ECLI:CZ:US:2002:1.US.471.01
sp. zn. I. ÚS 471/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatelky S. S., zastoupené advokátem Mgr. J. F., proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 2. 2001, sp. zn. Nc 1663/2000, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 11 Co 340/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud ve Frýdku-Místku zamítl návrh stěžovatelky, aby byla nezletilá H. V. svěřena do její výchovy a aby bylo jejím rodičům stanoveno výživné. Soud nad výchovou nezletilé stanovil dohled.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud především uvedl, že stěžovatelka by sice byla schopna zajistit nezletilé dobrou péči a zázemí, leč ani u rodičů nezletilé není vyloučeno, že by byli schopni o dítě pečovat - zejména za předpokladu soustavného dohledu ze strany sociálních pracovnic - takže jim musí být dána možnost, aby dítě vychovávali. Okresní soud dovodil, že matka se snaží o nezletilou pečovat a soud chce dát rodičům - zejména matce - šanci, aby vůči nezletilé prokázala svoji schopnost alespoň toto dítě vychovávat, byť u jiných jejich dětí byla nařízena ústavní výchova. Proto návrh stěžovatelky zamítl a s ohledem na důkazy v tomto řízení provedené stanovil nad výchovou nezletilé dohled.
Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem citovaný rozsudek okresního soudu potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že nebyla zpochybněna skutková zjištění soudu I. stupně a že jeho závěry lze převzít. Konstatoval, že pochybnosti o tom, zda rodiče mohou být svým osobním životem a chováním příkladem svým dětem, zatím nedosáhly takové intenzity, aby soud svěřil nezletilou do péče jiné osoby, jestliže rodiče nezletilé v současné době péči o ni zvládají. To, že jsou dvě starší děti umístěny v ústavu, ještě prý neznamená, že matka není vůbec schopna řádnou výchovu dětí zajistit. Náznaky zlepšení se projevily i u otce, který se disciplinovaně účastní rekvalifikačního kurzu. Za této situace se i podle názoru krajského soudu jeví dohled nad výchovou nezl. H. jako opatření adekvátní.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a na spravedlivý soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Domnívá se, že tato rozhodnutí jsou v rozporu i s Úmluvou o právech dítěte, kde je v čl. 6. odst. 2 mimo jiné uvedeno, že státy zabezpečují v nejvyšší možné míře rozvoj dítěte. Namítá, že její návrh soud zamítl, byť byla u rodičů dítěte prokázána závadnost výchovného prostředí pro nezletilou; tvrzení soudu, že svěření starších dvou dětí do ústavní výchovy neznamená neschopnost matky se o děti starat, považuje za nepodložené. Stěžovatelka se domnívá, že za dané situace měl soud doplnit dokazování, protože dosud provedené důkazy nejsou natolik přesvědčivé, aby postačily k závěru, který oba soudy učinily. Stěžovatelka je přesvědčena, že v zájmu nezletilé měl být proveden i důkaz znalcem z oboru dětské klinické psychologie, který by se mohl vyjádřit k otázce vlivu současného výchovného prostředí na nezletilou a který by posoudil, jaký vliv na ni může mít výchovné prostředí, které je schopna zajistit stěžovatelka. Stěžovatelka navrhla, aby byla obě napadená rozhodnutí zrušena.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud ve Frýdku-Místku a Krajský soud v Ostravě.
Okresní soud ve Frýdku-Místku ve svém vyjádření uvádí, že tvrzení stěžovatelky, že v řízení byla porušena její ústavně zaručená práva, jsou nedůvodná. Podtrhuje skutečnost, že právě stanovený dohled nad výchovou nezletilé má zabezpečit to, že péče rodičů o ni bude řádná. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že s tvrzením stěžovatelky nesouhlasí. Jako soud odvolací sám doplnil dokazování a aktualizoval poznatky okresního soudu v péči o dítě. Provedené důkazy vyhodnotil tak, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se zabýval i rozdílem ve schopnostech a možnostech matky zajistit výchovu nezletilé na rozdíl od starších dětí umístěných v ústavní výchově. Krajský soud dále sděluje, že stěžovatelka byla celému jednání přítomna, byla vyslechnuta jako účastnice řízení, měla možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a sama důkazy navrhovat, přičemž v závěru řízení na původně navrhovaném důkazu výslechem jejího druha J. O. již netrvala a další důkazy nenavrhovala. Odvolací soud sám neshledal důvod k dalšímu provádění dokazování.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud není třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Zásahy Ústavního soudu v tomto směru by totiž značně překračovaly ústavní vymezení jeho funkcí. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelka v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů provedené okresním soudem a dílčí doplněné dokazování, které provedl odvolací soud. Současně dovozuje - s ohledem na obsah předmětného spisu i na napadené rozsudky - že ani v postupu obou obecných soudů ani v jejich právních závěrech nelze shledat extrémní rozpor ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu. Taková výjimečná situace v souzené věci nenastala.
Z obsahu spisu je zřejmé, že oba obecné soudy postupovaly v řízení v souladu s příslušnými procesními předpisy a rovněž v souladu s mezinárodními úmluvami, zejména pak s citovanou Úmluvou o právech dítěte, jíž se stěžovatelka dovolává. V napadených rozhodnutích totiž akcentovaly právě nadřazený zájem dítěte a vzaly v úvahu zájem na tom, aby nezletilá mohla vyrůstat u rodičů, byť ne ve zcela ideálním prostředí (srov. čl. 9 odst. 1 cit. Úmluvy).
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že oba obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a jasně vyložily, o které důkazy svá rozhodnutí opřely. Ani v tomto směru tedy nelze - z ústavněprávního hlediska - napadeným rozsudkům nic vytknout.
K námitce stěžovatelky, že v řízení měl být proveden i důkaz znalcem v oboru dětské klinické psychologie, Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka na podporu svých tvrzení před obecnými soudy provedení tohoto důkazu nenavrhla (ani nikdo jiný z účastníků), ač měla možnost navrhovat důkazy v celém řízení, kterému byla přítomna. Nelze tudíž v neprovedení tohoto důkazu spatřovat tzv. "opomenutý důkaz". Jestliže se stěžovatelka provedení tohoto důkazu dovolává až v řízení před Ústavním soudem, je zřejmé, že se snaží stavět Ústavní soud do pozice jakéhosi "superrevizního orgánu". Ústavní soud by totiž měl - dle mínění stěžovatelky - provádět nové dokazování, přehodnocovat důkazy již provedené a na místo kontroly ústavnosti rozhodovat meritorně o jejím nároku, což mu - jak bylo již předestřeno - nepřísluší. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na ustálenou judikaturu, podle níž námitky, které mohly být uplatněny v řízení před obecnými soudy, nemohou být uplatněny teprve v řízení o ústavní stížnosti (srovnej např. nepublikované usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 75/2001). Pokud jde o výslech svědka O. - který stěžovatelka navrhla v odvolání - Ústavní soud jen pro úplnost poukazuje na to, že před okresním soudem vyslechnut byl a další návrh na jeho výslech vzala sama (stěžovatelka) při odvolacím jednání zpět.
Za tohoto stavu je zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, v souzené věci porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu