ECLI:CZ:US:2002:1.US.8.02
sp. zn. I. ÚS 8/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl senátem ve složení předseda JUDr. Vojen Güttler a soudci JUDr. Vladimír Klokočka a JUDr. Eliška Wagnerová ve věci ústavní stížnosti navrhovatele E. H., zastoupeného advokátem JUDr. P. H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 31 Ca 52/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Okresní úřad Semily - okresní pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 3. 1. 2001, č.j.: PÚ-9/96/C, rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí v k.ú. Jilemnice, zapsaných na LV č. 1001 a 1689 (dále jen "předmětné nemovitosti") a nepřísluší mu ani náhrada podle zákona o půdě.
V odůvodnění citovaného rozhodnutí okresní úřad především uvedl, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl J. N. H. (stěžovatelův bratranec), jehož nemovitosti byly dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. převedeny do vlastnictví čs. státu ke dni účinnosti tohoto dekretu, tzn. ke dni 23. 6. 1945. Stěžovatel uplatnil svůj restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, protože však původní vlastník neměl čs. státní občanství, nemůže být stěžovatel oprávněnou osobou. Kromě toho prý k odnětí nemovitostí došlo prokazatelně před 25. 2. 1948, tzn. před rozhodným obdobím. Původní vlastník J. N. H. byl údajně členem SDP, sloužil v německé armádě a zemřel dne 12. 5. 1945 v americkém zajateckém táboře jako rakouský občan německé národnosti. Jeho majetek proto po jeho smrti představoval tzv. ležící pozůstalost (hereditas iacens), která podle tehdy platné právní úpravy obsažené v obecném zákoníku občanském představovala právnickou osobu sui generis a mohlo tedy dojít k její konfiskaci státem. O konfiskaci majetku původního vlastníka (k níž došlo ex lege a nikoliv na základě konkrétních správních rozhodnutí) svědčí veřejně vyvěšená vyhláška, v níž byl tento majetek označen, a také žádost jeho manželky o výjimku z konfiskace dle §1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., jež byla zamítnuta výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 31. 3. 1947, č.j. III-Pk-10081/4-1947, kterým byla konfiskace definitivně potvrzena.
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem citované rozhodnutí Okresního úřadu Semily - okresního pozemkového úřadu potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud především konstatoval, že vlastnické vztahy je nutno posuzovat podle práva platného v době, kdy mělo dojít k přechodu vlastnictví na stát. Podstata institutu ležící pozůstalosti spočívala v tom, že se na pozůstalost hledělo, jako by dosud byla v držbě zemřelého (§547 o.z.o.). Zákon tedy vycházel z fikce držby, nikoliv však z fikce vlastnictví, jelikož zemřelý již nebyl vlastníkem pozůstalosti. Protože prý je podle §4 odst. 2 zákona o půdě podmínkou speciálního právního nástupnictví smrt osoby, jejíž nemovitost přešla do vlastnictví státu, je splnění předpokladu vlastnictví nezbytné pro to, aby nástupce byl oprávněnou osobou, což se však v souzené věci nestalo. Již z tohoto důvodu prý nebylo možno stěžovatelovu restitučnímu nároku vyhovět. Kromě toho k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo ještě před rozhodným obdobím; to platí i tehdy, pokud by k němu nedošlo konfiskací podle dekretu č. 12/1945, nýbrž bez právního důvodu (čehož se stěžovatel dovolával). Krajský soud se rovněž ztotožnil s právním názorem okresního úřadu, podle něhož pokud původní vlastník nebyl v době své smrti čs. státním občanem, pak ani stěžovatel nemohl být považován za oprávněnou osobu podle zákona o půdě, jelikož v opačném případě by "tyto další oprávněné osoby měly více práv, než samotný původní vlastník".
Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem porušil jeho základní práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy, v čl. 1 odst. 1 dodatkového protokolu a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel namítá, že předmětné nemovitosti nemohly být jako ležící pozůstalost konfiskovány bez řádného ustanovení opatrovníka (pozůstalostního opatrovníka, nikoliv opatrovníka dědice) a odkazuje v tomto směru na rakouskou právní úpravu a také na některé judikáty obecných soudů a Ústavního soudu. V souzené věci prý však konfiskační řízení bylo od samého počátku vedeno proti zemřelému J. H., k ustanovení opatrovníka nedošlo a nebyly tak splněny podmínky pro vedení řádného správního řízení. Toto správní řízení proto bylo postiženo nezhojitelnými vadami a "konfiskační výměr nikdy nenabyl právní moci, ani se nikdy nestal vykonatelným".
Stěžovatel dále namítá, že restituční nárok podle zákona o půdě uplatňuje jako fideikomisární substitut [§4 odst. 2 písm. b)]. Protože však původní vlastník předmětných nemovitostí zemřel a dědic z důvodu neprovedení dědického řízení nenabyl vlastnické právo k pozůstalosti, "bylo nanejvýš možné konfiskovat majetek tvořící ležící pozůstalost výhradně pouze konfiskací ležící pozůstalosti zastoupené opatrovníkem a podmínky konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. musely být konstatovány pouze u ležící pozůstalosti, nikoli u zemřelého." Stěžovatel proto tvrdí, že moment přechodu práv k majetku původního vlastníka J. H. na stát nemohl nastat ex lege dekretem č. 12/1945 Sb., nýbrž až v rozhodném období odnětím možnosti předmětné nemovitosti držet, užívat a požívat jejich plody a užitky, k čemuž údajně v podstatě došlo nevypořádáním dědictví po F. B. H. v roce 1961. Stěžovatel proto svůj restituční nárok spatřuje v §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, tzn. v přechodu vlastnictví na stát bez právního důvodu.
Stěžovatel konečně prohlašuje, že podmínka státního občanství původního vlastníka byla účinností zákona č. 93/1992 Sb. z původního zákona o půdě vypuštěna, neboť před uvedenou novelizací prý z §4 odst. 2 zákona o půdě vyplývalo, že všechny zákonem stanovené znaky (státní občanství a tehdy ještě i trvalý pobyt) musel splňovat i původní vlastník v okamžiku úmrtí. Ode dne účinnosti zákona č. 93/1992 Sb. však údajně původní vlastník uvedené podmínky již splňovat nemusí. Stěžovatel uvádí, že pokud by ustanovení §4 odst. 1 a 2 zákona o půdě bylo nejednoznačné, je nutno tento nedostatek vykládat ve prospěch občanů a nikoliv v jejich neprospěch.
Ze všech zmíněných důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové jako protiústavní zrušit.
Ústavní soud především shledal, že skutkově podobnou ústavní stížností E.H. se již zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 33/01, kdy ji usnesením ze dne 8. 3. 2001 jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Toto usnesení přirozeně nepředstavuje procesní překážku rei iudicatae, leč zároveň Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od svého dříve vysloveného právního názoru (v citovaném usnesení), neboť i podstata námitek uplatněných stěžovatelem je v obou případech srovnatelná.
Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením, které provedly Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozsudku a Okresní úřad Semily, jehož citované rozhodnutí však stěžovatel nenapadl. Jedná se tedy o případ, kdy stěžovatel brojí proti právní interpretaci daných skutkových okolností; zejména tvrdí, že ke konfiskaci předmětných nemovitostí nemohlo dojít, neboť se jednalo o tzv. ležící pozůstalost, že stát převzal nemovitosti do vlastnictví bez právního důvodu a protože prý od účinnosti zákona č. 93/1992 Sb. byla podmínka státního občanství původního vlastníka ze zákona o půdě vypuštěna, je stěžovatel osobou oprávněnou ve smyslu tohoto zákona.
K tomu Ústavní soud uvádí, že smyslem restitucí není a ani nemůže být náprava všech křivd, které byly spáchány v rozhodném období, nýbrž toliko zmírnění následků některých majetkových křivd (viz např. preambule zákona o půdě). Pro úspěšné uplatnění restitučního nároku je proto nezbytné, aby byly naplněny všechny potřebné podmínky, stanovené zákonem. Nepřípadnou je proto i námitka stěžovatele, že právní režim předmětné pozůstalosti měl být posuzován podle rakouského práva, neboť J. H. byl rakouským státním občanem. Způsob provedení majetkových restitucí je totiž výrazem suverénního rozhodnutí českého (resp. československého) zákonodárce a pro úspěšné uplatnění restitučního nároku je proto zapotřebí splnit všechny předpoklady, vyplývající z vnitrostátního práva.
V souzené věci okresní úřad i krajský soud dospěly k závěru, že restitučnímu nároku stěžovatele nebylo možné vyhovět, jelikož jednak nebyl osobou oprávněnou, jednak k odnětí vlastnického práva jeho právnímu předchůdci nedošlo v rozhodném období. Ústavní soud, který není nadřízen ostatním orgánům veřejné moci a jehož úkol proto nespočívá v obecně pojatém přehodnocování předchozích řízení, nýbrž výhradně v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), shledal, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku náležitě vyložil, z jakých důvodů nemohlo být restitučnímu nároku stěžovatele vyhověno. I pokud by totiž ke konfiskaci předmětných nemovitostí nedošlo ex lege dekretem č. 12/1945 Sb., nýbrž převzetím nemovitostí bez právního důvodu dle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě (jak tvrdí stěžovatel), došlo by i v takovém případě k přechodu vlastnictví na stát ještě před rozhodným obdobím, takže časová podmínka zákona o půdě by nebyla dána. Ústavní soud se rovněž neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že zákon o půdě již v současnosti podmínku státního občanství původního vlastníka nezná. Tento závěr - podle názoru Ústavního soudu - nelze z dikce ustanovení §4 odst. 1 a 2 zákona o půdě přesvědčivě dovodit, protože v odst. 1 citovaného ustanovení je podmínka státního občanství zakotvena i nadále.
Ústavní soud tedy i v tomto případě dospěl ke stejnému závěru jako v citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 33/01, shledav, že k protiústavnímu pochybení ze strany obecného soudu zjevně nedošlo. Na argumentaci, která je v tomto usnesení obsažena, rovněž odkazuje.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu