ECLI:CZ:US:2002:1.US.654.2000
sp. zn. I. ÚS 654/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. M., zastoupeného advokátkou Mgr. D. K., proti postupu Okresního soudu ve Strakonicích při výkonu rozhodnutí vyklizením stěžovatele ve dnech 18. - 22. 9. 2000 v obci B., takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že v roce 2000 podal Dřevokov, v.d. - vedlejší účastník návrh na výkon rozhodnutí vyklizením nemovitostí sestávajících se z objektu karosárny a lakovny na st. p.č. 1546, objektu autoservisu-dílny na st.p.č. 865 a přilehlých ostatních ploch p.č. 1759/1 a ostatní plochy p.č. 1759/3 zapsaných u Katastrálního úřadu ve S. pro obec a k.ú. B. na LV č. 6 (dále jen předmětných nemovitostí). Usnesení o jeho nařízení doručoval Okresní soud ve Strakonicích právnímu zástupci stěžovatele prostřednictvím Policie ČR, což samo o sobě prý svědčí o abnormálním zájmu tohoto soudu a právního zástupce D., v.d., na urychleném provedení výkonu rozhodnutí předtím, než bude jednáno o návrhu na obnovu řízení, který stěžovatel podal.
Podle ústavní stížnosti vlastní vyklizení nemovitostí probíhalo ve dnech 18. 9. 2000 až 22.9.2000. Dne 18.9.2000 podal stěžovatel stížnost na postup vykonavatelů u předsedkyně Okresního soudu ve Strakonicích, která se k ní písemně vyjádřila dne 2.10.2000 a uvedla, že ji pokládá za nedůvodnou. Dne 22.9.2000 byl výkon rozhodnutí zastaven na "návrh vedlejšího účastníka" s tím, že vyklizení bylo provedeno jen částečně.
Stěžovatel dále uvádí, že v rámci výkonu rozhodnutí byly některé věci sepsány vykonavatelem a odvezeny do jiné budovy vedlejšího účastníka, některé byly odvezeny do jiné budovy vedlejšího účastníka a nebyly vykonavatelem sepsány, některé věci byly sepsány vykonavatelem a ponechány ve vyklizovaných prostorách a některé věci nebyly sepsány vykonavatelem a byly ponechány ve vyklizovaných prostorách. Stěžovatel dnes neví, kde se nacházejí jeho věci, které nejsou uloženy u orgánu obce, takže je mu bráněno ve výkonu vlastnického práva k movitým věcem, které je zaručeno Listinou základních práv a svobod. Popsané vyklizení přímo vykonávali i vlastníci a členové družstva, o jejich podjatosti v dané věci nemůže být pochyb. Jednání Okresního soudu ve Strakonicích shrnuje do následujících bodů:
a) občanský soudní řád a jednací řád okresních soudů jednoznačně stanoví, že příslušný k nařízení a k provedení výkonu rozhodnutí vyklizením je okresní soud (nikoli oprávněný),
b) občanský soudní řád a jednací řád okresních soudů jednoznačně stanoví, že provedením výkonu rozhodnutí vyklizením může předseda senátu pověřit k tomuto účelu stanoveného pracovníka soudu (vykonavatele), nebo i jiného zaměstnance soudu (nikoli oprávněného),
c) občanský soudní řád a jednací řád okresních soudů jednoznačně stanoví, že jednou z pracovních náplní vykonavatele je provedení vyklizení a předání odstraňovaných věcí orgánu obce (nikoli dozor a dohled nad vyklizováním, který vykonává oprávněný),
d) smyslem nařízeného výkonu rozhodnutí bylo vyklizení všech nemovitostí a nikoli soupis movitých věcí za účelem prodeje; proto do doby, než soud vyklidil předmětné nemovitosti (neodstranil všechny věci povinného), nemohl tyto nevyklizené nemovitosti předat oprávněnému,
e) v souladu s občanským soudním řádem navrhl oprávněný zastavení výkonu rozhodnutí a okresní soud "zastavil vyklizení" ve fázi, kdy se v každé a na každé z vyklizovaných budov a na pozemcích nacházely věci povinného; proto soud po zastavení výkonu rozhodnutí vyklizením neměl předat nevyklizené nemovitosti oprávněnému, ale tomu, jehož věci se tam nacházely. Občanský soudní řád jednoznačně stanoví, že budovy lze oprávněnému předat po odstranění věcí povinného, které se tam nacházejí "a vyklizení všech věcí třetích osob, které se tam nacházejí se souhlasem nájemce". Občanský soudní řád jednoznačně stanoví, že věci, které se mají z objektu odstranit, mají být uloženy u orgánu obce a nikoli u vlastníka vyklizovaných nemovitostí, nebo mají být ponechány ve vyklizovaných a na vyklizovaných objektech,
f) státní moc lze uplatnit pouze způsobem, který stanoví zákon a to tak, aby nebyla porušena základní práva nikoho, nebo aby vlastnické právo nebylo uskutečňováno na úkor práv jiných.
Stěžovatel tvrdí, že popsaným způsobem a postupem soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 2,3, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 11 Listiny, neboť vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že byla nezákonným postupem soudu porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, a aby rozhodl, že se Okresnímu soudu ve Strakonicích zakazuje pokračovat ve výkonu rozhodnutí vyklizením a že se mu přikazuje obnovení původního stavu, (tedy) stavu před započetím výkonu rozhodnutí.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. V souzené věci stěžovatel brojí proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", konkrétně proti postupu Okresního soudu ve Strakonicích (při výkonu rozhodnutí vyklizením nemovitosti).
Pojmovým vymezením "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu citovaného ustanovení se Ústavní soud zabýval zejména již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, s. 243), v němž uvedl: "Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky".
Pokud Ústavní soud ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci vyhoví, "zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením" (§82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.). Z toho především vyplývá, že pojmovým znakem zmíněného "jiného zásahu" musí být zejména skutečnost, že tento zásah i v době podání ústavní stížnosti a v době rozhodování Ústavního soudu o ní musí být aktuální, tzn. musí v osobní sféře stěžovatele vyvolávat právní následky. Pokud má "jiný zásah" povahu toliko jednorázového zásahu, který již v době zahájení řízení o ústavní stížnosti skončil, je obnovení statu quo ante stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný orgánu veřejné moci již pojmově vyloučen (srov. nález sp. zn. III. ÚS 287/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, s. 126). Jak Ústavní soud judikoval v jiném svém rozhodnutí, zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností musí být bezprostřední a přítomný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, s. 315), neboť v opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu stalo čistě akademickým.
Z uvedených obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Jestliže totiž stěžovatel v petitu ústavní stížnosti Ústavní soud žádá, aby konstatoval porušení citovaných základních práv stěžovatele a aby Okresnímu soudu ve Strakonicích zakázal ve výkonu rozhodnutí vyklizením pokračovat (a aby mu přikázal obnovení původního stavu), je třeba výrok eventuálního vyhovujícího nálezu Ústavního soudu označit za toliko akademický, neboť je zjevné, že zásah Okresního soudu ve Strakonicích vůči stěžovateli - i kdyby byl porušoval jeho citovaná základní práva nebo svobody - byl ve fázi označené stěžovatelem za chybnou již ukončen a tudíž v době podání ústavní stížnosti dále nepokračoval (ostatně sám stěžovatel popisuje stav po provedení částečného vyklizení ke dni 22.9.2000 a uvádí poznatky o umístění a evidenci věcí vyklizených z předmětných prostor). K námitkám stěžovatele ostatně Ústavní soud ze spisu Okresního soudu ve Strakonicích, sp.zn. E 96/2000, zjistil, že kliče od skladu s uloženými věcmi byly dne 21.9.2000 předány zástupci obce B., že téhož dne podal oprávněný návrh na částečné zastavení výkonu rozhodnutí, a že spis dále obsahuje již jen podání směřující k vrácení věcí vyklizených z předmětných prostor. Ústavní soud dále zjistil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14.9.2001, sp.zn. 20 K 24/2001, byl na majetek stěžovatele prohlášen konkurs, a oprávnění nakládat s majetkem stěžovatele tak přešlo na správce konkursní podstaty.
Z výše uvedeného lze usuzovat, že zejména v osobní sféře stěžovatele fyzické vyklizení předmětných nemovitostí jako napadený zásah orgánu veřejné moci již ke dni podání ústavní stížnosti nevyvolávalo a nevyvolává žádné právní následky; poukazuje-li totiž stěžovatel na možné ztráty věcí a na škodu tím způsobenou, pak - pokud takové následky kdy vznikly - nastaly nejpozději již dne 21.9.2000, kdy klíče od skladu s věcmi byly předány obci B. Jinak řečeno, ústavní stížnost sice plní kromě funkce subjektivní ochrany základních práv a svobod do značné míry i funkce objektivní, nicméně ani tato skutečnost nemůže znamenat, že by mohla důvodně směřovat proti neaktuálním zásahům do základních práv ve výše uvedeném smyslu. Za tohoto stavu nelze vyhovět ani návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud přikázal obnovit stav před porušením práva; zde rovněž nelze přehlédnout, že současná dispozice s vyklizenými věcmi, tedy např. jejich vrácení do předmětných prostor, a práva a povinnosti s tím spojená náleží správci konkurzní podstaty (srov. výše).
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod a že ji tedy lze podat toliko po vyčerpání všech ostatních prostředků k ochraně práv, tzn. až po využití všech možností, které skýtá právní řád ČR. Pokud by totiž Ústavní soud měl rozhodovat přímo o zásahu orgánu veřejné moci tak, jak požaduje stěžovatel, představoval by prakticky první přezkumnou instanci, která by musela provést úplná skutková zjištění daného případu, což však zjevně nekoresponduje s ústavně právním vymezením postavení Ústavního soudu dle čl. 83 Ústavy, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Stěžovatel, brojící jednak proti vyklizení předmětných prostor při výkonu rozhodnutí a dále (ve svém pozdějším vyjádření) poukazující na následky takového vyklizení poškozujícího jeho majetková práva, sice správně podal stížnost na postup Okresního soudu ve Strakonicích při samotném výkonu rozhodnutí; nicméně, pokud následně vytýká i pochybení soudu při nakládaní s uloženými věcmi (a při dalších úkonech prováděných v rámci výkonu rozhodnutí), nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že v době jeho rozhodování není zřejmé, o jaké další úkony se jedná či jednalo a jaké prostředky na svou obranu stěžovatel využil.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu