ECLI:CZ:US:2002:1.US.597.2000
sp. zn. I. ÚS 597/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve složení předseda JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. D., zastoupeného advokátem JUDr. A. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.5.2000, č.j. 22 Ca 476/99-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní úřad, okresní pozemkový úřad ve Žďáru nad Sázavou rozhodl svým rozhodnutím ze dne 23.7.1999 takto:
1. Podle ust. §9 odst. 4 "Zákona o půdě" stěžovatel je vlastníkem pozemku zapsaného dle srovnávacího sestavení parcel č. 49-641-90 z 12.7.1994 pro obec Žďár nad Sázavou a katastrální území Město Žďár: dle PK p.č. 165 (dle KN st. 165/6)
2. Podle ust. §11 odst. 1 písm. a) a c) "Zákona o půdě" pozemky nelze vydat a podle ust. §9 odst. 4 oprávněná osoba není vlastníkem pozemků zapsaných dle srovnávacího sestavení parcel č. 49-641-90 z 12.7.1994 a č. 36-96/62190 z 11.9.1996 pro obec Žďár nad Sázavou a katastrální území Město Žďár: dle PK p.č. 165 (dle KN st. 165/1, č. st. 165/5, č. st. 165/7, st. 165/8, č. st. 163/1, č. st. 166/4, st. 4035, st. 4036, č. st. 4037, č. st. 3031, st. 165/2, st. 165/3), p.č. 315/4 (dle KN č.st. 3031, č. st. 3417, č. st. 3417, č. st. 3829, č. st. 3829, č. st. 4037, č. st. 4037, st. 4034, st. 4042, st. 4041, st. 4040, st. 4039, st. 4038, 315/4), p.č. 315/2 (dle KN č. st. 951), dále jen "předmětné nemovitosti"
V odůvodnění tohoto rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že předmětné nemovitosti vlastnila z jedné poloviny stěžovatelova matka R. D., která uplatnila restituční nárok k ní a z druhé poloviny již zemřelý otec stěžovatele J. D., po kterém uplatnil restituční nárok stěžovatel. Protože matka stěžovatele v průběhu správního řízení zemřela, zůstal jedinou oprávněnou osobou k předmětným nemovitostem stěžovatel, uplatniv nárok podle ust. §6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě; k zabrání a propadnutí veškerého majetku došlo totiž v trestním řízení, a to rozsudkem Lidového soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 2.4.1953, zn. T 27/53, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Jihlavě ze dne 22.5.1953, zn. 2 To 58/53, jimiž byl odsouzen J. D. K jeho rehabilitaci došlo usnesením Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 30.8.1990, zn. Rt 424/90, kterým byla zrušena i všechna obsahově navazující rozhodnutí, včetně propadnutí druhé poloviny veškerého majetku, jehož vlastníkem byla R. D.
Nárok byl uplatněn k zemědělským pozemkům a mimo to i k zemědělské usedlosti čp. 65 na pozemku dle PK p.č. st. 165 a zahrady p.č. 315/2 a 315/4 vše v k.ú. město Žďár, které tvořily se zemědělskou usedlostí jeden funkční celek. Tato usedlost byla odstraněna a oprávněná osoba již obdržela za zaniklé budovy náhradu od povinné osoby - Restaurací a jídelen, st. p. v likvidaci, Žďár nad Sázavou. Dosud však nebylo rozhodnuto o nároku na pozemky (předmětné nemovitosti), které byly převedeny prostřednictvím MěNV Žďár n. Sázavou, Státního statku, národní podnik, Křižanov, a Plemenářského podniku v Jihlavě v roce 1968 rovněž do správy Restaurací a jídelen, st. p. (dále jen "RaJ"). Jako důvod převodu byla uvedena demolice pro výstavbu nového hotelu. Pozemek p.č. 315/2 zůstal ve správě MěNV Žďár n. Sázavou. K jejich převodu došlo dále v roce 1991 na firmu J. a v roce 1992 na p. K.
Za povinné osoby považoval Okresní úřad, okresní pozemkový úřad, Žďár nad Sázavou, právního nástupce RaJ Vysočan, st. p. v likvidaci, město Žďár nad Sázavou a ČR OkÚ. V řízení o restitučním nároku pak posuzoval, zda pozemky dle PK p.č. st. 165, 315/2 a 315/4 v k.ú. město Žďár lze vydat do vlastnictví stěžovatele z hlediska ust. §11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě. Od stavebního odboru zjistil, že pouze stavbu na pozemku p.č. st. 165/6 lze považovat za jednoduchou, a že ostatní stavby dotýkající se předmětných původních pozemků jejich vydání brání. Dále ze spisu Odboru výstavby MěÚ Žďár nad Sázavou zjistil, že tyto stavby byly budovány od roku 1968, přičemž původní budovy byly odstraněny. O tom svědčí i projekt výstavby, který byl pořízen v červenci roku 1968, jejž okresní úřad, okresní pozemkový úřad, zajistil v archivu MěÚ Žďár nad Sázavou. Současně s výstavbou hotelových budov byly postaveny i řadové garáže, které sloužily provozu vlastního hotelu a měly charakter doplňkových staveb. Jestliže stěžovatel namítal, že pozemky byly zastavěny již před jejich přechodem na stát, takže nelze použít ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, pak okresní úřad, okresní pozemkový úřad, argumentoval tak, že předmětné pozemky sice zastavěné před přechodem na stát byly, avšak po té byly stavby demolovány, a přestaly jako věc ve smyslu práva existovat. K pouhé přestavbě původní stavby, tj. při níž neztratily svůj původní stavebně technický charakter, nedošlo. Tvrzení o kultuře pozemků - zastavěná plocha - i v době před převzetím pozemků státem, pak nepovažoval za rozhodující, neboť nedokazuje vlastní zastavěnost pozemku. Vydat proto bylo možné jen pozemek dle KN p.č. st. 165/6, ostatní nikoliv. Při vydání uvedeného pozemku se okresní úřad, okresní pozemkový úřad, opíral o nález Ústavního soudu ČR zn. IV. ÚS 195/97 ze dne 11.12.1997, který se zabývá uplatněnými restitučními nároky dle zákona o půdě ve vztahu k převodům na jiné osoby. Z tohoto nálezu vyplývá, že uplatnění nároku omezuje smluvní volnost, neboť dle ust. §5 odst. 3 nemůže povinná osoba ode dne účinnosti zákona věci, které jsou předmětem nároku, převést do vlastnictví jiného, a pokud se tak stane, jedná se o neplatný právní úkon; ustanovení §14a zákona o půdě však v tomto směru aplikovat nelze, neboť je spojeno s nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 29/1996 Sb., a jeho aplikace by evidentně působila retroaktivně.
Uvedené rozhodnutí okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, (dále jen "OPÚ") potvrdil v záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Ostravě. V jeho odůvodnění zejména uvedl, že OPÚ rozhodl na základě přesně a úplně zjištěného skutkového stavu a skutková zjištění posoudil v souladu se zákonem. Jestliže stěžovatel namítá, že neexistuje zákonná překážka bránící vydání předmětných nemovitostí, považuje krajský soud tuto námitku za bezdůvodnou, neboť zákonná překážka uvedená v ust. §11 odst. 1 písm. c) dána je, je absolutní a brání vydání pozemku, i kdyby byl jinak restituční nárok po právu. Ve vztahu k pozemku p.č. 165 neobstojí prý námitka, "že na něm stál původně obytný dům a hospodářské budovy, a pokud je zastavěn i v současné době, nezměnilo to nic na charakteru pozemku, který je stále pozemkem stavebním". Tato skutečnost není právně významná, neboť mezi oběma stavbami neexistuje žádná souvislost. Přitom stěžovatel nezpochybňuje, že "původní stavba zemědělské usedlosti s hospodářskými budovami byla asanována" a na jejím místě byly po přechodu pozemku na stát postaveny zcela jiné stavby. Není totiž rozhodné, že pozemek měl charakter stavebního pozemku už před jeho přechodem na stát, jestliže až po jeho přechodu na stát byl zastavěn novou stavbou.
Podle názoru krajského soudu nemůže obstát ani námitka, že na pozemku p.č. 315/4 jsou umístěny jednoduché a drobné stavby (a to garáže a objekty, které lze označit jako mikrosklady), které nepředstavují překážku ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Při posouzení, zda se o takovou stavbu jedná, je nutno vycházet především z ust. §139 b zák. č. 50/1976 Sb. ve znění pozdějších předpisů, v němž jsou v odst. 5 až 9 tyto stavby definovány. Z tohoto ustanovení a také ze stanoviska stavebního odboru městského úřadu vyplývá, že garáže nejsou drobnou stavbou ani stavbou jednoduchou, jestliže řadové garáže tvoří jeden stavební celek a jejich plocha je větší než 300 m2. Proto jsou překážkou bránící vydání pozemků.
Proti v záhlaví citovanému rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě ústavní stížnost. V ní tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva a svobody, a to zejména právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11, a právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 Ústavy. V prvé řadě namítá neexistenci překážky k vydání předmětných pozemků. Poukazuje i na to, že v řízení před Krajským soudem v Ostravě namítal neplatnost jejich převodů z osoby povinné na osoby fyzické, neboť k nim došlo i přesto, že k nim byl uplatněn restituční nárok a že povinná osoba o tom byla vyrozuměna. Krajský soud v Ostravě se však touto námitkou nezabýval, ačkoliv k absolutní neplatnosti právních úkonů by měl přihlížet z úřední povinnosti, tím spíše, že v souzené věci došlo ke střetu restitučního nároku s privatizací. Nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 310/99, řeší sice otázku uplatnění nároku oprávněnou osobou po vydání jeho nálezu č. 164/96 Sb., ale prý jej lze aplikovat i v tomto případě. I sám Okresní úřad, okresní pozemkový úřad, ve Žďáře nad Sázavou ostatně další obdobný nález Ústavního soudu cituje. Takové pochybení se pak odráží i ve vymezení povinné osoby, neboť na místo fyzických a soukromých právnických osob zde má opět vystupovat stát, resp. právní nástupce Restaurací a jídelen, st.p. v likvidaci. Krajský soud v Ostravě se dále zabýval otázkou nemožnosti vydání předmětných pozemků z důvodu jeho zastavěnosti "z hlediska jeho negativního vymezení, ale nikoliv již z hlediska jeho pozitivního vymezení", tedy již nevzal v úvahu interpretační pravidlo dané samým zákonodárcem a obsažené v ust. §11 odst. 1 písm. c) věta druhá zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění; to znamená, že za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba a část pozemku bezprostředně související se stavbou nezbytně nutná k provozu stavby. Tak bylo porušeno stěžovatelovo vlastnické právo, které bylo obnoveno rehabilitačním usnesením, neboť orgán veřejné moci přijal za své, že předmětné pozemky byly po jejich přechodu na stát zastavěny stavbami, které nejsou ani drobné, ani jednoduché, aniž by vzal v úvahu uvedené interpretační pravidlo. To, do jaké míry se jedná skutečně o zastavěné pozemky, do jaké míry se jedná o pozemky s těmito stavbami bezprostředně související a do jaké míry se jedná o přístupové cesty k těmto stavbám, prý krajský soud dostatečně nezkoumal.
Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen.
Ústavní soud dospěl k náledujícím závěrům.
Stěžovatel v první řadě namítá porušení článku 36 Listiny a článku 90 Ústavy. Tuto námitku však nelze přijmout, neboť stěžovateli byla zaručena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Této možnosti také využil.
Přisvědčit nelze ani tvrzení, že bylo porušeno stěžovatelovo vlastnické právo podle čl. 11 Listiny. Tu lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle něhož uvedený článek chrání vlastnické právo již existující, tedy konstituované a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Mezi takové nároky patří právě i nároky restituční.
Ústavní soud neshledal důvod, aby - z ústavněprávního pohledu - neakceptoval závěry napadeného rozsudku, podle něhož vydaní požadovaných pozemků brání to, že jsou zastavěny [§11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě]. Pokud jde konkrétně např. o pozemek č. 315/4, krajský soud přesvědčivě dovodil, že garáže a mikrosklady na něm postavené nejsou v daném případě jednoduchou či drobnou stavbou ve smyslu zákona o půdě a Ústavní soud na jeho bližší argumentaci odkazuje.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani stěžovatelovu námitku neplatnosti převodu nemovitostí - k nimž byl uplatněn restituční nárok - na osoby třetí. I kdyby totiž bylo k takovému převodu došlo, nelze uvedenou námitku v daném případě považovat za relevantní, neboť vedoucím argumentem proti vydání nemovitostí je překážka, jež - jak již bylo uvedeno - tkví v tom, že jde o pozemky zastavěné ve smyslu citovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Ostatně neexistuje ani procesně přímá spojitost této námitky s výrokem o restitučním nároku stěžovatele, který má právně povahu jinou.
Stěžovatel rovněž namítal, že krajský soud dostatečně nezkoumal, do jaké míry šlo v souzené věci o pozemky skutečně zastavěné či o pozemky se stavbami bezprostředně související nebo o přístupové cesty. Ani tato námitka není na místě, neboť v podstatě směřuje do oblasti hodnocení důkazů obecným soudem, do níž Ústavní soud zpravidla nezasahuje. Podle přesvědčení Ústavního soudu se obecný soud věcí náležitě zabýval a s námitkami stěžovatele se přesvědčivě vypořádal. I po právní stránce je zřejmé, že stěžovatel v principu napadá právní posouzení zjištěných skutečností z hlediska tzv. běžného práva. Za tohoto stavu Ústavní soud nedospěl k závěru, že by existoval mezi skutkovými zjištěními orgánů státu a závěry z nich vyvozenými extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu), ani nedovodil, že právní závěry obou státních orgánů v žádné možné interpretaci ze skutkových zjištění nevyplývají. Toliko za těchto podmínek by Ústavní soud mohl, jak již vícekrát zdůraznil, do napadených rozhodnutí státních orgánů ingerovat.
Uvedené závěry vyplývají z ústavního postavení Ústavního soudu. Podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není další běžnou soudní instancí, a proto je oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů jen tehdy, jestliže jím došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Taková situace však v souzené věci nenastala, neboť zákadní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává - zakotvená v čl. 36 Listiny a v čl. 90 Ústavy - zjevně porušena nebyla.
Proto ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu