ECLI:CZ:US:2002:1.US.496.01
sp. zn. I. ÚS 496/01
Usnesení
I. ÚS 496/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. J. O., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 11. 5. 2001, sp. zn. 44 To 559/01, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. Nt 2196/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž byl vzat do vazby z důvodu dle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Týmž usnesením nebyl přijat písemný slib stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je trestně stíhán pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 trestního zákona, a trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 trestního zákona spáchaný ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona. Z vyšetřovacího spisu není podle jeho názoru vůbec zřejmé, jakým způsobem se měl na obou trestných činech podílet. Ve věci byl vyslýchán, protože měl předávat svědkovi D. mobilní telefon, po jehož původu pátrala policie. Při domovní prohlídce u něj byly zajištěny doklady potvrzující zakoupení mobilního telefonu v prodejně a paragon prý tyto skutečnosti potvrzuje. Při sdělení obvinění nedošlo ani k objasnění podstaty sděleného obvinění podle §91 odst. 1 trestního řádu, ani k předložení důkazů podle §33 trestního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že pouhá skutečnost, že měl mít krátce mobilní telefon od poškozeného, není důvodem pro sdělení obvinění. Není prý jediný důkaz, že se jakkoli podílel na loupeži s R. T., ani obviněný T. ani poškozený H. žádné tvrzení v tomto směru neučinili.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti popisuje některé skutkové okolnosti případu a tvrdí, že soud nedodržel zásadu revizního principu a jeho rozhodnutí je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a s čl. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel poukazuje na některé nálezy Ústavního soudu, které se týkají omezení osobní svobody (např. sp. zn. III. ÚS 337/97, sp. zn. III. ÚS 18/96).
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především - s odkazem na svoji ustálenou judikaturu - konstatuje, že institut vazby svojí povahou i způsobem zákonné úpravy spadá do oblasti trestního práva procesního. Jedná se toliko o zajišťovací opatření a jeho smysl proto nespočívá v tom, aby byl obviněný sankcionován či vychováván, jako tomu je u ukládání trestů. Vazba tedy nesmí být interpretována ani jako prejudikování odsuzujícího rozsudku o vině obžalovaného, jelikož takové její pojetí by zjevně odporovalo ústavnímu principu presumpce neviny, zakotvenému v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obsahem právního institutu vazby je proto vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného, jehož cílem je zabránit tomu, aby bylo dosažení účelu trestního řízení zmařeno nebo ztíženo. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny, a smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a umožnění tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156).
V souzené věci stěžovatel především namítá, že z napadených rozhodnutí není dostatečně zřejmé, jak se měl trestné činnosti, pro níž je trestně stíhán, vůbec dopustit, a že tedy nejsou dostatečným způsobem odůvodněna.
Ústavní soud zdůrazňuje, že každé rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny základních práv a svobod). Při takovémto zásahu je proto nutno postupovat restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení §125 trestního řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to více důrazně důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 121).
V daném případě však Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dopustily zmíněného protiústavního pochybení. Podle ustanovení §67 odst. 1 trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li dány "konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu" z naplnění některého z důvodů vazby. Přitom je již z povahy věci zřejmé, že nelze požadovat, aby soud činil naprosto jistý závěr o tom, že nebude-li obviněný vzat do vazby, dopustí se některého z jednání, upraveného v citovaném ustanovení. Z ústavně právního hlediska je nutno požadovat, aby vazební rozhodnutí byla odůvodněna konkrétními skutečnostmi, z nichž lze na zmíněnou obavu usuzovat.
V souzené věci obecné soudy existenci vazebního důvodu odůvodnily náležitě konkrétně, neboť především shledaly, že stěžovatel je stíhán pro velmi závažnou trestnou činnost násilné povahy spáchanou ve spolupachatelství s dalšími osobami, že trestným činem byla způsobena škoda ve výši nejméně 1 700 000 Kč, trestní řízení je na samém počátku, do trestné činnosti byla zapojena celá řada osob, ve věci nebyli dosud slyšeni všichni svědci a jeden z obviněných je dosud na svobodě. Z těchto důvodů soudy učinily závěr, že obviněný by mohl v případě propuštění ze zadržení ovlivňovat svědky a tak mařit průběh vyšetřování. Jestliže stěžovatel namítá, že se trestné činnosti nedopustil, nezbývá Ústavnímu soudu než znovu konstatovat, že námitky stěžovatele ve skutečnosti brojí toliko proti skutkovému posouzení jeho vazebních důvodů a zjevně nedosahují ústavněprávní roviny. Institut vazby, jak již bylo výše uvedeno, nemůže předjímat vinu vazebně stíhaného obviněného z trestného činu, a proto ani nelze požadovat po soudu, který obviněného bere do vazy, aby si byl stoprocentně jist, že trestný čin skutečně spáchal. Taková jistota naopak musí vyplývat z meritorního odsuzujícího rozsudku.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu proto zpravidla přezkoumávat napadené rozhodnutí z hlediska práva jednoduchého, nýbrž toliko práva ústavního. V daném případě obecné soudy přesvědčivě zdůvodnily, v čem spatřují konkrétní skutečnosti odůvodňující existenci vazebního důvodu. Je tedy zřejmé, že námitky stěžovatele v tomto směru - jako již bylo uvedeno - brojí toliko proti způsobu hodnocení skutkových okolností případu, což přísluší obecným soudům a nikoliv Ústavnímu soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 20. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu