Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.03.2002, sp. zn. I. ÚS 615/01 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 35/25 SbNU 273 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.615.01

sp. zn. I. ÚS 615/01 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 2 T 385/96, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 4 To 381/98, takto: Rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 2 T 385/96, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 4 To 381/98, se zrušují. Odůvodnění: I. V záhlaví označeným rozsudkem shledal Okresní soud v Lounech stěžovatele vinným, že dne 16. 6. 1995 jako řidič osobního automobilu na rovném úseku vozovky z nezjištěných příčin vjel vlevo do protisměrného jízdního pruhu, kde se střetl s protijedoucím vozidlem řízeným S. H. (dále jen "poškozený"), jemuž tím vznikla těžká újma na zdraví a jeho manželka K. H. utrpěla lehké zranění. Tím se prý stěžovatel dopustil trestného činu ublížení na zdraví v nedbalosti dle ustanovení §224 odst. 2 trestního zákona a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Lounech zamítl. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že uvedenému rozsudku Okresního soudu v Lounech předcházel rozsudek téhož soudu ve stejné věci ze dne 16. 4. 1998, který však Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 4 To 381/98 zrušil pro podstatné vady řízení spočívající v tom, že okresní soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem, který stěžovatel předložil. Proto prý krajský soud okresnímu soudu nařídil provést důkaz, předložený stěžovatelem, tedy předvolat zpracovatele posudku ing. Š., řádně jej poučit ve smyslu §106 trestního řádu a vyslechnout jej. Okresní soud však údajně porušil ustanovení §264 trestního řádu, neboť odvolacím soudem nařízené doplnění dokazování neprovedl a předmětný znalecký posudek pouze přečetl. Hlavní problém spatřuje stěžovatel v tom, že na místě nehody byly dvojí brzdné stopy, přičemž kterákoliv z nich prý mohla patřit vozidlu, s nímž se stěžovatel střetl. Policie - a následně i soudní znalec ing. Č. - však vycházela toliko z jedné stopy, kterou také zakreslila do plánku místa nehody. Znalec ing. Š. (který vypracoval posudek na žádost stěžovatele) přitom nevyloučil, že právě druhá brzdná stopa patří havarovanému vozidlu poškozeného, což by také znamenalo zcela jiný průběh skutkového děje. Protože znalec ing. Č. nezkoumal, která brzdná stopa náleží havarovanému vozidlu a dokonce prý připustil, že teoreticky je možné, že k nehodě mohlo dojít způsobem popsaným ing. Š., měl okresní soud již proto provést důkazy, nařízené odvolacím soudem. Navíc prý okresní soud v napadeném rozsudku zkreslil svědecké výpovědi, neboť v případě svědka P. uvedl, že P. je na 100 % přesvědčen, že zachycené stopy patří vozidlu poškozeného, byť ve skutečnosti tento svědek výslovně prohlásil, že nemá žádný důkaz, že stopy zachycené na náčrtku náleží k vozidlu poškozeného a že nemůže vyloučit, že druhá stopa (nezachycená v náčrtku místa nehody) může patřit vozidlu poškozeného. Na místě nehody navíc později pořídil fotografie stop i otec stěžovatele, který má značné zkušenosti, neboť dlouho pracoval u policie. Okresní soud k tomu uvedl, že tyto stopy mohly vzniknout provozem dalších vozidel po uvolnění vozovky, což však údajně nemá žádnou oporu v dokazování, jelikož stejné stopy jsou zachyceny rovněž v policejní dokumentaci, byť v horší kvalitě. Ani s touto námitkou se prý soud nevypořádal. Stěžovatel dále upozorňuje na rozpory ve výpovědích znalců, neboť ing. Š. uvedl, že se nesetkal s tím, že by vozidlo přestalo brzdit před místem střetu, zatímco ing. Č. tento jev označil za pravidlo a okresní soud mu bez jakéhokoliv odůvodnění uvěřil. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena. Současně požádal, aby se Ústavní soud zabýval též otázkou, že "o druhém odvolání rozhodoval úplně jiný senát než o odvolání prvém a zda tím nebylo porušeno právo na zákonného soudce". Ústavní soud požádal stěžovatele o vyjádření, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem a výslovně jej upozornil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Stěžovatel se v určené lhůtě nevyjádřil a tím projevil konkludentně vůli, aby bylo od ústního jednání upuštěno. III. Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a podmínky, přistoupil k projednání a rozhodnutí věci samé. Vyžádal si předmětný soudní spis zn. 2 T 385/96 a požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Okresní soud v Lounech a Krajský soud v Ústí nad Labem a vedlejší účastníky řízení - Okresní státní zastupitelství v Lounech a Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem. Okresní soud v Lounech ve svém vyjádření uvádí, že důkazy, o kterých stěžovatel tvrdí, že nebyly provedeny, prý okresní soud provedl dne 11. 12. 1997 (č.l. 118) a tuto skutečnost údajně přehlédl i odvolací senát. Proto byl důkaz proveden opakovaně a sám stěžovatel uvedl (č.l. 169), že znalecký posudek konzultanta byl již v hlavním líčení před vrácením věci čten. Zpracovatel posudku ing. Š. ve věci skutečně slyšen nebyl a prý ani nemohl být, neboť nebyl přibrán jako znalec dle §105 odst. 1 trestního řádu a znalecký posudek byl proto pouze čten jako každý jiný listinný důkaz (§213 odst. 1 trestního řádu). Jako znalec byl přibrán ing. Č. a jeho výpověď byla podle názoru soudu natolik přesvědčivá, že nebylo nutno přibírat znalce dalšího tak, jak navrhoval stěžovatelův obhájce. Navíc ing. Č. podával posudek po vlastním ohledání místa, zatímco ing. Š. vycházel z fotografií, pořízených otcem stěžovatele až druhý den po nehodě. Okresní soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Krajský soud v Ústí nad Labem toliko odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, které v této věci vydal a rovněž sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Okresní státní zastupitelství v Lounech se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se postavení vedlejšího účastníka vzdalo. IV. Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). S ohledem na své uvedené ústavní vymezení je tedy zřejmé, že Ústavní soud není v souzené věci oprávněn rozhodovat o vině a trestu stěžovatele, neboť takové posuzování náleží v trestním řízení výhradně obecným soudům. Ústavní soud je však oprávněn posoudit, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele; v daném případě připadá v úvahu - s ohledem na charakter projednávané věci a na podstatu námitek stěžovatele - základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. V tomto směru Ústavní soud v první řadě konstatuje, že stěžovatel byl shledán vinným z předmětného trestného činu a byl odsouzen již rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 4. 1998, č.j. 2 T 385/96-147. Tento rozsudek však Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 4 To 381/98, zrušil. V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud především uvedl, že "znalecká konzultace z oboru dopravy", zpracovaná (pozn.: na objednávku stěžovatele) soudním znalcem z oboru dopravy ing. J. Š., "má všechny náležitosti posudku (nález, vlastní posudek a znaleckou doložku)" a lze ji proto "považovat za znalecký posudek." Protože však okresní soud důkaz tímto posudkem neprovedl, přičemž se o něj v odůvodnění svého rozsudku opíral, vznikla tím neúplnost dokazování. "Tím, že neprovedl důkaz předložený obhajobou a nevyslechl zpracovatele znalecké konzultace ing. Š. (a v návaznosti na to nemohl ani vyslechnout ke všem namítaným nedostatkům ing. Č.), se zbavil možnosti dostát ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu." Proto krajský soud dospěl k závěru, že soud I. stupně musí zákonným způsobem provést důkaz předložený obžalovaným. Jelikož za znalecký posudek (§211 odst. 4 trestního řádu), který lze číst, lze považovat jen takový, který byl podán přibraným znalcem a posudek vypracovaný na žádost některé strany by bylo možno číst, jen když byl znalec náležitě poučen - což se v případě ing. Š. nestalo - "nemůže okresní soud tuto konzultaci přečíst" a "musí jeho zpracovatele předvolat a ve smyslu §106 trestního řádu jej poučit a pak k dané problematice vyslechnout. Vyslechnout je povinen ve smyslu §109 trestního řádu i znalce ing. Č. (Nejvhodnějším se jeví výslech znalců v témže hlavním líčení tak, aby měli možnost vzájemně se ke své argumentaci a ke svým závěrům vyjádřit.)" Je tedy zřejmé, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení nařídil ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 trestního řádu konkrétní úkony a doplnění, které byl okresní soud povinen provést. Jak však vyplývá z předmětného soudního spisu, okresní soud předmětnou znaleckou konzultaci, v rozporu s příkazem odvolacího soudu, neprovedl; toliko četl jako listinný důkaz (č.l. 148) a následně provedl výslech pouze znalce ing. Č., který se k této konzultaci vyjádřil v průběhu hlavního líčení, konaného dne 16. 12. 1999 (č.l. 153). V tomto svém vyjádření především uvedl, že se řídil stopami zanesenými v protokolu o dopravní nehodě a v jejím plánku a že na svém znaleckém posudku trvá. Na dotaz obhájce stěžovatele dále uvedl, že sice na fotografiích provedených policií i otcem stěžovatele je zachycena další brzdná stopa, která však nebyla ani v protokolu ani v plánku nehody zanesena a zřejmě proto policie vyloučila, že by souvisela s dopravní nehodou. Během tohoto líčení stěžovatel opět navrhl výslech ing. Š. a dále "provést fotogrametický plánek" včetně časového vyhodnocení dopravní nehody, tyto důkazní návrhy však okresní soud zamítl (č.l. 156). V odůvodnění napadeného rozsudku pak uvedl, že návrh na výslech ing. Š. zamítl proto, že ing. Š. nebyl v trestním řízení přibrán jako znalec "a vzhledem k tomu, že k rozhodnutí soudu bylo k dispozici dostatečné množství důkazů a přesvědčivé vyjádření znalce ...". Na základě uvedených skutečností Ústavní soud dospívá k závěru, že v souzené věci obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se totiž každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Z tohoto práva - mimo jiné - vyplývá i povinnost obecných soudů důsledně respektovat procesní předpisy, upravující řízení před nimi. Pouze v takovém případě je totiž možno rozhodovací činnost obecných soudů považovat za transparentní a předvídatelnou a tedy i respektující základní požadavek právního státu, že státní moc (vykonávaná rovněž obecnými soudy) lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny). Koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti, přičemž odvolací soud je oprávněn vyslovit vůči soudu I. stupně závazný právní názor a je oprávněn rovněž tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění, které soud I. stupně je povinen provést (§264 odst. 1 trestního řádu). Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu znamená porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavně právní intenzity. Jestliže tedy v souzené věci odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 14. 9. 1998 nařídil okresnímu soudu předvolat a vyslechnout ing. Š. (podrobněji viz výše), přičemž provedení tohoto důkazu navrhoval též stěžovatel, a okresní soud tak neučinil, zjevně tím nerespektoval příkaz krajského soudu a do důsledku vzato i kogentní ustanovení §264 odst. 1 trestního řádu. Na tom nic nemění to, že krajský soud v napadeném usnesení ze dne 16. 8. 2000 tvrdí, že soud I. stupně splnil pokyny odvolacího soudu k odstranění vad hlavního líčení, obsažené v usnesení krajského soudu ze dne 16. 4. 1998. Již z tohoto důvodu proto Ústavní soud musel obě napadená rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny jako protiústavní zrušit. Ústavní soud konečně uvádí, že se samostatně nezabýval dalšími námitkami stěžovatele, jež brojí proti způsobu provedeného dokazování a jeho vyhodnocení, neboť posouzení důvodnosti těchto námitek zjevně přesahuje míru ústavně právního přezkumu napadených rozhodnutí, k němuž je Ústavní soud oprávněn. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 2 T 385/96, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 4 To 381/98, pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušil. Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval námitkou stěžovatele, že o druhém odvolání rozhodoval jiný senát než o odvolání prvém, neboť by to bylo nadbytečné. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20. března 2002