ECLI:CZ:US:2002:1.US.696.01
sp. zn. I. ÚS 696/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného advokátem JUDr. Č. S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 38 Cm 62/99, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. 9 Cmo 228/2001, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 33 Odo 681/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovanému Č., a.s., o zaplacení částky 5.614.670,- Kč s příslušenstvím rozhodl, že žaloba se zamítá. Tento rozsudek potvrdil v záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze.
Nejvyšší soud ČR shora uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatele, podané proti zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Praze.
V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud ČR především konstatoval, že při posuzování podaného dovolání vycházel ze znění občanského soudního řádu před jeho novelizací, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., jelikož dovolání podaná proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů. V daném případě však Nejvyšší soud shledal, že dovolání nebylo přípustné; rozsudek nalézacího soudu byl totiž rozsudkem odvolacího soudu potvrzen a nikoliv změněn ve věci samé a odvolací soud sám přípustnost dovolání nevyslovil. Protože prý stěžovatel "před vyhlášením potvrzujícího rozsudku ve věci samé neučinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je vyloučeno, aby dovolací soud přípustnost dovolání uvažoval v intencích ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., jak je v dovolání požadováno".
Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že již v řízení před odvolacím soudem tvrdil, že rozhodnutí soudu I. stupně pro něj bylo překvapivé, neboť vycházelo ze skutkového zjištění, jež v podstatné části nemělo oporu v provedeném dokazování, a odvolací soud návrhu na doplnění dokazování nevyhověl. Stěžovatel uvádí, že před vyhlášením rozsudku vrchního soudu požádal o připuštění dovolání, jelikož otázku krácení pojistného plnění považuje za otázku po právní stránce zásadního významu; jednání však nebyla přítomna zapisovatelka a "předsedkyně senátu zaznamenala obsah vystoupení do diktafonu", přičemž obsah přepisu tohoto záznamu stěžovateli není znám. Stěžovatel navíc namítá, že v písemném vyhotovení rozsudku "odvolací soud v poučení výslovně dovolání připustil".
Stěžovatel v napadeném usnesení Nejvyššího soudu ČR spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a stejného pochybení se prý dopustily rovněž krajský soud a vrchní soud, neboť rozhodly v rozporu s občanským soudním řádem.
Proto stěžovatel navrhl, aby bylo napadená rozhodnutí obecných soudů zrušeno.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž konstatuje, že stěžovatel podal ústavní stížnost až poté, co rozhodl Nejvyšší soud o jeho dovolání. Stěžovatel tedy v daném případě zjevně považoval dovolání za procesní prostředek k ochraně svého práva, který musí využít ještě před podáním ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jak však Ústavní soud opakovaně judikoval, dovolání je možno považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Pokud dovolání přípustné není, plyne lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
V souzené věci proto stěžovatel pochybil v tom, že současně s dovoláním (z důvodu procesní jistoty) nepodal též ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo vůbec zřejmé, že se Nejvyšší soud bude dovoláním zabývat meritorně a že se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud shledal přípustným. Protože však Nejvyšší soud přípustnost dovolání v této věci neshledal, byl rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2001. Doručením tohoto rozsudku právnímu zástupci stěžovatele JUDr. S. dne 11. 7. 2001 (č.l. 197) začala stěžovateli běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože však stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 3. 12. 2001, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti nedodržel.
Ústavní soud proto dovozuje, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a z tohoto důvodu musela být odmítnuta [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se tedy dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru vycházel především ze skutečnosti, že "usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání" (viz citované usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Proto také předmětem ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu může být toliko denegatio iustitiae a nikoliv samotné hmotné subjektivní právo (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 47).
Stěžovatel opírá přípustnost dovolání o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení (poznámka: ve znění před novelou) nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ..., je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že před vyhlášením rozsudku vrchního soudu požádal o připuštění dovolání, leč že jednání nebyla přítomna zapisovatelka a že záznam přepisu diktafonu mu není znám. Ústavní soud však z protokolu o jednání před Vrchním soudem v Praze ze dne 18. 6. 2001 (č.l. 190-193) zjistil, že ani stěžovatel ani jeho právní zástupce JUDr. Č. S. při ústním jednání přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nenavrhli. Navíc je v protokolu výslovně uvedeno, že proti diktování do diktafonu nebyly vzneseny žádné připomínky a námitky a že zástupci účastníků si nevyžádali opis přepisu záznamu protokolu z jednání. Skutečnost, že přepis souhlasí se záznamem, stvrdila svým podpisem předsedkyně senátu JUDr. D. M. Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel - kvalifikovaně právně zastoupený - dokonce ani v písemném dovolání (č.l. 198) netvrdil, že v řízení před odvolacím soudem přípustnost dovolání navrhl. Stěžovatel nenavrhl přípustnost dovolání ani v odvolání, podaném proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (č.l. 165-167). Jestliže tedy za těchto okolností Nejvyšší soud ČR konstatoval, že stěžovatel "před vyhlášením potvrzujícího rozsudku ve věci samé neučinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání" a proto dospěl k závěru, že dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je nepřípustné, neshledal Ústavní soud v tomto závěru žádné znaky namítané protiústavnosti. Ústavní soud totiž opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). Protože si však stěžovatel (v řízení před obecnými soudy kvalifikovaně zastoupený advokátem) nevytvořil svým postupem procesní prostor k tomu, aby se jeho podaným dovoláním mohl Nejvyšší soud ČR meritorně zabývat, nezbývá než konstatovat, že tato část ústavní stížnosti představuje návrh zjevně neopodstatněný.
Konečně k námitce stěžovatele, že "odvolací soud v poučení výslovně dovolání připustil" a že tedy již z toho důvodu mělo být jeho dovolání shledáno přípustným, Ústavní soud uvádí, že se stěžovatel dopouští omylu. Chybně totiž zaměňuje obecnou informaci vrchního soudu, že "za předpokladů taxativně vymezených §237 - §239 o.s.ř." lze podat do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (což vrchní soud uvedl v části poučení napadeného rozsudku), s konkrétním rozhodnutím o přípustnosti dovolání, jež představuje typ procesního rozhodnutí, je součástí výrokové části rozhodnutí a musí být také řádně odůvodněno. Toto procesní rozhodnutí o přípustnosti dovolání však Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku zjevně neučinil.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu