ECLI:CZ:US:2002:1.US.528.01
sp. zn. I. ÚS 528/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného advokátem JUDr. O. V., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2001, sp. zn. 3 T 165/2000, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 4 To 170/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem uznal Městský soud v Brně stěžovatele vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona a trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona. Za tuto trestnou činnost mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Trestných činů se stěžovatel měl dopustit tím, že 1) v blíže nezjištěné době od počátku roku 1996 do konce měsíce června 1998 nutil pod hrozbou fyzického násilí a za použití přímého fyzického násilí (škrcení, kopání a bití) svoji bývalou manželku J. B. k tomu, aby ve společně užívaném bytě v Brně, nesměla rozsvítit, vařit ani sedět u stolu, dále aby při umývání se a používání WC musela strpět jeho zrakovou kontrolu a k tomu aby spala v kuchyni na zemi na matraci a "kdykoli něco z těchto příkazů neuposlechla, následovalo další fyzické napadání"; 2) ve stejném období znemožňoval J. B. užívání bytu v Brně, ačkoliv jí svědčilo právo bydlení, mj. tím že zamykal horní zámek, od kterého poškozená neměla klíč, bránil jí v užívání příslušenství bytu a jeho prostor, "kdy poškozená byla nucena část svých osobních věcí mít umístěny ve sklepních prostorách bytu".
V odůvodnění rozsudku Městský soud v Brně zejména uvedl, že stěžovatel trestnou činnost zcela popřel. Z jeho jednání jej však prý usvědčuje poškozená J. B., podle jejíž výpovědi byla již v minulosti stěžovatelem fyzicky bita, ale vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním. Od roku 1996 však jeho agresivní jednání nabylo na intenzitě. B. prohlásila, že byla omezována v užívání bytu, ze kterého se nikdy sama neodhlásila. Nikdy si byt sama neotevřela, protože od druhého zámku neměla klíč. Výpověď poškozené prý koresponduje s výpovědmi svědků C. a H. Městský soud konstatuje, že na základě těchto tří výpovědí by však nemohl jednoznačně rozhodnout o vině stěžovatele, byť jej poškozená usvědčuje přímo a ostatní dva svědkové nepřímo. Podle názoru soudu jsou totiž všichni tři svědkové ve věci výrazně angažováni a svým způsobem na věc ztratili nestranný náhled. I když soud dále ze znaleckých posudků zjistil, že poškozená je osobou duševně nemocnou, přesto považoval její výpověď v podstatných částech za pravdivou a věrohodnou, zejména v těch částech, které jsou potvrzovány i dalšími důkazy. Soud dále důkazy rozvádí a poukazje na výpovědi svědků, kteří neměli žádný vztah k poškozené ani ke stěžovateli (K., Š., L., P., Č., D., T., dr. H., P. B. a J. B.-dcery stěžovatele). Uložení věcí poškozené ve sklepním boxu je potvrzována i věcným důkazem - videozáznamem z reportáže natočené televizí P. Městský soud dále uvádí, že k posouzení věrohodnosti výpovědí stěžovatele, poškozené a nezletilých dětí výrazně přispěly i znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, které potvrzují i listinné důkazy - znalecké zkoumání z předchozí civilní věci.
Názor stěžovatele, že vyšetřovatelka zkreslovala jednotlivé důkazy, nebyl prý ničím potvrzen. Obvinění mu bylo sděleno až po rozsáhlém šetření a vyšetřovatelka sama odmítla návrhy na jeho vazební stíhání. Řadou dalších listinných důkazů je prý potvrzováno, že poškozená neměla od bytu klíče a sama se tam nemohla dostat.
Městský soud dále konstatuje, že po provedeném dokazování a po zhodnocení důkazů neměl pochybností o tom, že se stěžovatel uvedeného jednání dopustil. Podle názoru soudu je rovněž zcela vyloučeno, aby si poškozená způsobovala zranění a jeho následky sama v úmyslu přivodit stěžovateli trestní stíhání. Podle mínění soudu se poškozená po dlouhou dobu snažila domoci svých práv a své ochrany, leč často narážela zjevně na bariéry způsobené povoláním stěžovatele (pozn.: tehdy policisty), což bylo dáno i její mentální zaostalostí. Nelze u ní předpokládat takovou rafinovanost, aby dokázala obelstít velké množství zcela nezávislých svědků, tak jak se to snažil vysvětlit stěžovatel.
Závěrem městský soud zdůraznil, že považuje za nadbytečné provádění dalších důkazů navrhovaných stěžovatelem, zejména např. grafologické zkoumání pravosti dopisu jím předloženého, protože pravost tohoto dopisu (v němž poškozená sděluje, že "stáhne své trestní oznámení za poskytnutí finanční částky) by nikterak nemohla ovlivnit závěry soudu o vině stěžovatele; soud též neprovedl výslech MUDr. H., protože měl dostatek výpovědí osob z oboru zdravotnictví a znalci měli k dispozici řadu listinných důkazů týkajících se zdravotního stavu poškozené i stěžovatele. Totéž se prý týká i důkazních návrhů stěžovatele z přípravného řízení založených na č.l. 750-752, "kdy část zpráv si soud opatřil a z nich vycházel".
Městský soud považoval za prokázáno (ze zprávy Úřadu městské části Brno-Vinohrady, z rozhodnutí o přidělení bytu Ministerstva vnitra MVNB ze dne 13. 5. 1988, z evidenčního listu nájemného i ze shodného tvrzení stěžovatele a poškozené), že předmětný byt byl stěžovateli přidělen jako byt služební a že se tam přistěhovali společně s tehdejší manželkou - poškozenou. Tím jí vzniklo právo bydlení k uvedenému bytu, které nezměnilo ani to, že dne 1. 1. 1996 byla z bytu stěžovatelem odhlášena (jednalo se o jednostranný krok z jeho strany). Podle §709 občanského zákoníku u služebního bytu nelze analogicky použít §703 - 708 občanského zákoníku a zkoumat, zda poškozená skutečně trvale opustila společnou domácnost, jak se snaží dovodit stěžovatel. V této souvislosti soud přesto uvádí, že nebyl ničím prokázán úmysl poškozené trvale opustit společnou domácnost. Městský soud konstatuje, že podle §713 odst. 1 občanského zákoníku platí, že jestliže služební byt užívá po rozvodu dále manžel - či osoby uvedené v §706 obč. zákoníku - nejsou povinny se z bytu vystěhovat, pokud jim není zajištěn přiměřený náhradní byt, a to i v případě, že nájemce služebního bytu trvale opustí společnou domácnost. Poškozená však byt nemohla užívat, byť se opakovaně snažila do něj dostat a bylo prokázáno, že jí v tom stěžovatel opakovaně bránil. Městský soud zdůrazňuje, že i po rozvodu poškozené svědčilo právo bydlení, tj. právo byt důstojně užívat a mít do něj kdykoliv přístup.
Stěžovatel dále brojí proti usnesení Krajského soudu v Brně, který zamítl jeho odvolání proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud zejména uvedl, že městský soud postupoval důsledně v souladu s trestním řádem, provedl úplná a správná skutková zjištění mající oporu v provedeném dokazování a v řízení zajistil právo stěžovatele na řádnou obhajobu. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně své skutkové závěry přesně, jasně a přesvědčivě zdůvodnil a krajský soud se s jeho argumentací plně ztotožnil. Konstatuje, že městský soud otevřeně přiznává, že k věrohodnosti poškozené i svědků C. a H. je nutné přistupovat obezřetně s ohledem na jejich výrazné angažování ve věci, v důsledku čehož všichni ztratili nestranný náhled. Proto do výroku o vině zahrnul jen ta skutková zjištění, která jsou obsažena ve výpovědi poškozené a byla ověřena výpovědmi dalších svědků nemajících vztah ani k poškozené ani ke stěžovateli. V postupu prvého soudu neshledal odvolací soud žádné pochybení, ani žádný logický nedostatek a ani ve spisovém materiálu nenašel žádné podklady pro závěr, že vůči stěžovateli bylo zosnováno "nějaké spiknutí". Má zato, že části údajů poskytnuté poškozenou, nejsou osamoceny a jsou v souladu s údaji poskytnutými svědky, jejichž věrohodnost nebyla žádným důkazem zpochybněna. Podle mínění krajského soudu nebyly ve výpovědích těchto svědků žádné podstatné rozpory a od počátku trestního stíhání až do hlavního líčení byly jejich výpovědi neměnné. Proto mohl soud při prokazování viny z těchto výpovědí zcela vycházet. Krajský soud připomíná, že je právem soudu prvého stupně hodnotit provedené důkazy a pokud při tom dodrží logický postup a "pochybnosti nemají oporu v provedeném dokazování" - tak jako v tomto případě - nemůže odvolací soud požadovat po nalézacím soudu, aby svůj "názor na posouzení viny změnil".
Za správné považuje Krajský soud v Brně rovněž závěry městského soudu ohledně práva poškozené užívat předmětný byt. I tato úvahu prvostupňového soudu má prý plnou oporu ve zjištěném skutkovém stavu a odvolací soud se s ní ztotožňuje. Z těchto důvodů nezaujal odlišný právní názor ani v otázce viny ani v otázce trestu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) v souvislosti s porušením práva na nedotknutelnost obydlí ve smyslu čl. 12 odst. 1 Listiny. V řízení před soudem prvního stupně i v přípravném řízení prý byla porušena zásada zachování rovných práv účastníka řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Prohlašuje, že se trestných činů nedopustil a nesouhlasí se svým odsouzením. Podle jeho názoru soudy ve svých rozhodnutích nerespektovaly ustanovení §2 trestního řádu, nezjistily skutečný stav věci a při hodnocení důkazů neuvážily všechny okolnosti případu jednotlivě a i v jejich souhrnu. Stěžovatel je přesvědčen, že dokazování bylo vedeno jednostranně a nebyly prováděny důkazy v jeho prospěch. Podle jeho mínění z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Brně není patrno, jak se soud vypořádal s jeho obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (neprovedené výslechy svědků MUDr. H. o tom, že pomáhal zlepšit poškozené její zdravotní stav, mjr. P. k otázce, že se nikdy nechoval k zadrženým hrubě či násilnicky a dále neprovedení grafologické analýzy "vyděračského" dopisu poškozené stěžovateli). Podle jeho názoru je rozsudek nepřezkoumatelný a proto ho měl soud odvolací zrušit. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že v řízení byli vyslechnuti svědci, kteří ho prý nikdy dříve neviděli a svědčili proti němu údajně jen na základě skutečností sdělených poškozenou.
Dále tvrdí, že mu bylo v přípravném řízení vyhrožováno vazbou a že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke sdělení obvinění ve smyslu §33 odst. 1 trestního řádu v době, kdy to mohlo ovlivnit důkazní řízení; vyšetřovatelka jej prý odmítala k věci doslechnout. Podle mínění stěžovatele bylo v přípravném řízení porušeno jeho právo na obhajobu především tím, že se jeho obhájce neúčastnil všech vyšetřovacích úkonů - zejména výslechu "korunních svědků"-jeho nezletilých dcer - i přesto, že obhájce toto "své právo" vyšetřovateli oznámil.
Stěžovatel se dále domnívá, že soud nesprávně vyložil příslušná ustanovení občanského zákoníku o právech k služebnímu bytu, jestliže poškozenou považoval za nájemkyni bytu. Je přesvědčen, že poškozené svědčilo pouze odvozené právo užívání bytu do doby, kdy trvale opustila společnou domácnost. Soud prý nesprávně aplikoval "pojem nájemce" dle §713 občanského zákoníku na poškozenou, pokud tvrdil, že se neprokázalo, že by poškozená jako nájemce projevila úmysl trvale opustit společnou domácnost. Má zato, že poškozené žádné užívací právo k předmětnému bytu nesvědčilo a že neměla právo bez souhlasu stěžovatele v bytě bydlet.
Stěžovatel proto navrhl, aby byly napadené rozsudky Městského soudu v Brně a napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušeny.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadených rozhodnutí - dovozuje, že taková výjimečná situace v daném případě nenastala. V postupu Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně ani v jejich právních závěrech neshledal tzv. extrémní rozpor ve smyslu citované judikatury. Mimo to, podstata ústavní stížnosti se týká právě hodnocení důkazů, jež provedly soudy obecné; k jejich "přehodnocení" Ústavní soud důvod neshledal.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že se městský soud nevypořádal s jeho obhajobou, že vedl dokazování jednostranně a že z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně neplyne proč v řízení neprověřil jím navržené důkazy, Ústavní soud usuzuje, že v zásadě nelze - z ústavně právního hlediska - této stěžovatelově námitce přisvědčit. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší, aby pouze na základě stěžovatelova obecného tvrzení využil svých pravomocí a zasáhl tak do nezávislého soudního rozhodování. V tomto konkrétním případě je však i podle obsahu spisu zřejmé, že se městský soud důkazy navrženými stěžovatelem dostatečně zabýval a že jeho obhajobu řádně prověřoval (srov. č. l. 1468 - výslech jím navrženého svědka kpt. J. C. či č. l. 1546 - výslech svědkyně Š. M.). Rovněž i samotné odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu - zejména č. l. 11 - tuto skutečnost demonstruje. Lze konstatovat, že Městský soud vyjádřil jednoznačné stanovisko k provedení (respektive k neprovedení) dalších stěžovatelem navrhovaných důkazů. Soud např. rozvedl, že grafologické zkoumání pravosti dopisu (předloženého stěžovatelem) by nemohlo ovlivnit závěry soudu o vině stěžovatele, že soud měl dostatek důkazů týkajících se zdravotního stavu poškozené i stěžovatele, takže proto neprovedl výslech MUDr. H.; ohledně důkazních návrhů z přípravného řízení na č. l. 750-752 soud uvedl, že si část zpráv opatřil a z nich vycházel. Z ústavně právního hlediska nelze tedy obecnému soudu v tomto směru nic vytknout. Proto považuje Ústavní soud tyto námitky za irelevantní a jako zjevně neopodstatněné je odmítá.
Tvrzení stěžovatele, že nesouhlasí s hodnocením důkazů prováděným obecnými soudy, které prý bylo jednostranné - dle názoru Ústavního soudu (a vzhledem k právě uvedeným argumentům) - tedy neobstojí. Obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem a respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu a způsobu prováděného dokazování a o provádění důkazů vůbec. Ani v postupu obecných soudů, ani v jejich závěrech proto nelze spatřovat (stěžovatelem namítanou) protiústavnost.
Stěžovatel dále brojí proti tomu, že jeho obhájce nebyl přítomen všem vyšetřovacím úkonům, zejména pak výslechu jeho nezletilých dcer. Zde Ústavní soud odkazuje na obsah spisu (č.l. 168 a násl.), podle něhož dne 9. 11. 1998 obhájkyně JUDr. P. S. osobně předala do vyšetřovacího spisu plnou moc pro obhajobu stěžovatele v jeho trestní věci současně s žádostí o vyrozumívání o termínech vyšetřovacích úkonů. Až od tohoto dne - ve smyslu ust. §165 odst. 2 trestního řádu - byla vyšetřovatelka povinna obhájkyni ve věci vyrozumívat. Lze dovodit, že i v předchozí době, tedy v době od 22. 9. 1998 (tj. od sdělení obvinění stěžovateli - č.l. 166) do 9.11. 1998 (doručení plné moci obhájkyně č.l. 168-169), kdy byla vyšetřovatelkou prováděna řada vyšetřovacích úkonů - mimo jiné i výslechy nezletilých dětí stěžovatele - byla všechna procesní práva stěžovatele, včetně práva na obhajobu, respektována. Ústavní soud je přesvědčen, že vyšetřovatelka ve věci nijak procesně nepochybila. V této souvislosti poukazuje i na čl. 1362 předmětného spisu, kde obhájkyně stěžovatele JUDr. P. S. po prostudování spisu uvedla, že "netrvá na opakování vyšetřovacích úkonů, u kterých nebyla přítomna". Jeví se proto Ústavnímu soudu tato námitka stěžovatele pouze spekulativní a jako zjevně neopodstatněnou ji neakceptuje. V této souvislosti lze pro úplnost dodat, že v dané konkrétní souzené věci výslechy nezletilých dcer stěžovatele z přípravného řízení zásadní usvědčující důkaz ani nepředstavují. Ústavní soud má zato, že je třeba je chápat v kontextu řetězce ostatních důkazů, z nichž obecné soudy dovodily vinu stěžovatele, a jejich závěry - jak je konstatováno výše - nemá důvod z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.
Pokud stěžovatel dále tvrdí, že mu bylo v přípravném řízení vyhrožováno vazbou, Ústavní soud usuzuje - s ohledem na obsah spisu, zejména č.l. 173 - že tato argumentace je účelová. V daném případě se jednalo o podrobnější poučení obviněného - stěžovatele, v rámci něhož byl upozorněn na možnost vazebního stíhání v případě pokračování v trestné činnosti, či v případě ovlivňování svědků. Proto i tuto námitku shledal Ústavní soud jako nedostatečně podloženou a zjevně neopodstatněnou.
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že se nemohl včas vyjádřit ke sdělení obvinění. Ze spisového materiálu je patrno (např. č.l. 174, 176 atd.), že stěžovatel byl ve věci opakovaně vyslýchán a měl možnost - ve smyslu §33 odst. 1 trestního řádu - vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu a k důkazům o nich.
Pokud stěžovatel namítá nesprávnou aplikaci občanského zákoníku v souvislosti s "právem bydlení" poškozené k předmětnému bytu, Ústavní soud rovněž považuje námitky stěžovatele v tomto směru za účelové, snažící se zpochybnit spravedlnost procesu jako celku. To však - s ohledem na obsah spisu i na předchozí část odůvodnění tohoto usnesení - dovozovat nelze. Ústavní soud nevidí důvod, aby se - z ústavněprávního hlediska - od právního názoru obecných soudů týkající se interpretace a aplikace jednoduchého práva odchyloval. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy v tomto správně vycházely právě z okolností daného případu. Pokud by Ústavní soud jejich názor zpochybňoval, vstoupil by tak do role, která je vyhrazena jen obecným soudům. Proto považuje i tuto námitku stěžovatele za zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na ustálenou judikaturu Ústavní soud připomíná, že "O tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu z Ústavy a ze zákona povolané (čl. 90 ust. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 39 Listiny základních práv a svobod); případný nesouhlas s autoritativním (a pravomocným) rozhodnutím těchto orgánů je zcela nerozhodný a nemůže založit důvod pro vyvinění z odpovědnosti za (neoprávněný) zásah do zákonem chráněných hodnot jiných subjektů." (srovnej nález III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1997, díl II., str. 367).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2002
JUDr. Vojen Güttlera
předseda senátu