ECLI:CZ:US:2002:1.US.511.01
sp. zn. I. ÚS 511/01
Usnesení
I. ÚS 511/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti K. S., zastoupeného JUDr. L. D., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 21. 6. 2001, č. j. 3 To 490/2001-21, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích, ze dne 7. 6. 2001, č. j. 5 Nt 12/2001-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením krajského soudu byla zamítnuta jako nedůvodná stížnost proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 5 Nt 2/2001, jímž byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů dle §67 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1, 3 trestního zákona, spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona.
Napadené usnesení krajského soudu je odůvodněno tím, že dosud opatřené důkazy a zjištěné skutečnosti dostatečně nasvědčují tomu, že stíhané skutky se staly, že mají všechny znaky stíhaného trestného činu, a je dáno důvodné podezření, že je spáchal s dalšími spolupachateli i obviněný K. S. Dle názoru soudu je zcela opodstatněn závěr, že je obviněný ohrožen uložením vysokého trestu odnětí svobody (od 10 do 15 let). Trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství, do vazby již byl vzat obviněný H., a kromě již odsouzeného C. nebylo zřejmé, jaké další osoby se měly na spáchání trestné činnosti podílet. Činnost orgánů činných v trestním řízení bude nepochybně směřovat k označení dalších spolupachatelů a případného nalezení finančních prostředků získaných trestnou činností. Tato činnost by však mohla být obviněným mařena. U spoluobviněného H. se již prokázalo, že se písemně kontaktoval z věznice s jedním ze svědků, přičemž takové možnosti je třeba vyloučit. Obviněný se nedopustil nahodilého porušení zákona, nýbrž opakoval trestnou činnost stejného charakteru a je dáno podezření, že byl členem organizované skupiny až zločinného spolčení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho případě žádné konkrétní okolnosti odůvodňující vazbu nebyly zjištěny. Má stálé bydliště, stálé zaměstnání a pevné rodinné vazby, žije na trvalé adrese s manželkou a nezletilými dětmi. Napadené usnesení je tak v rozporu s čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod, s čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i s čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že argumenty stěžovatele se zabýval při rozhodování o jeho stížnosti. Pro úplnost dodal, že následně po podání ústavní stížnosti rozhodoval o opravných prostředcích stěžovatele proti rozhodnutím soudu I. stupně o dalším trvání vazby stěžovatele, a vývoj je takový, že rozhodnutím ze dne 14. 9. 2001 byl zrušen důvod koluzní vazby, takže stěžovatel je dále ve vazbě toliko z důvodu dle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především - s odkazem na svoji ustálenou judikaturu - konstatuje, že institut vazby svojí povahou i způsobem zákonné úpravy spadá do oblasti trestního práva procesního. Jedná se toliko o zajišťovací opatření a jeho smysl proto nespočívá v tom, aby byl obviněný sankcionován či vychováván, jako tomu je u ukládání trestů. Vazba tedy nesmí být interpretována jako prejudikování odsuzujícího rozsudku o vině obžalovaného, jelikož takové její pojetí by zjevně odporovalo ústavnímu principu presumpce neviny, zakotvenému v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obsahem právního institutu vazby je proto vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného, jehož cílem je zabránit tomu, aby bylo dosažení účelu trestního řízení zmařeno nebo ztíženo. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny, a smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156).
V souzené věci stěžovatel především namítá, že rozhodnutí o jeho vazbě nejsou dostatečným způsobem odůvodněna.
Ústavní soud zdůrazňuje, že každé rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny základních práv a svobod). Při takovémto zásahu je proto nutno postupovat restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení §125 trestního řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to více důrazně důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 121).
V daném případě však Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dopustily zmíněného protiústavního pochybení. Podle ustanovení §67 odst. 1 trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li dány "konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu" z naplnění některého z důvodů vazby. Přitom je již z povahy věci zřejmé, že nelze požadovat, aby soud činil naprosto jistý závěr o tom, že nebude-li obviněný vzat do vazby, dopustí se některého z jednání, upraveného v citovaném ustanovení. Z ústavně právního hlediska je nutno požadovat, aby vazební rozhodnutí byla odůvodněna konkrétními skutečnostmi, z nichž lze na zmíněnou obavu usuzovat.
V souzené věci však obecné soudy existenci vazebního důvodu odůvodnily náležitě konkrétně, neboť především shledaly, že stěžovatel je stíhán pro velmi závažnou trestnou činnost násilné povahy spáchanou ve spolupachatelství s dalšími osobami, trestní řízení je na počátku, do trestné činnosti byla zapojena celá řada osob, ve věci nebyli dosud slyšeni všichni svědci a dosud nejsou zjištěni všichni spolupachatelé. Současně hrozí stěžovateli velmi vysoký trest odnětí svobody. Z těchto důvodů soudy učinily závěr, že obviněný by mohl v případě propuštění z vazby uprchnout nebo se skrývat a ovlivňovat další spolupachatele a svědky a tak mařit průběh vyšetřování. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že námitky stěžovatele ve skutečnosti brojí toliko proti skutkovému posouzení jeho vazebních důvodů a zjevně nedosahují ústavněprávní roviny. Institut vazby, jak již bylo výše uvedeno, nemůže předjímat vinu vazebně stíhaného obviněného z trestného činu, a proto ani nelze požadovat po soudu, který obviněného bere do vazy, aby si byl stoprocentně jist, že trestný čin skutečně spáchal. Taková jistota naopak musí vyplývat z meritorního odsuzujícího rozsudku.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu proto zpravidla přezkoumávat napadené rozhodnutí z hlediska práva jednoduchého, nýbrž toliko práva ústavního. V daném případě obecné soudy přesvědčivě zdůvodnily, v čem spatřují konkrétní skutečnosti odůvodňující existenci vazebního důvodu. Je tedy zřejmé, že námitky stěžovatele v tomto směru - jak již bylo uvedeno - brojí toliko proti způsobu hodnocení skutkových okolností případu, což přísluší obecným soudům a nikoliv Ústavnímu soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. června 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu