ECLI:CZ:US:2002:1.US.717.01
sp. zn. I. ÚS 717/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti A. H., zastoupeného advokátem JUDr. P. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 1 To 62/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 11 T 18/99, uznal stěžovatele vinným trestným činem loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 a 3 trestního zákona a odsoudil jej za to k trestu odnětí svobody v trvání 10 a půl roků. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 30. 9. 1998 společně se spoluobžalovaným O. D. pod pohrůžkou použití pistole požadovali od poškozené J. K., aby vystoupila z osobního automobilu a poté, co neuposlechla, ji prý O. D. z vozidla vytáhl a oba jmenovaní z místa činu tímto automobilem odjeli, čímž způsobili celkovou škodu ve výši 518.892 Kč. Obžalovaní se údajně pokusili dne 21. 11. 1998 předmětné vozidlo prodat, byli však přitom zadrženi policisty. Stěžovatel se prý dne 4. 11. 1998 dopustil dalšího skutku s nezjištěným spolupachatelem tím, že poškozené Z. N. násilím odcizili osobní automobil a způsobili tak celkovou škodu ve výši 621.725 Kč.
Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením odvolání stěžovatele i státního zástupce proti citovanému rozsudku krajského soudu zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným usnesením porušil vrchní soud jeho ústavně zaručená základní práva, zakotvená v čl. 7 odst. 1, v čl. 8 odst. 2, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel dále namítá porušení řady ustanovení trestního řádu.
Svůj návrh stěžovatel odůvodnil zejména tím, že policistům ihned při prvním výslechu sdělil okolnosti, proč řídil vozidlo odcizené J. K. a jak se do jeho garáže a bytu dostaly věci obou poškozených; tyto věci policistům vydal. Je prý tedy zřejmé, že se nesnažil nic zatajovat. Ke sdělení obvinění stěžovateli došlo dne 22. 11. 1998 a k vydání věci došlo již dne 21. 11. 1998. Z toho stěžovatel usuzuje, že protokol o vydání věci nebyl jako důkaz proti němu procesně použitelný; mimo to nebyl náležitě poučen ve vztahu k obsahu svého vysvětlení.
Stěžovatel namítá, že se soud dostatečně nevypořádal s jeho obhajobou, že byl dne 30. 9. 1998 s D. a R. F. ve Velké Bíteši a ve Velkém Meziříčí a že následující den (1. 10. 1998) byl v autoservisu, což prý je možno prokázat. Proto stěžovatel údajně navrhoval výslech svědků K. (technik autoopravny) a "V." (manželky majitele diskotéky ve Velkém Meziříčí, kde měl být stěžovatel 30. 9. 1998), které však obecné soudy neprovedly.
Stěžovatel dále tvrdí, že jako základní důkaz o jeho vině trestným činem, jehož terčem byla poškozená K., sloužila rekognice a výpověď poškozené. I vrchní soud však uvedl, že rekognice v tomto případě nemohla být použita, nicméně tento závěr se ve výroku o vině nijak neprojevil. Stěžovatel rovněž namítá, že poškozená K. bezprostředně po předmětné události nebyla schopna se vyjádřit k popisu druhého pachatele (kterým měl být stěžovatel) a teprve postupně jej poznávala. Přitom z výpovědi psychiatra MUDr. Š. vyplynulo, že poškozená byla jen sníženě schopna zapamatovat si události a reprodukovat je. Přesto prý krajský soud zamítl návrh na provedení nového znaleckého posudku k posouzení psychického stavu poškozené. Za těchto okolností (tzn. s vyloučením důkazu rekognicí a výpovědi poškozené) se stěžovatel domnívá, že výrok o vině je dovozován z toho, že byl zadržen v autě poškozené K. a že měl její věci. Stěžovatel však tvrdí, že tyto okolnosti náležitě vysvětlil již při svém prvním výslechu a že tato jeho výpověď nebyla vyvrácena.
K výpovědi poškozené N. stěžovatel uvedl, že pachatele trestného činu označila jako muže s rezavým bíbrem a vyholenými vlasy a že v rámci rekognice váhala označit policistu nebo stěžovatele a stěžovatele jednoznačně poznala až při hlavním líčení. Vrchní soud prý sice přisvědčil námitce, že výsledek rekognice nemůže být považován za důkaz a že ani svědecké výpovědi N. bez pochybností neprokazují pachatelství stěžovatele, avšak z těchto skutečností nevyvodil žádné závěry a v tomto směru se proto nevypořádal s obhajobou.
K důkazu pachovou stopou na kabelce poškozené N. stěžovatel prohlásil, že nebyly odstraněny pochybnosti o tom, kdo z pachatelů jí podal kabelku poté, co z ní vyňal její věci. Bylo prý navíc odmítnuto provést rekonstrukci průběhu trestného činu. Pachová stopa sejmutá z držadla kabelky byla srovnávána se srovnávacími vzorky, které však údajně nebyly odebrány v souladu se zákonem. Byly totiž odebrány před zahájením trestního stíhání, přestože se zjevně nejednalo o neopakovatelný či neodkladný úkon, stěžovatel nebyl nijak poučen a o odebrání pachové stopy nebyl sepsán ani protokol, takže není možno prověřit, zda nedošlo k omylu.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušeno.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonaným i skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Ústavní soud dále uvádí, že s ohledem na svoje ústavní vymezení a funkci hodnotí napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci a proces předcházející jejich vydání nikoliv izolovaně, nýbrž jako celek. Pouze takový přístup totiž odpovídá materiálnímu pojetí ústavnosti a koresponduje rovněž s rozhodováním Evropského soudu pro lidská práva.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud i u souzené věci. Podstata ústavní stížnosti totiž spočívá v tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, že některé provedené důkazy proti němu neměly být vůbec použity a že ze zjištěného skutkového stavu jeho vina nevyplývá.
K těmto námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
Stěžovatel především tvrdí, že obecné soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy (výslech svědků K., "V.", nový znalecký posudek k posouzení psychického stavu poškozené K., rekonstrukce průběhu trestného činu spáchaného na poškozené N.). K této námitce Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal" (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51).
V souzené věci však Ústavní soud konstatuje, že argumenty obsažené v ústavní stížnosti se v podstatě překrývají s argumentací stěžovatele, uplatňovanou v průběhu řízení před obecnými soudy. Přitom z obsahu spisu a z odůvodnění obou citovaných rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že obecné soudy náležitě vyložily důvody, pro které navržené důkazy neprovedly. Pokud jde o nové znalecké posouzení psychického stavu poškozené N., které stěžovatelův právní zástupce navrhl při hlavním líčení před krajským soudem dne 15. 2. 2001 (č.l. 1905), nelze přehlédnout, že se krajský soud velmi podrobně zabýval otázkou jejího zdravotního a psychického stavu (č.l. 2009) a dospěl k závěru, že pro navrhované přezkoumání nejsou dány žádné objektivní důvody. U poškozené N. totiž sice - na rozdíl od jejího vystoupení v přípravném řízení trestním - došlo u hlavního líčení k určitým změnám v jejích výpovědích (ve vztahu k označování jednotlivých obžalovaných) a krajský soud její výpověď učiněnou u hlavního líčení nepovažoval za zcela objektivní, nicméně vycházel z jejích základních tvrzení, která nebyla nikterak znevěrohodňována. Co se týče výpovědi svědkyně K., zabýval se krajský soud velmi podrobně posuzováním jejího psychického stavu (č.l. 2003 a násl.), avšak dospěl k závěru, že její vystoupení v rámci celého trestního řízení bylo hodnověrné, a to včetně poznání obou pachatelů napadení. S těmito závěry se v odůvodnění napadeného usnesení ztotožnil rovněž vrchní soud, přičemž argumentace obecných soudů se jeví být logická a přesvědčivá a Ústavní soud neshledal tedy důvod, aby uvedené závěry obou soudů - z ústavně právního hlediska - zpochybňoval, neboť by to zjevně nekorespondovalo s jeho ústavním postavením a funkcí.
Stěžovatel dále namítá, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou, že se dne 30. 9. 1998 s O. D.a s R. F. nacházel ve Velké Bíteši a ve Velkém Meziříčí, že následující den byl v autoservisu a že za tím účelem měl být proveden výslech svědků K. a "V.". Jak však vyplývá z obsahu odůvodnění citovaného rozsudku krajského soudu, krajský soud se podrobně vypořádal s výpovědí svědka R. F. a také s tvrzením O. D. (č.l. 2017 a násl.). Především uvedl, že v přípravném řízení R. F. vypověděl, že si nepamatuje konkrétní data, kdy se v roce 1998 setkal se stěžovatelem; obdobně prohlásil též u hlavního líčení, že se na podzim roku 1998 určitě se stěžovatelem setkal, avšak nic bližšího si k tomu nepamatuje. Jestliže stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy neprovedly výslech jmenovaných svědků, nezbývá Ústavnímu soudu než odkázat na protokol o hlavním líčení před krajským soudem ze dne 6. 3. 2001 (č.l. 1930), z něhož vyplývá, že žádná z procesních stran nečinila další návrhy na doplnění dokazování a že soud toliko zamítl návrh na doplnění dokazování provedením nových znaleckých posudků z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie k posouzení psychického stavu poškozených K., N. a V., s čímž se však krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku řádně vypořádal (viz výše). Z předmětného soudního spisu vyplývá, že toliko v doplnění odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně (č.l. 2114) stěžovatel uvedl, že ve věci nebyla slyšena "V." a technik K. Ani v tomto podání však výslovně výslech uvedených svědků nenavrhl a neučinil tak ani na veřejném zasedání před odvolacím soudem dne 13. 9. 2001 (č.l. 2162). Ústavní soud tedy dovozuje, že se obecné soudy nedopustily protiústavního pochybení, neboť se nejedná o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu obecně známé judikatury. K porušení práva na spravedlivý proces proto ani v tomto směru zjevně nedošlo.
S námitkou, že byl proti stěžovateli jako důkaz použit protokol o vydání věci, který prý byl procesně nepoužitelný, se podrobně vypořádal v napadeném rozsudku již vrchní soud (str. 43, 44), který uvedl, že stěžovatel dobrovolně vydal věci pocházející z trestné činnosti; pokud za této situace orgány policie tyto věci převzaly a jednalo se prokazatelně o věci patřící poškozené K. (zejména její identifikační doklady), nacházející se v garáži a bytu užívaných stěžovatelem, je nutno protokol o vydání věci třeba považovat za procesně účinný důkaz. Ani tento názor neshledal Ústavní soud důvod zpochybňovat. Vrchní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku náležitě a přesvědčivě vypořádal rovněž s argumentací brojící proti důkazu pachovou stopou (zejména str. 47 rozsudku) a proto Ústavní soud na toto odůvodnění odkazuje.
Ústavní soud bere na vědomí závěr vrchního soudu, že v případě poškozené K. nemohl být výsledek rekognice použit jako usvědčující důkaz (str. 41 rozsudku).To, že se tento závěr neprojevil ve výroku o stěžovatelově vině, však není protiústavním pochybením vrchního soudu, neboť obecné soudy při posuzování viny a ukládání trestu vycházejí z uceleného řetězce jednotlivých provedených důkazů, nikoli z důkazu izolovaného. V daném případě je přitom zřejmé, že stěžovatele ze spáchání předmětné trestné činnosti usvědčovala řada důkazů dalších, nikoliv pouze tento jediný.
Ústavní soud proto závěrem konstatuje, že podstata ústavní stížnosti v principu brojí proti způsobu provedení a zhodnocení jednotlivých důkazů, což Ústavnímu soudu zásadně přehodnocovat nepřísluší. Ústavní soud přitom neshledal, že by mezi zjištěným skutkovým stavem a mezi právními závěry z něho vyvozenými existoval extrémní nesoulad ve shora popsaném smyslu a rovněž nedospěl k závěru, že by se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s uvedenými důkazy, navrženými stěžovatelem. Za těchto okolností tedy ústavní stížnost v podstatě pouze opakuje jednotlivé námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy a vyslovuje nesouhlas s jejich závěry. Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a není jim ani nadřízen, by se jejich podrobným přehodnocováním dostal do faktické pozice "třetí" instance soustavy obecných soudů, což mu nepřísluší.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2002
JUDr. Vojen Güttler předseda senátu