ECLI:CZ:US:2002:1.US.489.2000
sp. zn. I. ÚS 489/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného advokátem JUDr. A. P., proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 10. 1999, sp. zn. 7 C 1109/97, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. 35 Co 347/99, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 5. 2000, č.j. 35 Co 347/99-155, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě v záhlaví označeným rozsudkem ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovanému E. T. (dříve B.) o neplatnost kupní smlouvy a o určení vlastnictví rozhodl tak, že (I.) zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení neplatnosti smlouvy o prodeji blíže specifikovaných nemovitostí (dále jen "předmětné nemovitosti"), uzavřené dne 19. 8. 1996 mezi stěžovatelem a žalovaným a (II.) rozhodl, že stěžovatel (žalobce) je vlastníkem předmětných nemovitostí.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud především konstatoval, že se stěžovatel domáhal určení neplatnosti citované kupní smlouvy; tvrdil, že její účastníci se domluvili na kupní ceně 1.600.000 Kč, avšak žalovaný prý úmyslně změnil písemné vyhotovení kupní smlouvy v rozporu s jejich dohodou v ujednání o ceně tak, že uvedl zcela jiné údaje (místo 1.600.000 Kč 5.500.000 Kč) a rovněž nesprávně uvedl, že kupní cena byla zaplacena již před podpisem kupní smlouvy. Tím stěžovatele údajně uvedl v omyl, z čehož stěžovatel dovozoval její neplatnost. Okresní soud však z provedeného dokazování dovodil, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, pokud jde o výši kupní ceny a neprokázal prý, že by byl žalovaný úmyslně změnil obsah kupní smlouvy v ujednání o ceně a že kupní cena byla zaplacena již před podpisem smlouvy.
Ve vztahu k žalobě o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem okresní soud shledal, že v době jeho rozhodování byl vlastníkem předmětných nemovitostí stěžovatel, jelikož tato skutečnost byla zjištěna z evidence z katastru nemovitostí, a proto v této části podanému návrhu vyhověl.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným rozsudkem potvrdil citovaný rozsudek okresního soudu ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 19. 8. 1966 a zamítl žalobu na určení, že se předmětná kupní smlouva ruší.
Návrh na zrušení předmětné kupní smlouvy zamítl krajský soud proto, že na tomto určení neshledal naléhavý právní zájem, neboť tuto žalobu označil za nadbytečnou. Důsledkem platného a účinného odstoupení od smlouvy totiž je, že se smlouva od počátku přímo ze zákona ruší.
Krajský soud dále uvedl, že z předmětné kupní smlouvy vyplývá výše kupní ceny 5.500.000 Kč, kterou dle bodu III kupující (žalovaný) zaplatil před podpisem smlouvy, což účastníci smlouvy potvrdili svými podpisy. Tyto skutečnosti údajně korespondují s tvrzením žalovaného a dále s výpověďmi svědků JUDr. T. a P. To, že by skutečná dohoda o kupní ceně byla jiná, se prý stěžovateli nepodařilo prokázat. Kvitanci v kupní smlouvě, na jejíž absenci stěžovatel upozorňoval, není zákonnou náležitostí kupní smlouvy, a navíc z textu smlouvy přímo vyplývá, že dohodnutá kupní cena ve výši 5.500.000 Kč byla zaplacena již před podpisem smlouvy.
Stěžovatel podal současně s ústavní stížností rovněž dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2810/2000, odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy v provedeném dokazování pochybily, pokud vzaly za prokázánu skutečnost, že došlo k zaplacení kupní ceny ve výši 5.500.000 Kč, a pokud nevzaly v úvahu, že předmětná kupní smlouva "byla uzavírána jakožto simulovaný a podmíněný projev vůle obou stran", a že byla sjednána za účelem obejití zákona a "za nedostatku vážnosti" vůle kupujícího skutečně zaplatit sjednanou cenu. Stěžovatel se proto domnívá, že tato smlouva představovala absolutně neplatný právní úkon a spatřuje v napadených rozsudcích porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a že není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Tuto okolnost považuje Ústavní soud za nutné v souzené věci zdůraznit, jelikož podstata stěžovatelem uplatněných námitek směřuje právě do oblasti hodnocení dokazování, provedeného obecnými soudy. Ústavní soud rovněž konstatuje, že argumentace stěžovatele ve skutečnosti směřuje nikoliv proti údajnému porušení jeho základních práv, nýbrž toliko proti neúspěchu v soudním řízení, což přirozeně ústavní ochrany nepožívá.
V této souvislosti je rovněž nutno připomenout, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu je dán důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu toliko tehdy, jestliže učiněné právní závěry jsou v extrémním nesouladu s výsledky provedeného dokazování (tzn. se skutkovým zjištěním), a nemohou z nich ani v žádné z možných interpretací odůvodnění soudního rozhodnutí vyplývat (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257). Ústavní soud se proto v dalším koncentroval na otázku, zda lze v souzené věci skutečně spatřovat extrémní nesoulad mezi právními závěry, obsaženými v napadených rozsudcích obecných soudů, a mezi skutkovým stavem, zjištěným v rámci dokazování.
V tomto směru Ústavní soud - na základě zjištění obsažených ve spisu Okresního soudu v České Lípě (zn. 7 C 1109/97) - konstatuje, že stěžovatel sám uvedl, že nemovitosti hodlal prodat za částku 1.600.000 Kč, avšak souhlasil (se zřetelem na možnost získání bankovního úvěru) s uvedením částky 5.500.000 Kč ve smlouvě (č.l. 30, 36). Žalovaný však v řízení před obecnými soudy tvrdil, že kupní cenu zaplatil způsobem, uvedeným v kupní smlouvě (č.l. 35), a to předáním částky 5.500.000 Kč v autě (č.l. 37), což stěžovatel popíral. V článku III. předmětné kupní smlouvy, řádně podepsané oběma jejími účastníky, se praví, že kupní cenu kupující zaplatil prodávajícímu před podpisem této smlouvy. Jestliže proto za těchto okolností dospěly obecné soudy k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně neplatnosti kupní smlouvy (přičemž v tomto řízení se soudy nezabývaly žalobou o zaplacení kupní ceny, nýbrž toliko žalobou o neplatnost kupní smlouvy), nedospěl Ústavní soud - ve smyslu jeho ustálené judikatury - k názoru, že by bylo odůvodnění obou napadených rozsudků obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem a že by proto tyto rozsudky vykazovaly znaky protiústavnosti. Podstata námitek stěžovatele - jak již bylo uvedeno - totiž brojí pouze proti způsobu provedeného dokazování a zhodnocení jeho výsledků, což však Ústavnímu soudu zpravidla přehodnocovat nepřísluší. Je tedy zjevné, že stěžovatel ve skutečnosti poukazuje toliko na chybný postup obecných soudů v rámci zákonem jim poskytnuté diskrece, což je však záležitost interpretace a aplikace jednoduchého práva a nikoliv ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Vladimír Klokočka předseda senátu