ECLI:CZ:US:2002:1.US.638.01
sp. zn. I. ÚS 638/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2001, sp. zn. 62 Co 131/01, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 11. 2000, sp. zn. 7 C 231/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl svou ústavní stížností v záhlaví tohoto usnesení citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, i jemu předcházející rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9, rovněž v záhlaví tohoto usnesení uvedené, týkající se náhrady mrtvého inventáře. Domnívá se, že napadenými soudními rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva chráněná "Evropskou Úmluvou", Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým zruší napadené soudní rozsudky.
Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud v nálezu orgánům státní moci zakázal, aby pokračovaly v porušování práva stěžovatele na řízení před nezávislým a nestranným soudem bez průtahů a s rovným procesním postavením účastníkům a přikázal jim obnovení stavu před porušením. Z důvodu, že je stěžovatel "v současnosti zcela nemajetný", navrhuje, aby Ústavní soud přiznal usnesením stěžovateli úplnou náhradu nákladů spojených se zastoupením a aby zavázal usnesením Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 9 k náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem, "a to společně a nerozdílně ve lhůtě patnácti dnů ode dne vykonatelnosti tohoto usnesení".
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat zčásti za zjevně neopodstatněný a zčásti za návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o porušení Ústavy ČR, ústavních zákonů, Listiny základních práv a svobod nebo mezinárodních smluv dle čl. 10 Ústavy ČR. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
V dané věci stěžovatel v části odůvodnění návrhu v podstatě toliko opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozích právních řízeních, případně polemizuje se závěry a výklady právních předpisů provedenými obecnými soudy. Neuvádí žádná konkrétní ustanovení ústavních předpisů, která byla podle jeho názoru porušena a toliko značně nespecifikovaně poukazuje na některé zřejmě - podle jeho mínění - nedostatky procesní, spočívající především v průtazích v řízení, případně v dokazování. V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud zabýval toliko argumentací, která mohla souviset s ústavněprávním charakterem a adekvátně tomu byla uplatněna.
V tomto případě jde v podstatě především o to, že stěžovatel je nespokojen se stanovením výše náhrady za mrtvý inventář, v čemž patrně shledává porušení svých ústavních práv. Jak nicméně dokládají oba předmětné rozsudky, provedly soudy k této otázce, jejíž vyřešení je ovšem v samostatné kompetenci obecných soudů, velice podrobné dokazování a postupně nechaly vyhotovit tři znalecké posudky, aby se posléze řídily posledním, který stanovil náhradu za mrtvý inventář v částce nejvyšší. Nejasná námitka o "donucení" změnit před soudem petit žaloby, "jenž ovšem nebyl připuštěn" není pravdivá, soudy postupovaly v souladu se zákonem a svůj postup řádně odůvodnily (srov. rozsudek Městského soudu v Praze, str. 3). Co se týče několikrát opakované námitky průtahů v řízení, Ústavní soud toliko konstatuje, že tato výhrada měla být uplatněna již průběhu soudního řízení, resp. mělo být řádným postupem práva žádáno jejich odstranění, tj. podáním stížnosti na průtahy v soudním řízení (srov. §6 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, a §26 a násl. zákona ČNR č. 436/1991 Sb.).
Co se týče povýtce nedostatečně specifikovaných námitek k dokazování obecných soudů, Ústavní soud k tomu konstatuje následující:
Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), v daném případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními občanského soudního řádu. Pokud jde o dokazování v civilním soudním řízení, občanský soudní řád hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§123), stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů
(§132), a především však stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120) a že není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět (k tomu srov. též nález sp. zn. I. ÚS 425/97, publikovaný pod č. 42, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13). Pokud jde v této souvislosti o stěžovatelem namítané porušení rovnosti v řízení, resp. rovných práv účastníků řízení před soudem, lze takovou rovnost chápat jako (zvláštní) konkretizaci rovnosti obecné. Není ovšem možné ji vykládat tak, že by např. soud byl povinen vždy připustit "protidůkaz" druhé strany, když má určitou věc za dostatečně prokázanou (a neakceptování navrženého důkazu řádně odůvodní), nebo že by soud nemohl na základě své úvahy požadovat např. jen důkaz od jedné strany. Ústavní soud v tomto směru v postupu obecných soudů, jak uvedeno výše, porušení ústavně garantovaných práv neshledal.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh - v části požadující zrušení napadených soudních rozhodnutí - zjevně neopodstatněný.
Ve zbývající části, tj. pokud stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zakázal orgánům státní moci pokračovat v porušování jeho práv, není příslušnost Ústavního soudu dána. To proto, že Ústavní soud posuzoval zrušení rozhodnutí obecných soudů, takže nešlo o "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu §82 odst. 2 písm. a) ve spojení s §82 odst. 3 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, v souladu s ustanovením
§83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu na náhradu nákladů zastoupení. Rovněž neuložil ostatním účastníkům, aby nahradili stěžovateli náklady řízení, neboť nebyly splněny ani podmínky §64 odst. 4 tohoto zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu