ECLI:CZ:US:2002:1.US.96.01
sp. zn. I. ÚS 96/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne, měsíce a roku o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného advokátem prof. JUDr. A. G., CSc., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2000, č.j. 18 C 297/96-39, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2000, č.j. 55 Co 389/2000-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na vyklizení bytu č. 2 o velikosti 3 + 1 s lodžií a příslušenstvím I. kategorie ve 2. podlaží domu č.p. 2077 v P., a zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl tento rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrzen.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy obou stupňů porušily svým postupem čl. 4 a 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť mu neposkytly ústavně zaručenou ochranu jeho práv.
Zároveň s touto ústavní stížností podal stěžovatel proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze - s odkazem na ust. §239 odst. 2 o.s.ř. - k Nejvyššímu soudu ČR dovolání. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2002, č.j. 29 Odo 225/2001-66, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud uvedené dovolání zamítl. Z odůvodnění citovaného rozsudku plyne, že Nejvyšší soud ČR posoudil stěžovatelovo dovolání jako přípustné podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném před 1.1.2001, a proto se jím meritorně zabýval.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších hledisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně uvádí, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Ústavní soud dále konstatuje, že již opakovaně vyslovil právní názor, že v případech, kdy dovolání je přípustné, považuje se rozhodnutí o něm za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97 uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 8, č. 14). Tento závěr plyne zejména z ust. §236 odst. 1 o.s.ř. ve znění platném před jeho novelizací s účinností k 1. 1. 2001, podle něhož lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští. V daném případě tedy stěžovatel postupoval správně, když napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Pro jeho podání si totiž - jak vyplývá z výše uvedeného - vytvořil procesní prostor, když podle ust. §239 odst. 1 o.s.ř. navrhl již před odvolacím soudem, aby byla vyslovena přípustnost dovolání podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř. Pokud by tak neučinil, musela by být ústavní stížnost okamžitě odmítnuta jako nepřípustná.
Protože však stěžovatel - z důvodu procesní jistoty - podal současně s dovoláním též ústavní stížnost a v době podání dovolání nebylo zjevné, zda dovolání je přípustné či nikoliv, musel Ústavní soud vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu o něm. Protože Nejvyšší soud shledal předmětné dovolání podané stěžovatelem přípustným podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř., je zjevné, že právě citovaný rozsudek Nejvyššího soudu se stal rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práv stěžovatele připouštěl. Protože však stěžovatel toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností již nenapadl, musel Ústavní soud - vázán petitem podaného návrhu - konstatovat, že ústavní stížnost brojící toliko proti napadeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze nesměřuje proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva připouští (tedy rozsudek Nejvyššího soudu). Stěžovatel tedy objektivně vzato nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj