ECLI:CZ:US:2002:1.US.648.01
sp. zn. I. ÚS 648/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů ing. K. R. B. a ing. K. B., obou zastoupených advokátem JUDr. J. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2001, č.j. 14 Nc 451/2001-391, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze ve věci žalobců (stěžovatelů) proti žalovaným V. H. a A. H. (dále jen "žalovaní") o určení neúčinnosti rozhodnutí o změně společné věci k návrhu žalovaných na vyloučení soudce z důvodu podjatosti rozhodl tak, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 6 JUDr. K. N. je vyloučen z projednávání a rozhodování této věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 261/92.
V odůvodnění tohoto usnesení městský soud především konstatoval, že námitku podjatosti vůči jmenovanému soudci vznesli žalovaní podáním ze dne 20. 6. 2001, v němž namítali, že při ústním jednání před soudem I. stupně dne 11. 6. 2001 soudce JUDr. N. poskytl stěžovatelům poučení ne o jejich procesních právech a povinnostech, nýbrž o hmotném právu. Městský soud uvedl, že účastníci řízení musí být poučeni o procesních právech a povinnostech. Dle ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. musí být - mimo jiné - ze žaloby patrno, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit). Žalobní petit je nesrozumitelný nebo neurčitý, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené bylo provedeno tak, že nelze dovodit, o jaká práva a povinnosti vůbec jde, a je zřejmé, že převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost. Vadou podání naopak není to, že žalobnímu petitu nelze vyhovět pro jeho nesoulad s hmotným právem. Soud je proto povinen vyzvat účastníka podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř., který učinil neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné podání, aby jeho vady odstranil; "nelze však poučovací povinnost podle tohoto zákonného ustanovení vykládat tak, že by soud mohl účastníky poučovat o hmotném právu, neboť by pak již nešlo o odstranění vad žalobní žádosti, které brání projednání a rozhodnutí věci, ale o návod, jak by měl účastník ve věci postupovat, aby byl úspěšný". Proto prý bylo nepřípustné poučovat stěžovatele o tom, zda žalobní petit - jinak přesný a jednoznačný - je v souladu s hmotným právem, případně poukázat na ustanovení hmotného práva (§139 odst. 3 občanského zákoníku), s nímž měl být uveden do souladu. Protože v takovém postupu městský soud shledal porušení zásady rovnosti účastníků a upřednostnění zájmů stěžovatelů, vznikl tím důvod k pochybnostem o nepodjatosti soudce a městský soud rozhodl shora uvedeným způsobem; přitom konstatoval, že v daném případě byl dán toliko důvod pochybovat o nepodjatosti soudce JUDr. N., byť nebylo prokázáno, že tento soudce skutečně podjatý byl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti především tvrdí, že Městský soud v Praze napadeným usnesením porušil jejich právo na zákonného soudce, garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé poukazují na údajné obstrukce ze strany žalovaných, kteří se opakovaně nedostavovali na soudní jednání a odmítli rovněž zpřístupnit nemovitost k provedení důkazu místním šetřením. Tyto obstrukce prý směřovaly k oddálení rozhodnutí ve věci a "jimi vznesená námitka podjatosti do těchto obstrukčních snah zapadá". Poučení, jehož se dostalo stěžovatelům a které je zaprotokolováno v protokolu ze dne 11. 6. 2001, údajně neporušuje občanský soudní řád. Nejednalo se však o poučení dle ustanovení §5 o.s.ř., nýbrž o poučení dle §118 a) o.s.ř., podle něhož ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil a poučí jej o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Má-li předseda senátu zato, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil líčení rozhodných skutečností. Přitom prý soudce neučinil nic jiného, než že pouze zopakoval názor obsažený v odůvodnění svého usnesení ze dne 8. 11. 1999, sp. zn. 5 C 261/92. Jeho poučení proto údajně nemohlo vést k porušení rovnosti stran ve sporu, "neboť stanovisko vyjádřené v poučení ve spise již je". Stěžovatelé se navíc domnívají, že i kdyby předmětné poučení bylo nepřípustné a v důsledku toho by došlo k porušení procesní rovnosti stran, pak by ani taková okolnost nemohla vést k vyslovení podjatosti soudce; to proto, že podle §14 odst. 4 o.s.ř. důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudu v řízení o projednávané věci, nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Poučení poskytnuté v rámci řízení považují stěžovatelé za postup soudce v řízení, jež nemůže vést k jeho vyloučení, a to i kdyby bylo provedeno chybně. Navíc novela o.s.ř. nahradila dřívější pojem "lze mít pochybnosti" novým pojmem "důvod pochybovat", neboť prý chtěla "jasně vyloučit subjektivní hodnocení důvodů pro vyloučení soudce".
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby bylo napadené usnesení Městského soudu v Praze jako protiústavní zrušeno.
Ústavní soud při posouzení této věci vycházel ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z tohoto vymezení totiž - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.
V daném případě, kdy stěžovatelé napadají usnesení obecného soudu o vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti, je tedy úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda tímto usnesením porušil obecný soud některé základní právo stěžovatelů zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny (případně základní právojiné). K porušení tohoto základního práva by mohlo dojít především tím, že by městský soud nerespektoval kogentní ustanovení běžného zákona, v tomto případě ustanovení §14 o.s.ř (viz např. sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
Ústavní soud dále konstatuje, že otázkou podjatosti soudců se již zabýval ve své dřívější judikatuře, když interpretoval ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. tak, že k vyloučení soudů z projednávání a rozhodování věci má docházet nikoliv pouze pro jejich skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti. Nejde tedy o subjektivní pocit soudce, zda se cítí být podjatý či nikoliv, nebo o hodnocení jeho osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 167/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, str. 429 a násl.).
Při posuzování této věci Ústavní soud nicméně nemohl přehlédnout, že - oproti zmíněnému dřívějšímu právnímu názoru - došlo v mezidobí ke změně citovaného ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř., provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Stávající dikce tohoto ustanovení totiž - jak ostatně správně uvádějí stěžovatelé - již nestanoví, že k vyloučení soudců má dojít, když "lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti", nýbrž že "je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti." Současným zněním zákona je tedy založena povinnost vyloučit soudce, jestliže existuje určitý důvod, vymezený takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. "Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce; k tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn (najisto postaven) důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti" (Bureš/Drápal/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, 5. vydání, C.H. Beck, 2001, str. 56).
Z předmětného soudního spisu (zn. 5 C 261/92) Ústavní soud především zjistil, že v průběhu jednání konaného dne 11. 6. 2001 před Obvodním soudem pro Prahu 6 (z kterého se žalovaní omluvili) předseda senátu JUDr. K. N. poučil stěžovatele "podle §5 v návaznosti na §79 odst. 1 o.s.ř. na znění žalobního petitu s tím, že poukazuje na §139 odst. 3 občanského zákoníku a poukazuje na §79 odst. 1 o.s.ř., tedy, aby petit byl vykonatelný kdy poukazuje zároveň na závěry Městského soudu v Praze, který již jednou poukázal na skutečnost problematiky daného petitu s tím, že je nutné, aby petit odpovídal hmotně-právní úpravě". Dále předseda senátu JUDr. N. výslovně upozornil na skutečnost, že je nutné upřesnit žalobní petit tak, aby odpovídal příslušné hmotně-právní úpravě, tzn. hmotně-právnímu titulu, na základě kterého se stěžovatelé domáhají příslušného rozhodnutí (č.l. 359-360). Podle tohoto poučení stěžovatelé navrhli úpravu žalobního petitu a požádali soud o jeho připuštění (č.l. 361 a 363).
Ústavní soud již dříve judikoval, že pro povahu převážně etických aspektů rozhodování o vyloučení soudce z projednávání věci v řízení před obecnými soudy je věcí především těchto soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace §14 o.s.ř. posuzovat. Důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou totiž kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu účastníků řízení, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranného soudcovského rozhodování otřásají (usnesení sp. zn. III. ÚS 26/2000, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 365).
V daném případě Ústavní soud dovozuje, že v souzené věci byl dán konkrétní důvod pochybovat o nepodjatosti předsedy senátu JUDr. K. N., spočívající v tom, že tento soudce poučil stěžovatele způsobem, překračujícím přípustné poučení o jejich procesních právech. Je zřejmé, že městský soud v napadeném usnesení správně aplikoval ustanovení jednoduchého práva (§14 odst. 1 o.s.ř.) a že svým postupem neporušil smysl a znění tohoto ustanovení. Za těchto okolností Ústavní soud v jeho postupu neshledal protiústavní zásah do základních práv nebo svobod stěžovatelů. Podstatou namítaného práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", je totiž především ochrana proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 200/1998, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, str. 423 a násl.). V daném případě je však zřejmé, že k vyloučení soudce JUDr. K. N. nedošlo v důsledku libovůle či účelového postupu městského soudu, nýbrž na základě odůvodněné aplikace ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř., kterou Ústavní soud - z ústavněprávního hlediska - zpochybňovat nemíní.
Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s tvrzením stěžovatelů, že i kdyby předmětné poučení bylo nepřípustné, nemůže ani taková okolnost vést k vyslovení podjatosti soudce, jelikož důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti spočívající v postupu soudu v řízení o projednávané věci (§14 odst. 4 o.s.ř.). Platí sice, že v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví, takže zpravidla není možné v jeho postupu spatřovat důvod jeho podjatosti; to však lze akceptovat toliko za situace, kdy tento postup respektuje zákonem upravená procesní pravidla a nezavdává objektivní důvod pochybovat o soudcově podjatosti. Jestliže tedy v souzené věci městský soud dospěl k závěru, že poučení, jež JUDr. N. učinil vůči stěžovatelům, objektivně přesahovalo poučení o jejich procesních právech a týkalo se již práva hmotného, nelze - jak již bylo uvedeno - v závěru městského soudu o podjatosti jmenovaného soudce z tohoto důvodu spatřovat protiústavní pochybení.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu