ECLI:CZ:US:2002:1.US.639.01
sp. zn. I. ÚS 639/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti Z. Ž., zastoupeného advokátem JUDr. J. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 8. 2001, sp. zn. 6 To 351/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením zamítl Krajský soud v Plzni odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 15. 2. 2001, jímž byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Okresní soud dále stěžovateli uložil, aby podle svých sil nahradil poškozenému škodu způsobenou trestným činem. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 28. 11. 1996 v Rokycanech napadl A. P., udeřil ho pěstí do levého oka, tloukl ho pěstmi do obličeje a když se poškozený snažil stěžovatele odstrčit, stěžovatel ho uchopil za svetr, takže oba upadli na zem. V důsledku tohoto fyzického útoku utrpěl P. roztržení levé oční koule s následnou úplnou ztrátou levého oka a tržnou ránu na pravé tváři a nosu.
V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud zejména uvedl, že Okresní soud v Rokycanech rozhodl v této věci již dříve totožným rozsudkem ze dne 30. 3. 1999. Tento rozsudek dne 25. 10. 1999 Krajský soud v Plzni zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s pokyny k doplnění dokazování. Krajský soud má zato, že se soud prvního stupně jeho pokyny řídil, provedl důkazy, jejichž provedení mu odvolací soud nařídil a vytvořil si tím předpoklady pro zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a v potřebném rozsahu. Krajský soud považuje dokazování provedené okresním soudem za úplné a skutkový děj za prokázaný. K otázce doplnění dokazování výslechem svědkyně M. - který okresní soud zamítl, což v odůvodnění rozsudku nevysvětlil - považuje i odvolací soud tento důkazní návrh za nadbytečný, neboť výpověď navrhované svědkyně by prý měla pro věc jen okrajový a nepodstatný význam. Domnívá se proto, že nejde o takovou vadu, která by nutně musela znamenat zrušení rozsudku soudu I. stupně. Podle mínění krajského soudu se okresní soud dostatečně vypořádal s otázkou hodnocení důkazů a nepochybil, jestliže skutkový děj opřel zejména o svědecké výpovědi poškozeného a o znalecký posudek z oboru soudního lékařství; odvolací soud se s jeho skutkovými zjištěními a způsobem hodnocení důkazů ztotožnil. Je zřejmé, že přímými aktéry konfliktu byli pouze stěžovatel a poškozený. Za jednoznačně prokázané vzal odvolací soud mechanismus vzniku zranění poškozeného, když závěr soudně lékařského znaleckého posudku verzi poškozeného podporuje. Podle znalkyně k roztržení oční koule mohlo dojít i jediným razantním úderem ruky (sevřené v pěst) vedeným druhou osobou, což zcela koresponduje s výpovědí poškozeného, který uvedl, že po otevření dveří ho stěžovatel razantně a nečekaně udeřil pěstí do levého oka. Jako další možnou verzi zranění uváděl stěžovatel, že byl jako první napaden poškozeným. Tato verze je dle názoru odvolacího soudu neakceptovatelná, neboť nemá oporu v provedených důkazech, zejména pak ve svědeckých výpovědích poškozeného. Krajský soud ve výpovědích poškozeného neshledal rozpory ani nelogičnost a považuje je za věrohodné. Podle jeho přesvědčení neodpovídá pravdě tvrzení stěžovatele, že chtěl poškozenému pouze domluvit, aby mu nerozbíjel rodinu. Stěžovatel za ním přijel s úmyslem fyzicky ho napadnout a podle názoru odvolacího soudu byl stěžovatel prvním útočníkem (nešlo z jeho strany o nutnou obranu) a poškozený se až později do konfliktu zapojil, aby odvrátil další útok stěžovatele. Za věrohodnou považuje krajský soud výpověď poškozeného i v tom směru, že nevěděl, kdo za ním autem Ž. přijel (domníval se, že svědkyně Ž.). Připomínka stěžovatele, že i u něho bylo zjištěno zranění, koresponduje s tou částí svědecké výpovědi poškozeného, v níž popisuje, že po ráně do levého oka uchopil stěžovatele za bundu, ten ho držel oběma rukama za svetr a oba upadli na zem. Podle stanoviska znalkyně zdravotní potíže stěžovatele, které se objevily s mnohahodinovým časovým odstupem od poranění, lze považovat z lékařského hlediska za účelové a vyloženě subjektivního rázu. Krajský soud vyjadřuje přesvědčení, že stěžovatelova verze o nutné obraně byla rovněž spolehlivě vyvrácena. Podle názoru odvolacího soudu zranění poškozeného nevzniklo ani jeho pádem na jiný předmět. Znalkyně při hlavním líčení uvedla, že se u poškozeného jednalo o tzv. pneumatický náraz, který mohl být způsoben i úderem pěstí. V případě, že by zranění oka vzniklo pádem na nějaký předmět, lze očekávat i širší zranění okolí oka, avšak nic takového zjištěno nebylo. Přítomnost ostrého předmětu na místě činu nebyla zjištěna ani ohledáním. Z těchto důvodů nezaujal odvolací soud odlišný právní názor od názoru soudu I. stupně ani v otázce viny ani v otázce trestu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a princip právní jistoty a důvěry v právo ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy ČR. Namítá, že soud rozhodoval za důkazní situace, kdy proti sobě stály "výpověď proti výpovědi" tzn. výpověď jeho a výpověď poškozeného. Další provedené důkazy prý nesvědčily žádné verzi. Většina důkazů však prý nasvědčoval verzi stěžovatele. Je proto přesvědčen, že soud měl za této důkazní situace postupovat podle zásady "in dubio pro reo"a rozhodnout v jeho prospěch, což však neučinil a stěžovatel nyní postrádá v odůvodnění rozhodnutí takové argumenty, které by odpovídaly provedeným důkazům a které by správnost takového postupu potvrdily. Stěžovatel se konečně domnívá, že krajský soud opustil svůj původní právní názor vyslovený v rozhodnutí ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. 6 To 289/99, a že rozhodl za naprosto shodné důkazní situace zcela opačně, stejně jako soud I. stupně. Proto navrhl, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušeno.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Rokycanech, Krajský soud v Plzni a dále Okresní státní zastupitelství a Krajské státní zastupitelství.
Okresní soud v Rokycanech ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Krajský soud ve svém vyjádření prohlásil, že námitky stěžovatele nepovažuje za důvodné a odkázal na argumenty uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pro úplnost dodal, že v předchozím rozhodnutí (z 25. 10. 1999) vytkl soudu I. stupně procesní pochybení a dal mu dále pokyn k doplnění dokazování. Mimo jiné mu i uložil, aby se zabýval tím, zda nepřichází v úvahu mírnější právní kvalifikace. Nedal tím však zásadně pokyn k použití určité právní kvalifikace, protože i ta závisela na doplněném dokazování. Pokud pak v napadeném rozhodnutí akceptoval názor nalézacího soudu, nepovažuje tuto skutečnost za "upuštění původního právního názoru". Krajský soud porušení ústavních práv stěžovatele neshledal.
Okresní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Krajské státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem rovněž vzdalo.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu - dovozuje, že taková výjimečná situace v daném případě nenastala. V postupu Krajského soudu v Plzni (a Okresního soudu v Rokycanech ) ani v jeho právních závěrech neshledal tzv. extrémní rozpor ve smyslu citované judikatury. Krajský soud se otázkou hodnocení důkazů dostatečně vyčerpávajícím způsobem zabýval a argumentačně se zcela správně vypořádal se všemi atributy provedeného dokazování, zejména pak s ohledem na doplněné dokazování provedené soudem prvního stupně. To je z odůvodnění napadeného usnesení zcela zřejmé.
S námitkou stěžovatele, že odvolací soud opustil v napadeném rozhodnutí - za stejné důkazní situace - svůj původně vyjádřený právní názor, se Ústavní soud neztotožňuje. Lze konstatovat - právě s ohledem na obsah spisu - že po vrácení věci odvolacím soudem okresnímu soudu z důvodu jeho procesního pochybení (např. nedostatek poučení poškozeného o právu odepřít výpověď ve smyslu ust. §100 odst. 2 trestního řádu) a k doplnění dokazování (např. doplnění znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství) ani Okresní soud v Rokycanech a poté ani Krajský soud v Plzni - jako soud odvolací - nerozhodovaly za stejné důkazní situace jako v předchozích rozhodnutích, protože dokazování právě ve smyslu pokynu krajského soudu bylo doplněno. V odůvodnění napadeného usnesení pak krajský soud zcela jasně vyjadřuje, proč se s názorem okresního soudu ztotožnil a o které důkazy své rozhodnutí opřel, takže ani v tomto směru nelze - z ústavněprávního hlediska - napadenému usnesení nic vytknout. Rovněž tato námitka stěžovatele je zjevně neopodstatněná a nezakládá důvod k tomu, aby Ústavní soud rozhodnutí Krajského soud v Plzni zpochybňoval.
Je tedy zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolával, v souzené věci porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2002
JUDr. Vojen Güttlera
předseda senátu