ECLI:CZ:US:2002:2.US.203.01
sp. zn. II. ÚS 203/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele V. H., zastoupeného advokátkou Mgr. M. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 1. 2001, čj. 1 T 154/2000-91, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001, čj. 9 To 69/2001-109, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 15. 5. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze, jimiž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Tvrdí, že obecné soudy porušily články 90 a 95 odst. 1 Ústavy a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavní princip nezávislosti soudů dle článku 82 Ústavy a z něho vyplývající zásadu volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 a §125 trestního řádu.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 1 T 154/2000, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 1. 2001, čj. 1 T 154/2000-91, uznán vinným trestným činem loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Poškozený J. C. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Dle skutkové věty, která je součástí výrokové části rozhodnutí soudu prvého stupně, se stěžovatel trestného činu dopustil tím, že dne 1. 4. 2000 v době kolem 21.00 hod v obci K. u objektu bývalých kasáren, kam přijel jako spolujezdec sedící na zadním sedadle za řidičem v osobním automobilu zn. P., taxislužby D., přiložil po zastavení vozidla řidiči J. C. zezadu na pravou stranu krku nezjištěný kovový předmět a požadoval přitom na něm peníze. Poté, co mu poškozený podal kasírtašku, ve které byla finanční hotovost ve výši nejméně 4.800,- Kč, stěžovatel z místa utekl. Soud prvého stupně dospěl po zhodnocení všech provedených důkazů k závěru, že skutek byl stěžovateli jednoznačně prokázán.
Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal. Vytkl soudu prvého stupně neúplnost skutkových zjištění, nesprávné hodnocení důkazů i chybné skutkové a právní závěry. Zpochybnil svědeckou výpověď poškozeného. Poukázal na ostatní rozpory v provedených důkazech a na neobjasnění předmětu, kterým měl poškozeného ohrožovat. Namítal, že se soud nezabýval chováním poškozeného, jak ho popsal svědek J. Zpochybnil i výpověď bratra poškozeného, dle které měl mít u sebe větší množství peněz, a poukázal na záznamy policejního orgánu, z nichž vyplynulo, že při zadržení měl u sebe jen několik set korun.
Odvolací soud usnesením ze dne 28. 2. 2001, čj. 9 To 69/2001-109, odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí, důkazy náležitě zhodnotil a učinil skutkové závěry, o nichž nejsou důvodné pochybnosti. Soud prvého stupně důvodně neuvěřil verzi stěžovatele o tom, že s poškozeným přijel k objektu bývalých kasáren za účelem zprostředkování koupě levné nafty, neboť jeho tvrzení zůstalo osamoceno a bylo v rozporu s ostatními důkazy. Opřel se správně o výpověď poškozeného, jež byla v souladu s dalšími provedenými důkazy, a to výpověďmi svědků Z., Š. a T. C. Odvolací soud poukázal na to, že svědek J. líčil chování poškozeného zcela jinak než svědkyně Z. a samotný stěžovatel. Výpověď svědka označil za nepřesvědčivou a rozpornou s ostatními důkazy. K tvrzení stěžovatele, že při zadržení měl u sebe daleko méně peněz, než vypověděl svědek C., odvolací soud uvedl, že stěžovatel měl možnost se za situace, kdy mohl nabýt podezření, že je sledován, peněz zbavit. Odvolací soud se vypořádal i s ostatními odvolacími námitkami stěžovatele a vysvětlil, proč se soud blíže nezabýval objasněním předmětu, který stěžovatel použil vůči poškozenému.
Rozhodnutí obou obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Namítá v ní, že z obsahu spisu není patrné, že by orgány činné v trestním řízení provedly důkazy k objasnění tvrzeného úmyslu stěžovatele odcizit majetek poškozeného násilím. Poukázal na protokol o ohledání místa činu ze dne 1. 4. 2000, z něhož nevyplynulo, že by stěžovatel použil násilí. Má za to, že policejní orgány pochybily, když nezajistily pachovou stopu na zadním sedadle za řidičem, odkud měl násilí vůči poškozenému použít. Nepotvrdila se dle něj ani existence kovového předmětu, kterým měl dle tvrzení poškozeného učinit pohrůžku bezprostředního násilí v loupežném úmyslu. Výpověď poškozeného v části, ve které uvedl, že v zavazadlovém prostoru svého vozu má pouze igelitové tašky, považuje za účelovou a rozpornou, neboť dle protokolu o ohledání místa se v něm nacházela látková barevná kabela s doklady od vozu. Zpochybňuje rovněž výpověď svědka T. C., který tvrdil, že stěžovatel měl při placení u sebe cca 4000,- Kč, avšak při zadržení policií asi o dvacet minut později měl pouhých 100,- Kč. Stěžovatel má za to, že orgány činné v trestním řízení měly nabýt oprávněných pochybností o jeho vině. V souladu se zásadou "in dubio pro reo" měl být proto zproštěn obžaloby. Rovněž odvolací soud dle jeho názoru pochybil, když se spokojil s pouhou existencí nepřímých důkazů, a důkazy svědčící v jeho prospěch zcela pominul.
Ústavní soud vyzval dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Okresní soud v Kladně a Krajský soud v Praze, aby se coby účastníci řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Okresní soud v Kladně ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. S námitkami stěžovatele se ve svém rozhodnutí vypořádal a zaujal stanovisko k hodnocení důkazů, jak bylo provedeno soudem prvého stupně. Vyslovil přesvědčení, že postupem obecných soudů nebyla porušena žádná práva stěžovatele zaručená Ústavou a Listinou.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení hlavy páté Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy, zdůrazňuje jednostrannost řízení ve prospěch obžaloby a tvrdí, že soudy některé důkazy neprovedly. Svou povahou se jedná o námitky proti postupu obecných soudů, jímž bylo údajně porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny, který zakotvuje právo každého na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. O takový případ v projednávané věci ovšem nejde.
Stěžovatel především tvrdí, že obecné soudy neprovedly všechny potřebné důkazy, z jednostranně provedených důkazů pak vyvodily nesprávná skutková zjištění a odsoudily ho pouze na základě zpochybněné výpovědi poškozeného. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které je ponecháno na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci. Ústavní soud je oprávněn toliko přezkoumat, zda řízení jako celek bylo spravedlivé (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy, na který stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů (viz nález II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). V daném případě soud prvého stupně provedl všechny nezbytné důkazy, potřebné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto důkazy v souladu s ust. §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozsudku dostatečným způsobem vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Odvolací soud, aniž by opakoval či doplňoval dokazování, potvrdil správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění. Podrobně se zabýval námitkami stěžovatele, které jsou uplatněny i v ústavní stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel své zavinění popíral, vycházel soud prvého stupně z výpovědi poškozeného J. C., který stěžovatele usvědčuje. Výpověď poškozeného označil za odpovídající logice věci, když její pravdivosti a věrohodnosti přisvědčují i další provedené důkazy. Naopak verzi stěžovatele, že měl pro poškozeného zprostředkovat koupi levné nafty, označil vzhledem k chování stěžovatele na místě činu za nelogickou a žádným z dalších provedených důkazů nepodpořenou.
Stěžovatel se snaží cestou ústavní stížnosti zpochybnit věrohodnost výpovědi poškozeného, když uvádí, že tvrzení posledně uvedeného o tom, že měl v zavazadlovém prostoru svého vozu igelitové tašky, byla vyvrácena ohledáním místa, při němž se v kufru vozu našla barevná látková taška na doklady. Ústavní soud má za to, že zjištěný rozpor není pro posouzení věci podstatný a nezpochybňuje sám o sobě nijak věrohodnost výpovědi poškozeného. Poukazuje na to, že soud prvého stupně opřel své rozhodnutí o řadu dalších důkazů, které do rámce vytvořeného výpovědí poškozeného zapadají a naopak nikterak nekorespondují s obhajobou stěžovatele. Stěžovatel se dále snaží zpochybnit i výpověď svědka T. C. Ústavní soud odkazuje v daném ohledu na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v němž se tento soud s touto námitkou ústavně konformním způsobem vypořádal.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že nebyly provedeny důkazy k prokázání tvrzené pohrůžky násilí vůči poškozenému. Jeho jednání, jež spočívalo v tom, že přiložil poškozenému zezadu na krk nezjištěný kovový předmět a přitom po něm požadoval peníze, podrobně popsal ve své výpovědi poškozený a, jak bylo uvedeno výše, soudy neměly důvodu s ohledem na důkazy potvrzující jeho výpověď v ostatních částech, mu nevěřit. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že další dokazování by zřejmě nevedlo k bližší identifikaci použitého předmětu. Poškozený ho popsal podle dotykového vnímání jako kovový předmět. Stěžovatel měl časový prostor k tomu, aby se použitého nástroje zbavil, a proto ani ohledáním místa činu nebyl nalezen.
Pochybení shledal Ústavní soud v postupu policejních orgánů při zajišťování pachových stop ve vozidle stěžovatele. Ty zajistily pachovou stopu ze sedadla spolujezdce, jíž byla dle odborného vyjádření prokázána vzájemná shoda s odebranou pachovou stopou stěžovatele. Nezajistily však pachovou stopu ze zadního sedadla za řidičem, odkud měla být učiněna pohrůžka násilí vůči poškozenému. Ze zprávy o výsledku a průběhu identifikace stop je proto možné zjistit pouze to, že se stěžovatel dostal do kontaktu se sedadlem spolujezdce, nikoli však to, zda se mohl nacházet na zadním sedadle za řidičem. Ústavní soud připouští, že této námitce stěžovatele lze přiznat jistou opodstatněnost. Takový opomenutý důkaz by založil nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny za předpokladu, že by byl pro posouzení skutkového stavu podstatný a nenahraditelný. Povinností obecných soudů však není provádět všechny důkazy, které jsou navrhovány nebo vyjdou v řízení najevo, ani dbát o to, aby důkazy obžaloby a důkazy obhajoby byly v určitém přípustném poměru (viz III. ÚS 150/93). V projednávané věci soudy opřely svá rozhodnutí o další důkazy tvořící ucelený řetězec, které v odůvodnění podrobně vyhodnotily. Vyhověly i návrhům obhajoby a nad rámec dokazování vyslechly v přípravném řízení další svědky. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by zajištění pachové stopy ze sedadla za řidičem představovalo nenahraditelný důkaz, jehož neprovedení mělo reálný vliv na řádné odůvodnění rozhodnutí, jeho přezkoumatelnost a přesvědčivost, že jím byla ohrožena spravedlivost řízení jako celku a že tím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod stěžovatele zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle článku 10 Ústavy.
Stěžovatel poukazuje konečně na to, že nesprávným postupem soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 90 a čl. 95 Ústavy. Uvedené články ovšem "pouze" garantují zásadní principy činnosti soudní moci, a Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k jejich porušení, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
Z výše uvedeného tak plyne, že Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti, které by prokazovaly, že postupem obecných soudů byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že by soudní řízení jako celek nebylo spravedlivé. Ústavní stížnost proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 16. dubna 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu