ECLI:CZ:US:2002:2.US.212.02
sp. zn. II. ÚS 212/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Č.,a. s., zastoupené JUDr. B. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 30 Ca 278/2000, ve spojení s rozhodnutím Celního ředitelství Plzeň ze dne 6. 10. 2000, č.j. 1660/1-654/00, ze dne 13. 3. 2001, zn. 270/1-11/01, a ze dne 16. 12. 1998, zn. 7934/1-967/98, a rozhodnutími Celního úřadu Plzeň II, č.j. 4548/2000, č.j. 4549/2000, č.j. 4552/2000, č.j. 4553/2000, č.j. 4554/2000, a č.j. 4555/2000, ze dne 31. 8. 2000, Celního úřadu Plzeň I., č.j. 5050/2000, ze dne 22. 11. 2000 a Celního úřadu Rozvadov - pobočka Vysočany, č.j. 18488/98, ze dne 21. 9. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 4. 2002 se stěžovatelka domáhá zrušení rubrikovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že dne 8. 3. 1996 vystavila záruční listinu - jiné operace - než režim tranzitu (systém globální záruky) č. H61N04116, v níž poskytla ve prospěch Generálního ředitelství cel záruku až na nejvyšší částku 37.000.000,- Kč a zavázala se společně a nerozdílně s dlužníkem uhradit celní dluh, který by nebyl splněn v zákonné lhůtě. Záruka byla přijata dne 11. 3. 1996. Dne 27. 3. 1998 vydala stěžovatelka na základě žádosti Ministerstva financí ČR - Generálního ředitelství cel - prohlášení k záruční listině č. H61N04116, kterým došlo k její změně tak, že záruka se namísto Generálnímu ředitelství cel poskytuje celním úřadům v České republice. Na základě výzvy Ministerstva financí ČR - Generálního ředitelství cel - ze dne 1. 9. 1998 uhradila stěžovatelka z této záruky nejprve částku 25.462.073,- Kč a po další výzvě uvedeného orgánu ze dne 21. 9. 1998 k zaplacení celních dluhů v celkové výši 58.151.470,- Kč uhradila částku ve výši 11.537.927,- Kč, tj. částku, jež zbývala nevyčerpána z celkové výše stanovené v uvedené globální celní záruce v celkové výši 37.000.000,- Kč, čímž dle jejího názoru ručení zaniklo. Dne 25. 9. 1998 stěžovatelka zrušila svůj ručitelský vztah.
Bez ohledu na tyto skutečnosti vydaly Celní úřad Plzeň II napadená rozhodnutí ze dne 31. 8. 2000, č.j. 4548/2000, č.j. 4549/2000, č.j. 4552/2000, č.j. 4553/2000, č.j. 4554/2000, a č.j. 4555/2000, Celní úřad Plzeň I. rozhodnutí, č.j. 5050/2000, ze dne 22. 11. 2000 a Celní úřad Rozvadov - pobočka Vysočany rozhodnutí, č.j. 18488/98, ze dne 21. 9. 1998, kterými stěžovatelce uložily povinnost zaplatit blíže konkretizované částky nad rozsah již zaplacených 37.000.000,- Kč. Proti těmto rozhodnutím podala stěžovatelka odvolání, které bylo rubrikovaným rozhodnutím Celního ředitelství Plzeň zamítnuto s výjimkou rozhodnutí Celního úřadu Plzeň I, kde došlo ke změně rozhodnutí snížením požadované částky. Stěžovatelka následně všechna tato rozhodnutí napadla žalobami u Krajského soudu v Plzni. Tento soud řízení o žalobách spojil a rozsudkem, sp. zn. 30 Ca 278/2000, zamítl. Pro úplnost se podává, že následně vydal Krajský soud v Plzni opravné usnesení, kterým opravil ve výroku rozsudku uvedené rozhodnutí Celního úřadu Plzeň tak, že č.j. tohoto rozhodnutí uvedené v rozsudku jako 1660/1-654/00, se mění na 10660/1-654/00.
Proti uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, doplněnou podáním ze dne 18. 4. 2002, kterým upřesnila petit svého podání ve smyslu opravného usnesení Krajského soudu v Plzni. Základem ústavní stížnosti je postupně polemika s právními názory uvedených celních úřadů a obecného soudu, v jejichž důsledku vzniká situace, kdy jsou globální zárukou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění, i když podstatně převyšují částku uvedenou v záruční listině vystavené stěžovatelkou. Stěžovatelka dále provádí rozbor příslušných ustanovení celního zákona a jeho praktického uplatňování do roku 1998 a následně po přijetí prováděcí vyhlášky č. 135/1998 Sb. S novým postupem celních orgánů stěžovatelka vyslovuje nesouhlas, když tvrdí, že pokud záruční listina výslovně stanoví, že ručitel přebírá ručení do výše 37 mil. Kč, aniž by bylo výslovně uvedeno, že se ručení obnovuje v případě vzniku dalšího celního dluhu, pak je třeba trvat na výkladu, že částka uvedená v záruční listině je stanovením maximální výše, do které se ručitel zavázal za dlužníka plnit, a zároveň do výše, která nemůže být překročena. V souvislosti s tím stěžovatelka uvádí, že uvedená právní otázka je řešena jednotlivými celními orgány a soudy rozdílně (uvádí rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 87/99, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 31 Ca 166/99, a další, rovněž tak rozhodnutí celních úřadů, které stěžovatelce vyhověly). V důsledku takové situace jsou porušovány základní práva a svobody stěžovatelky, jak byly výše uvedeny. Poukazuje přitom na praxi Ústavního soudu ČR i Evropského soudu pro lidská práva, ze které plyne, že právní předpis musí být zcela určitý a jednoznačný a musí umožňovat osobě, které se týká, předvídat důsledky, které z něj pro ni vyplývají. Výklad uvedených předpisů je však v rozporu s čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny, když stěžovatelce je stanovena povinnost, která jí není uložena jednoznačně zákonem, ani jiným právním předpisem. Namítá dále, že tím dochází ke stavu právní nejistoty, což je v příkrém rozporu s principem právního státu, přičemž Ústavní soud se k tomuto problému v žádném z předchozích případů, týkajících se stejné věci, nevyjádřil.
Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že pokud existují dvě možné interpretace veřejnoprávního předpisu a jeho jednotlivých ustanovení, nelze taková ustanovení účelově vykládat v neprospěch jejich adresáta. Dále je stěžovatelka toho názoru, že vzor záruční listiny, uvedený ve vyhlášce č. 92/1993 Sb., byl vydán nad rámec celního zákona, neboť celní zákon ve znění platném ke dni vydání uvedené vyhlášky neobsahoval zákonné zmocnění pro vydání vzoru záruční listiny (§257 odst. 3 pouze obsahoval zmocnění pro stanovení podmínek, za nichž může být celní dluh zajištěn paušálně), což zakládá rozpor s čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky. Vzhledem k tomu není možné přihlížet k citované vyhlášce a je nutno globální záruku interpretovat pouze s přihlédnutím k textu samotného celního zákona, přičemž interpretace provedená příslušnými orgány překračuje hranice extenzivního výkladu. Ačkoliv na tyto skutečnosti stěžovatelka opakovaně poukazovala, Ústavní soud je podle jejího názoru naprosto ignoroval. Stejně tak se Ústavní soud dostatečně nezabýval ani tím, že stěžovatelka poukazovala na konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Kromě toho stěžovatelka v úvodu k ústavní stížnosti uvádí, že Ústavní soud svá předchozí rozhodnutí v obdobných věcech, a to včetně ve stanovisku pléna ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, dostatečně neodůvodnil a nevypořádal se s řadou podstatných skutečností, což považuje za ústavně nekonformní.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou .
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Obsahově shodnou ústavní stížností stěžovatelky se již také zabýval III. senát Ústavního soudu, který v usnesení ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 633/01, uvedl následující:
"Podstata věci - ve vztahu k ochraně ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) a k ústavní stížností napadeným rozhodnutím - spočívá v posouzení (určení) rozsahu odpovědnosti ručitele za celní dluh, nebyl-li celním dlužníkem včas uhrazen a byl-li zajištěn tzv. globální zárukou. Zatímco stěžovatelka v souladu s některými (jí označenými) rozhodnutími správních orgánů i obecných soudů rozhodujících o věci v režimu správního soudnictví má za to, že za celní dluh i v případě několika dovozů (příp. operací) ručitel z globální záruky ručí bez ohledu na počet dovozů vždy jen v rozsahu a do výše sjednané záruky (která se tak počtem nahrazených celních dluhů postupně snižuje), orgány veřejné moci, proti jejichž rozhodnutí posuzovanou ústavní stížností stěžovatelka brojí, založily svá rozhodnutí na právním názoru opačném, totiž, že "globální záruka se vztahuje na každý jednotlivý dovoz s příslušnými operacemi, a proto clo musí být vyměřeno po ukončení celního řízení v jednotlivém dovozu".
Tento právní názor (obdobně viz usnesení II. ÚS 633/01 a IV. ÚS 633/01) je zcela v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2001, jak toto je patrno z rozhodovacích důvodů (odůvodnění) jeho usnesení, jímž odmítl ve skutkově i procesně obdobné věci ústavní stížnost, podanou v podstatě z týchž důvodů a tvrzení (Pl. ÚS 54/2000); pro odůvodnění tohoto usnesení proto zcela postačí na rozhodovací důvody již dříve Ústavním soudem vyložené odkázat, když jinak není důvodu se od nich jakkoli ve věci posuzované ústavní stížnosti odchýlit.
Ostatní tvrzení stěžovatelky jsou pro posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti nerozhodná. Pokud se odvolává na opačná stanoviska jiných celních úřadů a obecných soudů, je nutno poukázat na skutečnost, že všechna byla vydána před tím, než Ústavní soud v této otázce zaujal stanovisko (usnesení, sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, z 23. 1.2001). Je-li praxe celních orgánů, příp. obecných soudů ve věcech posuzování závazků z globálních záruk protichůdná, jak tvrdí stěžovatelka, šlo by zajisté o nežádoucí jev, na který však Ústavní soud, jako soud ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), nemá vliv, neboť jde o výklad obecného práva, příp. sjednocování rozhodovací praxe, kteréžto otázky jsou však ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu mimo jeho pravomoc; posuzování věcné správnosti či legality rozhodnutí orgánů veřejné moci, odhlédnuto již od dříve zmíněného stanoviska pléna Ústavního soudu, pod pravomoc Ústavního soudu nespadá (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Nadto stanovisko pléna Ústavního soudu (Pl. ÚS 54/2000), byť nejde o nález, by z hlediska ústavněprávních aspektů mělo být při rozhodování obdobných věcí, o jakou jde v tomto případě, dostatečně zřejmým vodítkem.
Nejinak je tomu stran výtek stěžovatelky vůči Ústavnímu soudu (způsobu a rozsahu odůvodnění jeho rozhodnutí); jakkoli se stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti dotýká věci O. B. H., a. s., zcela přehlíží, že právě tato věc (Pl. ÚS 54/2000) byla věcí, v níž Ústavní soud přijal již několikrát zmíněné stanovisko, v němž z hlediska ochrany ústavnosti v úvahu přicházející otázky způsobem dostatečně zřejmým vyložil, a od něhož se následně odvíjí jeho rozhodovací praxe ve věcech skutkově a právně obdobných. Tvrzení stěžovatelky, že Ústavní soud tak "v zásadě opakuje porušování principu právní jistoty", nebo že "jeho postup není konformní s jeho účelem a smyslem", nemá - odhlédnuto od jeho právní irelevance - v rozhodnutích v jejich věcech až dosud vydaných, opory a ve své podstatě je pouhým (opakovaným) projevem nesouhlasu s výkladem, který byl plénem Ústavního soudu v otázkách spojených s globální zárukou přijat; takovýto nesouhlas však protiústavnost napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci přirozeně založit nemůže.
Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou stěžovatelkou uplatněných tvrzení, ale - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, v této věci nadto podloženou stanoviskem jeho pléna.
Ústavní soud je příslušný hodnotit pouze ústavnost řízení a rozhodnutí, které z něj vzešlo (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR). Protože takové porušení Ústavní soud neshledal, byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu