 Sb. Dle ustanovení §320
písm. b) tohoto zákona se vymáhání celních dluhů spravuje zákonem
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Uvedený předpis
v ustanovení §73 odst. 1 upravuje první procesní krok orgánu
provádějícího vymáhání daňových nedoplatků (v tomto případě
celních dluhů), který časově předchází vlastní exekuci. Jde
o právní institut výzvy, kdy celní orgán vyzve celního dlužníka,
jenž nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak
učinil ve lhůtě náhradní a upozorní ho, že po uplynutí této
náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání celního dluhu.
Uvedená výzva je dle závěru soudu procesním rozhodnutím a stejný
charakter má i individuální správní akt vydaný v této fázi řízení
ve vztahu k ručiteli, jímž se vyzývá, aby uhradil v příslušné
lhůtě celní dluh za celního dlužníka z titulu ručení, když právním
podkladem pro tento postup celních orgánů je existující ručitelský
závazek. Uvedené dovozuje soud z naprosto shodného účelu, ke
kterému tento správní akt směřuje. Ručení, jako jeden z druhů
zajišťovacích závazků, má vždy akcesorickou povahu, tedy nemůže
existovat, aniž existuje závazek hlavní, a povinnost plnit
z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli okamžikem, kdy dlužník
celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost plnit celní dluh proto
nemohla být založena rozhodnutím celního orgánu, ale vznikla již
nesplněním povinnosti dlužníka. Napadené rozhodnutí se proto mohlo
dotknout jen procesních práv stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že od
samého počátku považuje za neplatnou záruční listinu, na podkladě
které byl uznán povinným k úhradě celního dluhu, přičemž tuto
neplatnost zdůraznil v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí
správního orgánu. Záruční listina byla podepsána v omylu vyvolaném
cizí osobou, která překročila meze svého zmocnění, a toto
překročení bylo z hlediska stěžovatele pro převzetí záruky
rozhodující (§49a obč. zák.). Dále stěžovatel nesouhlasí se
závěrem soudu, dle kterého je výzva k zaplacení splatného
nedoplatku za dlužníka procesním rozhodnutím. Uvádí, že dle
ustanovení §320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., se na celní
řízení, s výjimkou některých ustanovení, vztahuje zákon č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Mezi těmito výjimkami je
i §57 odst.1, odst. 2 a odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., který
proto nelze na celní řízení aplikovat. Dle názoru stěžovatele je
nutné na projednávanou problematiku aplikovat právní úpravu
charakteru celního řízení nejbližší, a to je právní úprava
obsažená v §303 až §312 obchod. zák. Považuje proto za
nepochybné, že výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka
je zasaženo hmotněprávní postavení ručitele, neboť výzvou byla
přenesena povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento subjekt
je zasažený ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí
rozhodnutí - výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je
získán exekuční titul.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že
v nadále trvá na svém názoru, že v dané věci se jednalo o procesní
rozhodnutí, které je dle ust. §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.
vyloučeno ze soudního přezkumu na úseku správního soudnictví
a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
II.
Ústavní stížnost je důvodná. Nutno především předeslat, že
skutkově i právně shodná problematika, za účasti týchž účastníků
řízení byla již Ústavním soudem řešena nálezy sp. zn. II. ÚS
445/2000, III. ÚS 446/2000, IV. ÚS 445/2000 a IV. ÚS 448/2000. Od
závěrů, v citovaných rozhodnutích uvedených není důvodu se
odchylovat ani ve zkoumaném případě.
Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, správní soud
vycházel v podstatě z názoru, že výzva učiněná celním orgánem ve
smyslu ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., určená
dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné
lhůtě a jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě
náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího vymáhání
celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Až potud lze zcela
se závěry soudu souhlasit. Správní soud pak ze shodného účelu,
k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní povahu
i této výzvy určené ručiteli. Uvedený závěr soudu však pomíjí
kogentní ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Podle
tohoto ustanovení lze v daňovém - a s ohledem na ustanovení §320
celního zákona i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo
přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému
již dříve byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh
stanovena, však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím
celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné
prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí
celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí,
jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení §32 shora
citovaného, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za
dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení, se
aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně
nesplní, přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dozvídá o tom,
že dlužník, za jehož splnění povinnosti clo zaplatit převzal
ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou
je tak určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah
předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve
stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám
v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její
označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu
ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává
v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem,
a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako rozhodnutí
materiální povahy.
Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené
rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože
má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil
zastavením řízení o podané správní žalobě stav, že stěžovateli byl
znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by jeho
námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ
v právu hmotném, posoudil, a porušil tak čl. 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Z uvedených důvodů bylo proto usnesení
Krajského soudu v Plzni Ústavním soudem zrušeno (§82 odst. 2,
odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 19. března 2002