ECLI:CZ:US:2002:1.US.74.02
sp. zn. I. ÚS 74/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. u. d., s.p., zastoupeného advokátem JUDr. M. M. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 26 Co 633/2000, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 11 C 8/97, ve věci navrhovatele S. Š. proti odpůrci (stěžovateli) o náhradu za ztrátu na výdělku rozhodl tak, že stěžovatel je povinen zaplatit navrhovateli částku 621.154 Kč s příslušenstvím.
Ve svém rozhodnutí vycházel okresní soud z ustanovení §195 odst. 1 zákoníku práce, podle něhož náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Okresní soud vzal za prokázáno, že S. Š. v minulosti vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle citovaného ustanovení. S. Š. byl prý sice odňat nejprve plný a posléze i částečný invalidní důchod, nicméně i nadále u něj trvá změněná pracovní schopnost a choroba z povolání. Z textu citovaného ustanovení údajně nevyplývá, že by existence či neexistence invalidního důchodu byla pro vyplácení náhrady za ztrátu výdělku rozhodující. Přestože S. Š. "nějakou práci vykonávat může", možnost pracovat je u něho omezena jeho zdravotním stavem, vhodné místo pro něj není a proto soud podanému návrhu vyhověl.
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Trutnově potvrdil.
V odůvodnění rozsudku zejména konstatoval, že jádrem sporu se stala otázka, zda na straně poškozeného navrhovatele nastala změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, tzn. zda došlo ke změně poměrů poškozeného. Proto prý bylo nutno porovnat poměry poškozeného S. Š. po skončení pracovní neschopnosti a jeho nové poměry v době, kdy mu stěžovatel přestal vyplácet náhradu škody. Takovou změnou údajně nemůže být zhoršená situace na trhu práce, která nemůže jít k tíži poškozeného; naopak prý stěžovatel mohl částečně vznikající škodě předejít tím, že by žalobci nabídl vhodné zaměstnání. V daném případě tedy nejde o to, že by byl stěžovatel činěn odpovědným za situaci na trhu práce; odpovídá však za ztrátu na výdělku, vzniklou tím, že se poškozený pro poškození zdraví nemocí z povolání ocitl na trhu práce v situaci, v níž by - nebýt nemoci z povolání - nebyl. V této věci totiž již nebylo možné zkoumat splnění předpokladu odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání ve smyslu ustanovení §190 odst. 3 zákoníku práce, jelikož tyto skutečnosti byly předmětem předchozí dohody účastníků sporu a "okolnost, že míra poškození poškozeného v důsledku nemoci z povolání již není taková, aby postačovala pro přiznání alespoň částečného invalidního důchodu, nemůže mít vliv na existenci předpokladu dle §190 odst. 3 zákoníku práce". Z provedeného dokazování údajně vyplynulo, že současné zdravotní postižení žalobce, v důsledku něhož se mu nedaří zařadit do pracovního procesu, je v příčinné souvislosti s nemocí z povolání a nikoliv se zhoršením zdravotního stavu z obecných příčin.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem porušil jeho základní právo, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a navrhuje je jako protiústavní zrušit. Podstatou problému je prý v daném případě posouzení toho, jakým způsobem se má vypočítat náhrada za ztrátu na výdělku dle §195 zákoníku práce poté, co byl poškozenému odňat plný invalidní důchod "na následky nemoci z povolání v době jeho nezaměstnanosti". V tomto směru stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2805/99 (Soudní judikatura č. 45/2001), podle něhož z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže mít po pracovním úrazu příjem z vlastní výdělečné činnosti. Tento právní názor prý akceptuje většina senátů Okresního soudu v Trutnově a rovněž Krajský soud v Hradci Králové. Proto stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek pro něj představoval tzv. překvapivé rozhodnutí, které nepředpokládal, takže nepodal ani návrh na připuštění dovolání. Překvapivost spatřuje v tom, že se odklonil od publikovaného rozsudku Nejvyššího soudu, tento odklon nijak neodůvodnil a ani sám nepřipustil dovolání. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 470/97 a III. ÚS 68/1996, podle nichž jsou obecné soudy povinny respektovat sjednocující jurisdikční funkci Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že právní názor obsažený v napadeném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové může v praxi vyvolat nežádoucí "rozmnožení soudních sporů". Stěžovatel totiž zastává názor, že judikatura v předmětné oblasti musí být stabilní, což je důležité rovněž z hlediska rovného postupu vůči horníkům, postiženým nemocemi z povolání, v době jejich nezaměstnanosti, a v obecné rovině rovněž z důvodu respektování hodnot právního státu.
Stěžovatel zároveň ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť již složil příslušnou finanční částku ve prospěch S. Š. do notářské úschovy; pokud by však došlo k výplatě odškodnění a jestliže by byl stěžovatel se svojí ústavní stížností úspěšný, mohla by vzniknout sice oprávněná, leč nedobytná pohledávka stěžovatele vůči vedlejšímu účastníku S. Š.
II.
Ústavní soud především konstatuje, že k meritornímu posouzení ústavní stížnosti může přistoupit teprve tehdy, jestliže jsou splněny všechny její procesní náležitosti a podmínky. Proto se nejprve koncentroval na tuto otázku.
K tomu především uvádí, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Ústavní soud - s ohledem na stěžovatelem uplatněné námitky - především zdůrazňuje, že jeho povinností je "neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola a sjednocování soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, nýbrž posuzování její konformity s Ústavou ve sporných případech. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv" (nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, str. 9). Ústavní soud zároveň judikoval (a na tento nález stěžovatel také výslovně odkazuje), že rozpornost rozhodovací praxe obecných soudů, jakkoli je nežádoucí, případně její sjednocování, je ovšem především věcí obecných soudů samotných, to však zpravidla jen potud, pokud ten který právní problém nebyl vyřešen (vyložen) Nejvyšším soudem jako orgánem k sjednocování rozhodovací praxe výslovně povolaným a pokud - přes takto podaný výklad - konkrétní rozhodnutí nižších soudů není se stanoviskem vyloženým Nejvyšším soudem v rozporu a pokud se svou povahou či intenzitou nedotýká znaků právního státu, případně pokud pro opomenutí takového stanoviska nemá již rysy jurisdikční libovůle, kterou v rámci obecného soudnictví nelze napravit (nález sp. zn. III. ÚS 470/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 16, str. 207).
Ústavní soud dále konstatuje, že podle občanského soudního řádu (ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) představovalo dovolání mimořádný opravný prostředek, který bylo možno podat z taxativně uvedených důvodů. Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. platilo, že "nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam". Z dikce citovaného ustanovení je tedy zřejmé, že pokud se účastník řízení domníval, že je rozhodována otázka zásadního právního významu, měl před odvolacím soudem navrhnout přípustnost dovolání a tím si otevřít procesní prostor pro jeho podání. Pouze tehdy, pokud by odvolací soud návrhu na připuštění dovolání nevyhověl, by byl totiž Nejvyšší soud oprávněn posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má či nemá po právní stránce zásadní význam.
V souzené věci stěžovatel tvrdí, že návrh na připuštění dovolání nepodal z toho důvodu, že prý neočekával, že odvolací soud potvrdí rozsudek soudu I. stupně, jelikož údajně došlo k odklonu od judikátu Nejvyššího soudu, a proto považuje napadený rozsudek krajského soudu za překvapivý.
S tímto tvrzením se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se totiž o překvapivosti rozhodnutí dá zpravidla hovořit tehdy, jestliže odvolací soud dospěje k odlišnému právnímu posouzení věci (např. vychází-li z jiného právního předpisu) než které učinil soud nalézací (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 139/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, str. 93). Taková situace však v souzené věci nenastala, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a s jeho skutkovými i právními závěry se v podstatě ztotožnil. Nejde tedy o "změnu právního náhledu" ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu.
Pokud se stěžovatel - za těchto okolností - domníval, že právní názor okresního soudu (a tedy i krajského soudu) odporuje judikatuře Nejvyššího soudu, a že může v praxi vyvolat "rozmnožení soudních sporů" a pokud poukazuje na rozpornost judikatury obecných soudů, měl v řízení před odvolacím soudem - z důvodu procesní jistoty - navrhnout připuštění dovolání, jelikož se zjevně domnívá, že se jedná o otázku zásadního právního významu. Stěžovatel tak však neučinil, neboť - jak je patrno z textu ústavní stížnosti - spoléhal na to, že krajský soud citovaný rozsudek okresního soudu zruší či změní. Jestliže v této procesní situaci stěžovatel podává ústavní stížnost, jejíž podstata spočívá v tom, že upozorňuje na nebezpečí nejednotnosti judikatury obecných soudů, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že žádá od Ústavního soudu rozhodnutí, k němuž je zásadně povolán Nejvyšší soud ČR. Stěžovatel sám však nevyužil možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu, jestliže si pro tento úkon ani nevytvořil potřebný procesní prostor příslušným návrhem u odvolacího soudu.
Pokud stěžovatel poukazuje na rozpor mezi právní argumentací Krajského soudu v Hradci Králové (obsaženou v odůvodnění napadeného rozsudku), a argumentací rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 2805/99, Ústavní soud dovozuje, že takový rozpor by měl vyřešit sám Nejvyšší soud v řízení o dovolání, které však stěžovatel nepodal. Z ústavněprávního hlediska totiž Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší soud v citovaném rozsudku zabývá interpretací ustanovení §190 zákoníku práce a uvádí, že z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že výlučně pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti. V této souzené věci však krajský soud judikoval, že nejde o to, že by byl stěžovatel činěn odpovědným za situaci na trhu práce, leč že odpovídá i za ztrátu na výdělku, vzniklou tím, že pro poškození zdraví nemocí z povolání se poškozený ocitl na trhu práce v situaci, v níž by nebýt nemoci z povolání údajně nebyl.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v napadeném rozsudku krajského soudu, který je náležitě odůvodněn, zjevně nelze najít "rysy jurisdikční libovůle, kterou v rámci obecného soudnictví nelze napravit" ve smyslu právního názoru Ústavního soudu obsaženém v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 470/97. Podstata souzené věci spočívá toliko ve sjednocování judikatury obecných soudů, které má provádět Nejvyšší soud, a nikoliv v protiústavním zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, jejichž ochrana je v kompetenci Ústavního soudu.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud dovozuje, že stěžovatel nerespektoval subsidiární povahu ústavní stížnosti, jestliže před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost, brojící proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za těchto okolností je zřejmé, že Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj