ECLI:CZ:US:2002:1.US.530.2000
sp. zn. I. ÚS 530/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného Mgr. M. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 35 Co 254/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 15 C 85/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, rovněž shora citovaný, ve věci vyklizení bytu. Domnívá se, že napadeným soudním rozhodnutím byla porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Navrhuje, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí Městského soudu i jemu předcházející rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8.
Po zjištění, že ve věci bylo podáno také dovolání, Ústavní soud vyčkal do rozhodnutí o dovolání. Dne 28. 1. 2002 pak obdržel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2001, kterým bylo dovolání odmítnuto. Se znalostí těchto skutečností se Ústavní soud zabýval předloženou ústavní stížností.
Ústavní soud nejprve konstatoval, že vzhledem ke skutečnosti, že dovolání podané stěžovatelem bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, pak ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí Městského soudu v Praze. V tomto směru tedy mohl podání dále posuzovat.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
V dané věci stěžovatel v převážné části odůvodnění v podstatě toliko opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozích právních řízeních, resp. polemizuje se závěry a výklady právních předpisů provedenými Městským soudem v Praze. V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud zabýval toliko argumentací ústavněprávního charakteru.
Podstatou ústavní stížnosti, resp. její vůdčí námitkou je názor, že za důkaz, který v podstatě rozhodl o výsledku řízení byl považován znalecký posudek, který v řízení před soudem prvého stupně nebyl proveden. Taková námitka je ovšem zjevně mylná (zavádějící). Jak vyplývá ze spisového materiálu, předmětný znalecký posudek, který byl původně vypracován pro potřeby souběžného trestního řízení, byl v průběhu občanského soudního řízení proveden nikoliv jako důkaz znaleckým posudkem, ale jako důkaz listinami (§129 odst. 1 o. s. ř.). Listiny byly přečteny a stěžovatel (tehdy žalovaný) se měl možnost k těmto důkazům vyjádřit (srov. zejména str. 4 rozsudku Městského soudu v Praze). Ústavní soud proto neshledal v postupu soudů porušení tzv. práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Další námitky stěžovatele jsou pouhou opakovanou polemikou s názory obecných soudů. Do autonomie interpretace jednoduchého práva - jak uvedeno výše - ovšem Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95, publikované pod č. 22, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6). K tomu je třeba dodat, že Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces, jinak mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný pod č. 5, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1).
Ke stěžovatelem namítanému porušení práva na tzv. spravedlivý (řádný) proces (čl. 36 - 38 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) je třeba ze širšího pohledu konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanovením o. s. ř., jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v Listině základních práv a svobod, a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 16/93, publikovaný pod č. 51 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2). Rozsah práva na spravedlivý proces, jak je upraven Listinou základních práv a svobod i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé právní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu