ECLI:CZ:US:2002:1.US.502.02
sp. zn. I. ÚS 502/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci stěžovatelky M. N., zastoupené JUDr. J. Č., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2002, sp. zn. 30 Ca 9/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 7. 8. 2002 se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2002, sp. zn. 30 Ca 9/2002, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Okresního úřadu Pardubice ze dne 7. 11. 2001, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubice, odboru sociálních věcí, oddělení sociálních dávek, ze dne 13. 9. 2001, čj. 6/2001. Tímto rozhodnutím byla stěžovatelce uložena povinnost vrátit neprávem vyplacenou dávku sociální péče do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadeným usnesením bylo zastaveno řízení ve věci přezkumu správního rozhodnutí Okresního úřadu Pardubice z toho důvodu, že žaloba směřuje proti rozhodnutí, jehož přezkoumání je zákonem vyloučeno na základě §248 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ). Podle citovaného ustanovení jsou mj. z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí správních orgánů, vydaných na základě ustanovení uvedených v příloze "A" OSŘ. Stěžovatelka uvedla, že si je vědoma tohoto ustanovení, zároveň však poukázala na nález Ústavního soudu č. 276/2001 Sb., kterým se ruší část pátá OSŘ, o správním soudnictví, s účinností od 31. 12. 2002. Dále poukázala na to, že již v žalobě navrhla Krajskému soudu v Hradci Králové (dále též "krajský soud"), aby řízení přerušil a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení §248 odst. 3 OSŘ. Stěžovatelka se u krajského soudu domáhala zrušení rozhodnutí Magistrátu města Pardubice a Okresního úřadu Pardubice z důvodu jí tvrzené nezákonnosti jejich postupu a porušení zásad správního řízení ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Blíže však neuvedla, v čem zmíněnou nezákonnost postupu a porušení zásad správního řízení spatřuje. Stěžovatelka dále poukázala na blíže nespecifikované procesní vady, kterých se podle jejího názoru správní orgány při rozhodování dopustily, čímž měly porušit její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť zastavením řízení byla stěžovatelce odňata poslední možnost změny pravomocného rozhodnutí. Napadená rozhodnutí správních orgánů nerespektují, podle stěžovatelky, její ústavní práva, zejména právo volit a být volen, právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců, jak to garantuje čl. 21 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka dále tvrdí, že příloha "A" OSŘ, v aplikaci k ustanovení §248 odst. 3 téhož zákona, není zcela jednoznačná, její znění umožňuje různý výklad. Podle jejího názoru je při zkoumání podmínek přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy pro soud určující ustanovení §244 odst. 1 OSŘ, podle kterého soudy ve správním soudnictví přezkoumávají zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 158/99, kde je vyjádřen názor, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí správních orgánů jde zejména o posouzení jejich zákonnosti. Postupem krajského soudu bylo stěžovatelce údajně znemožněno domoci se stanoveným postupem ochrany jejího práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Z rozhodnutí Magistrátu města Pardubice, odboru sociálních věcí, oddělení sociálních dávek, ze dne 13. 9. 2001, čj. 6/2001, bylo zjištěno, že tímto rozhodnutím, ve věci neprávem vyplacené dávky sociální péče, tj. příspěvku při péči o blízkou nebo jinou osobu podle §107 a §80 zákona č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení, §7 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, §33 zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, a zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, byla stěžovatelce uložena povinnost vrátit neprávem vyplacenou dávku sociální péče ve výši 222 958,-- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.
Z rozhodnutí Okresního úřadu Pardubice, referátu sociálních věcí, ze dne 7. 11. 2001, čj. OkÚ/19438/2001/Pě, bylo zjištěno, že napadené rozhodnutí Magistrátu města Pardubice bylo potvrzeno.
Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové bylo zjištěno, že řízení o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí Okresního úřadu Pardubice bylo zastaveno a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění krajský soud uvedl, že se nemohl zabývat námitkami uvedenými v žalobě z toho důvodu, že žaloba směřuje proti rozhodnutí, jehož soudní přezkum je zákonem vyloučen. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Podle ustanovení §248 odst. 3 OSŘ jsou, kromě jiného, z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí správních orgánů, vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze "A" OSŘ, přičemž tato příloha zmiňuje i zákon č. 100/1988 Sb.
Okresní úřad Pardubice ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka pobírala dávku sociální péče - příspěvek při péči o blízkou osobu - z důvodu péče o svoji sestru, ovšem zároveň vykonávala funkci starostky obce S. Podle §80 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, náleží příspěvek při péči o blízkou osobu občanovi, který o tuto osobu celodenně, osobně a řádně pečuje. Stěžovatelka splnila podmínku řádné péče, avšak nemohla při svém pracovním vytížení splnit další dvě podmínky, a to celodenní a osobní péči. Tato skutečnost, kterou si správní orgán zjistil a ověřil, byla důvodem odejmutí dávky a vyčíslení přeplatku. Správní orgán i orgán odvolací se při rozhodování řídily ustanovením §3 zákona č. 71/1957 Sb., o správním řízení.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že při svém rozhodování vycházel z dosud platného ustanovení §248 odst. 3 OSŘ, podle kterého jsou z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí správních orgánů, vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze "A" OSŘ, tj. v daném případě na základě zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Z toho důvodu svým rozhodnutím zákon neporušil.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postupem správních orgánů obou stupňů, i krajského soudu v přezkumném řízení, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. V čem spatřuje pochybení v postupu správních orgánů, stěžovatelka nijak blíže nezdůvodnila. Pokud jde o pochybení v postupu a rozhodování krajského soudu v přezkumném řízení, stěžovatelka uvedla, že podle jejího názoru příloha "A" OSŘ v aplikaci k ustanovení §248 odst. 3 OSŘ není zcela jednoznačná a její znění umožňuje různý výklad, ovšem svůj závěr blíže nezdůvodnila. Uvedla pouze, že pro zkoumání podmínek přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy je pro soud určující obecné ustanovení §244 odst. 1 OSŘ. Zároveň poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 158/99, kde je vysloven závěr, že ve vztahu k soudnímu přezkumu rozhodování správních orgánů jde zejména o posouzení zákonnosti.
S uvedeným názorem stěžovatelky se Ústavní soud neztotožnil. Především je třeba konstatovat, že část pátá OSŘ "Správní soudnictví" je účinná až do 31. 12. 2002. Je tedy nepochybné, že krajský soud musel postupovat podle ustanovení této části. Ustanovení §244 OSŘ je ustanovení obecné, které stanoví, že soudy přezkoumávají na základě žalob nebo opravných prostředků zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy. Zdůrazňuje se zde, že jde o přezkum rozhodnutí při výkonu veřejné správy a stanoví obecné podmínky, za nichž soudy tato rozhodnutí přezkoumávají. Je zde tedy stanovena tzv. generální klausule pro soudní přezkum, která je však prolomena ustanovením §248 OSŘ, kde jsou uvedeny výjimky z této generální klausule. Zatímco ustanovení §248 odst. 1 a 2 OSŘ obsahuje výčet oblastí, v nichž rozhodování orgánů veřejné správy nepodléhá soudnímu přezkumu, ustanovení odstavce 3 citovaného ustanovení jednoznačně odkazuje na taxativní výčet těch rozhodnutí správních orgánů, která jsou z přezkoumávání soudem vyloučena. Jedná se o výčet ustanovení, která jsou uvedena v příloze "A", jež je součástí OSŘ. Při posuzování kompetenční výluky přezkumu správních rozhodnutí, obsažené v příloze "A", je dán zcela jednoznačný výklad, podle kterého je rozhodující označení předpisu, případně číslo paragrafu tohoto předpisu, což jednoznačně vyplývá z formulace §248 odst. 3 OSŘ " ...rozhodnutí správních orgánů vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze A...". Tvrzení stěžovatelky, že příloha "A" OSŘ v aplikaci k ustanovení §248 odst. 3 OSŘ není zcela jednoznačná, považuje Ústavní soud za ničím nepodložené, neboť právě z tohoto znění nepochybně vyplývá, že určující pro posouzení, zda předmětné rozhodnutí správního orgánu podléhá přezkumu, je právě označení konkrétního právního předpisu, v daném případě tedy zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud při svém rozhodování postupoval v souladu s ustanoveními OSŘ a rozhodl správně, když zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí, které ze zákona nemohlo být předmětem soudního přezkumu. Ústavní soud v postupu krajského soudu neshledal stěžovatelkou tvrzené porušení práva na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, neboť ustanovení §248 odst. 3 OSŘ pouze stanoví bližší podmínky a podrobnosti přípustnosti soudního přezkumu, což ostatně připouští i ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny.
Námitka stěžovatelky, že správní orgány při svém rozhodování nerespektovaly její právo volit a být volen, zakotvené v čl. 21 Listiny, je zcela bez souvislosti s předmětem ústavní stížnosti, a proto se touto otázkou Ústavní soud ani blíže nezabýval.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu