ECLI:CZ:US:2002:2.US.217.02
sp. zn. II. ÚS 217/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., právně zastoupeného JUDr. S. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2000, č. j. 19 Co 441/99-194, a dále proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2002, č. j. 26 Cdo 995/2001-225, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozsudků, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2000, č. j. 19 Co 441/99-194, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2002, č. j. 26 Cdo 995/2001-225, a to pro porušení čl. 4 odst. 1, čl. 30 odst. 2 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozsudků.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Rozsudkem ze dne 13. 12. 2000, č. j. 19 Co 441/99-194, změnil Krajský soud v Brně rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 12. 1995, č. j. 6C 19/93-131, tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu v Prostějově, F. č. 3, s tím, že výlučnou nájemkyní předmětného bytu a členkou družstva bude nadále navrhovatelka L. P. Odvolací soud dále odpůrci (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený navrhovatelce předat do 15 dnů po té, co mu bude zajištěn náhradní byt.
Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dovolání. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku současně i ústavní stížnost, kterou však byl Ústavní soud nucen odmítnout pro její nepřípustnost, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když proti předmětnému rozhodnutí krajského soudu bylo podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přípustné dovolání. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22. 1. 2002, č. j. 26 Cdo 995/2001-225, tak, že toto dovolání stěžovatele zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že věc byla odvolacím soudem a dovolacím soudem posuzována velmi úzce, pouze z hlediska jedné lékařské profese. Onemocnění stěžovatele včetně následků však podle něj přesahuje oblast působnosti výlučně jen slyšených znalců. Podle stěžovatele nebyl vyžádán fakultní posudek, ve kterém by znalci různých lékařských oborů podali společný závěrečný znalecký posudek. Nevyžádání takového posudku soudem považuje stěžovatel za vadu řízení, kterou byl poškozen. Stěžovatel nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu, že nelze předpokládat, že by byl stěžovatel psychicky vázán na své současné bydliště kvůli sousedským vztahům. Žádný ze soudů, které se dosud věcí zabývaly, si nepoložil otázku, zda byt, ve kterém žije, je pro stěžovatele přiměřený, neboť stěžovatel žije se svým společníkem, který dobrovolně vykonává pro stěžovatele službu opatrovníka a pomocníka, a je proto nutné, aby bydlel se stěžovatelem v jednom bytě. Tvrzení stěžovatelovy bývalé manželky L. P., že byt potřebuje pro nezletilé děti, shledává stěžovatel nepravdivým. V ústavní stížnosti stěžovatel dále napadá hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6C 19/93. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, jakož i vyjádření Nejvyššího soudu ČR k projednávané věci.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření, které Ústavnímu soudu došlo dne 13. 5. 2002, Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 14. 5. 2002 odkázal na písemné odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V souladu s ust. §705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o tom, který z rozvedených manželů bude byt nadále užívat jako nájemce, vzal odvolací soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí. V daném případě odvolací soud zohlednil, že pro dobu po rozvodu byly nezletilé děti účastníků svěřeny do výchovy navrhovatelky, s čímž souvisí mimo jiné i povinnost navrhovatelky zajistit dětem i odpovídající výchovné prostředí, a k tomu patří i zajištění stabilního bydlení. Je podle odvolacího soudu v zájmu nezletilých dětí, aby mohly bydlet s matkou v samostatném bytě, který by splňoval tuto podmínku. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že navrhovatelka s dětmi žije doposud v domě svých rodičů, kteří nejsou povinni navrhovatelce trvale bydlení poskytovat a je jen na jejich dobré vůli, že navrhovatelce zatímní bydlení poskytli. Proto dospěl odvolací soud k závěru, že hledisko zájmu nezletilých dětí ve smyslu ust. §705 odst. 3 obč. zák. svědčí pro to, aby výlučnou nájemkyní předmětného bytu byla nadále navrhovatelka, když pronajímatel předmětného bytu nezaujal k dalšímu nájmu bytu věcné stanovisko.
V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud rovněž nastínil, jakými úvahami byl veden při rozhodování o dalším nájmu bytu, když uvedl, že "po zvážení všech skutečností dospěl k závěru, že navrhovatelce svědčí hledisko zájmu nezletilých dětí, hledisko lepšího využití bytu i lepší předpoklad řádného plnění povinností spojených s nájmem bytu. Pro odpůrce svědčí určitá obava ze zhoršení jeho zdravotního stavu, k němuž však objektivně dochází i z příčin nesouvisejících s otázkou dalšího bydlení a jimž nelze zřejmě ani zabránit." Odvolací soud proto dospěl k závěru, že hlediska svědčící pro navrhovatelku v daném případě převažují, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že po zrušení práva společného nájmu bytu účastníků určil, že výlučnou nájemkyní tohoto bytu a členkou družstva bude nadále navrhovatelka.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že žádný ze soudů si nepoložil otázku, zda byt ve kterém žije, je pro stěžovatele přiměřený. Tato otázka je podle Ústavního soudu irelevantní, když odvolací soud po zvážení všech okolností rozhodl tak, že výlučnou nájemkyní předmětného bytu bude nadále navrhovatelka - stěžovatelova bývalá žena, přičemž odpůrci uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený navrhovatelce předat do 15 dnů po té, co mu bude zajištěn náhradní byt. Ve svém vyjádření předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně konstatovala, že "povinnost stěžovatele předmětný byt vyklidit byla vázána na podmínku zajištění náhradního bytu, což je podle zákona byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Při rozhodování o případném výkonu napadených rozhodnutí bude soud podle zákona tedy nutně zvažovat, zda zajištěný náhradní byt je takovým bytem, který bude splňovat výše uvedené podmínky, mezi něž nepochybně patří i ta okolnost, aby zajištěný náhradní byt byl bytem, který bude splňovat i oprávněné požadavky stěžovatele na ochranu jeho zdraví." Z tohoto důvodu shledala předsedkyně senátu důvody stížnosti stěžovatele předčasnými.
V ústavní stížnosti stěžovatel obecnému soudu vytýká, že si nevyžádal provedení fakultního posudku, ve kterém by znalci různých lékařských oborů podali společný závěrečný znalecký posudek. Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že řízení sporné, jímž je i řízení v dané věci, je ovládáno zásadou projednací, podle které je v zásadě povinností účastníků řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy (ust. §120 o. s. ř.). Ze spisu obvodního soudu se však nepodává, že by stěžovatel provedení takového důkazu soudu navrhoval. Naopak, dle protokolu o jednání před odvolacím soudem, konaném dne 13. 12. 2000, č. l. 192 spisu vedeného u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6C 19/93, po kterém byl vynesen ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu, zástupce odpůrce při tomto jednání uvedl: "Mám zato, že v dané věci soud prvního stupně provedl náležité dokazování .... zdravotní stav odpůrce byl zkoumán znalci a závěry těchto znalců nebyly vyvráceny".
V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž napadá hodnocení důkazů provedené obecným soudem. K otázce hodnocení důkazů provedených obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát vyjádřil (sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 124/96): Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). V souladu s ust. §132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Tento závěr Ústavního soudu je podpořen i stanoviskem dovolacího soudu obsaženým v odůvodnění jeho rozhodnutí, že "z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku se přitom nepodává, že by v hodnocení uvedených důkazů byl logický rozpor, nebo že by skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, byla podložena důkazy, které nebyly v řízení provedeny".
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, která by měla za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, nebo čl. 30 odst. 2 Listiny, který stanoví, že každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek, ani čl. 31 Listiny, zakotvující právo na ochranu zdraví.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, neshledal ani důvod pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 28. května 2002