ECLI:CZ:US:2002:1.US.448.01
sp. zn. I. ÚS 448/01
Usnesení
I. ÚS 448/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti V. Š., právně zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 14 To 308/2001, ze dne 31. 5. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením krajského soudu byla zamítnuta jako nedůvodná stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 2. 5. 2001, č. j. Nt 549/2001-6, kterým byla čtyřem obviněným včetně stěžovatele prodloužena vazba do 12. 7. 2001 s tím, že u všech trvají důvody vazby dle §67 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. řádu.
Napadené usnesení krajského soudu je odůvodněno tím, že nadále trvají důvody vazby uvedené v rozhodnutí soudu I. stupně. Není pochyb o tom, že obviněným v případě odsouzení hrozí vysoký trest, a to s dolní hranicí 10 let, a s ohledem na stupeň nebezpečnosti jednání pro společnost lze očekávat uložení trestu v horní polovině trestní sazby. Dosud nebyli vyslechnuti všichni svědci a nebyli také zjištěni všichni pachatelé skutku, který je předmětem trestního stíhání. Obvinění účast na jeho spáchání popírají. Je třeba zajistit, aby nemohli působit na dosud nevyslechnuté svědky či případné další spolupachatele. Poškozené měli obvinění vyhrožovat usmrcením, pokud požádá o pomoc policii. Tato skutečnost vzbuzuje obavu, že obvinění budou působit na dosud nevyslechnuté svědky popř. spoluobviněné a mařit tak objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Skutečnost, že obvinění měli vyhrožovat poškozené vzbuzuje obavu, že by svoji výhružku splnili, protože poškozená oznámení na policii učinila. Z návrhu státní zástupkyně je zřejmé, že přípravné řízení nemůže být skončeno do 12. 5. 2001, kdy končí opakovaně prodloužená vazba. Je třeba prověřit obhajobu V. Š., přednesenou až při posledním výslechu, doplnit jeho žádost o znalecký posudek z oboru fonetiky, znovu vyslechnout poškozenou a pokusit se zjistit místo pobytu dosud nevyslechnutých svědků.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho případě žádné konkrétní okolnosti odůvodňující vazbu nebyly zjištěny. V přípravném řízení nebylo prokázáno, že stěžovatel měl poškozené vyhrožovat smrtí. Napadené usnesení je tak dle názoru stěžovatele v rozporu s čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod, aniž by však v ústavní stížnosti tato údajná porušení jeho základních práv a svobod blíže konkretizoval.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že s názorem stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti se neztotožňuje a odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především - s odkazem na svoji ustálenou judikaturu -konstatuje, že institut vazby svojí povahou i způsobem zákonné úpravy spadá do oblasti trestního práva procesního. Jedná se toliko o zajišťovací opatření a jeho smysl proto nespočívá v tom, aby byl obviněný sankcionován či vychováván, jako tomu je u ukládání trestů. Vazba tedy nesmí být interpretována ani jako prejudikování odsuzujícího rozsudku o vině obžalovaného, jelikož takové její pojetí by zjevně odporovalo ústavnímu principu presumpce neviny, zakotvenému v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obsahem právního institutu vazby je proto vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného, jehož cílem je zabránit tomu, aby bylo dosažení účelu trestního řízení zmařeno nebo ztíženo. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny, a smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a umožnění tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156).
V souzené věci stěžovatel především namítá, že rozhodnutí o jeho vazbě nejsou dostatečným způsobem odůvodněna.
Ústavní soud zdůrazňuje, že každé rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny základních práv a svobod). Při takovémto zásahu je proto nutno postupovat restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení §125 trestního řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to více důrazně důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 121).
V daném případě však Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dopustily zmíněného protiústavního pochybení. Podle ustanovení §67 odst. 1 trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li dány "konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu" z naplnění některého z důvodů vazby. Přitom je již z povahy věci zřejmé, že nelze požadovat, aby soud činil naprosto jistý závěr o tom, že nebude-li obviněný vzat do vazby, dopustí se některého z jednání, upraveného v citovaném ustanovení. Z ústavně právního hlediska je nutno požadovat, aby vazební rozhodnutí byla odůvodněna konkrétními skutečnostmi, z nichž lze na zmíněnou obavu usuzovat.
V souzené věci však obecné soudy existenci vazebních důvodů odůvodnily náležitě konkrétně, neboť především shledaly, že stěžovatel je stíhán pro velmi závažnou trestnou činnost násilné povahy spáchanou ve spolupachatelství s dalšími osobami, trestní řízení je na počátku, do trestné činnosti byla zapojena celá řada osob, ve věci nebyli dosud slyšeni všichni svědci a dosud nejsou zjištěni všichni spolupachatelé. Současně hrozí stěžovateli velmi vysoký trest odnětí svobody, a obvinění vyhrožovali poškozené usmrcením. Z těchto důvodů soudy učinily závěr, že obvinění včetně stěžovatele by mohli v případě propuštění z vazby uprchnout nebo se skrývat a ovlivňovat další spolupachatele a svědky a tak mařit průběh vyšetřování. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že námitky stěžovatele ve skutečnosti brojí toliko proti skutkovému posouzení jeho vazebních důvodů a zjevně nedosahují ústavněprávní roviny. Institut vazby, jak již bylo výše uvedeno, nemůže předjímat vinu vazebně stíhaného obviněného z trestného činu, a proto ani nelze požadovat po soudu, který obviněného bere do vazy, aby si byl stoprocentně jist, že trestný čin skutečně spáchal. Taková jistota naopak musí vyplývat z meritorního odsuzujícího rozsudku.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu proto zpravidla přezkoumávat napadené rozhodnutí z hlediska práva jednoduchého, nýbrž toliko práva ústavního. V daném případě obecné soudy přesvědčivě zdůvodnily, v čem spatřují konkrétní skutečnosti odůvodňující existenci vazebního důvodu. Je tedy zřejmé, že námitky stěžovatele v tomto směru - jako již bylo uvedeno - brojí toliko proti způsobu hodnocení skutkových okolností případu, což přísluší obecným soudům a nikoliv Ústavnímu soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 8. října 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu