ECLI:CZ:US:2002:2.US.247.02
sp. zn. II. ÚS 247/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. I., právně zastoupeného JUDr. M. L., proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. 12 C 83/91, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 16 Co 84/2000, a dále proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 457/2001, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. 12 C 83/91, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 16 Co 84/2000, a to ve výrocích o nákladech soudního řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 23. 4. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. 12 C 83/91, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 16 Co 84/2000, a dále usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 457/2001, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel dále Ústavnímu soudu navrhl, aby odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. 12 C 83/91, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 16 Co 84/2000, to ve výrocích o nákladech soudního řízení.
Rozsudkem ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. 12 C 83/91, Okresní soud v Opavě zamítl návrh A. I. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatele), aby soud určil, že výpověď odpůrce - G., a. s., ze dne 21. 12. 1990 daná navrhovateli ke dni 28. 2. 1991 je neplatná a pracovní poměr trvá i nadále. Dále soud prvního stupně uložil navrhovateli povinnost zaplatit odpůrci náklady řízení. Proti uvedenému rozsudku se stěžovatel odvolal.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 16 Co 84/2000, výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále uložil navrhovateli, aby zaplatil odpůrci náklady odvolacího řízení. Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním.
Usnesením ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 457/2001, Nejvyšší soud ĆR podle ust. §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") dovolání navrhovatele odmítl s odůvodněním, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není dovolání přípustné.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, které pro ni stanoví zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ve svém rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 325/99, Ústavní soud vyslovil právní názor, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Výše uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Vhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 457/2001, dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost, není možno toto dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu odvolacího a případně dále i proti rozhodnutí soudu prvního stupně tak počala plynout již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Z originálu písemného vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 16 Co 84/2000, přiloženého k ústavní stížnosti, který byl opatřen doložkou právní moci, Ústavní soud zjistil, že tento rozsudek nabyl právní moci dne 6. 9. 2000, což znamená, že uvedený rozsudek byl stěžovateli doručen nejpozději v tento den. Protože ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 4. 2002, je nepochybné, že ústavní stížnost v tom rozsahu, v jakém směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. 12 C 83/91, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 16 Co 84/2000, byla podána až po uplynutí 60 denní lhůty stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dle poučení obsaženého v napadeném rozsudku krajského soudu "lze proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu podat dovolání k Nejvyššímu soudu, a to do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni".
Ústavní soud se ovšem na rozdíl od soudu dovolacího přiklání v projednávané věci k názoru, že odvolací soud stěžovateli neposkytl správné, resp. přesné poučení o možnosti, resp. nemožnosti podat dovolaní proti svému rozhodnutí, když poučení uvedl, že "proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu", a tak stěžovatele uvedl v omyl, že proti jeho rozhodnutí je dovolání přípustné. Ústavní soud je toho názoru, že v poučení odvolacího soudu nešlo jen o "obecné upozornění na existenci dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku", jak uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR.
Protože Ústavní soud ve své v judikatuře již několikrát vyslovil názor, že nedostatky v činnosti soudní moci nemohou být přičítány k tíži účastníka řízení - v daném případě stěžovatele - považoval Ústavní soud podmínku včasnosti podání ústavní stížnosti v projednávané věci za splněnou.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, porušily stěžovatelova základní práva, a to právo na právní pomoc v řízení před soudy, jakož i odňaly stěžovateli možnost jednat před soudem. Soud prvního stupně nesplnil svou poučovací povinnost ve smyslu ust. §5 o. s. ř., a to ve vztahu k ust. §30 o. s. ř., podle něhož účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, může být na jeho žádost ustanoven zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Dále stěžovatel namítá porušení svých výše uvedených práv v důsledku toho, že nebyl odvolacím soudem poučen o tom, že může sám požádat o vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §239 odst. 2 o. s. ř. V obsazení senátu Okresního soudu v Opavě došlo na posledním jednání z důvodu výrazného rozdílu v pracovním vytížení ke změně v osobě předsedkyně senátu, a to, uvádí stěžovatel, bez bližší konkretizace. Stěžovatel namítá, že neměl možnost se k osobě nové předsedkyně senátu vyjádřit. Dále stěžovatel vznesl námitku podjatosti vůči soudci Krajského soudu v Ostravě JUDr. V. B., o které rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 5. 2000, č. j. Nco 69/2000-72, tak, že soudce JUDr. B.ojednávání a rozhodování v této věci. Uvedené rozhodnutí je však podle stěžovatele velmi povrchní a zabývá se jen vztahem tohoto soudce k účastníkům řízení. Stěžovatel odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Nd 310/99, podle kterého je z projednávání věci vyloučen soudce, který před vynesením rozsudku veřejně vyjádří svůj názor na věc, a tak se v projednávané věci stalo. Dovolací soud tuto námitku podle stěžovatele nesprávně interpretoval. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl námitku vůči délce trvání předmětného řízení. Stěžovatel rovněž namítá, že v provedeném řízení nebylo dosaženo spolehlivého zjištění sporných skutečností. Okresní soud ani krajský soud se podle stěžovatele nezabývaly otázkou, zda se vůbec konalo zasedání závodního výboru odborové organizace, na němž měl být dán souhlas k výpovědi z pracovního poměru. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů podle stěžovatele vyplývá, že se spokojily pouze s interním sdělením odborové organizace podepsaným jejím předsedou, že závodní výbor odborové organizace vyslovil předchozí souhlas s rozvázáním pracovního poměru se stěžovatelem. Tímto podle stěžovatele soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu materiální pravdy. Podle ust. §120 o. s. ř. před účinností zák. č. 171/1993 Sb., soud dbá na to, aby skutečný stav věci byl zjištěn co nejúplněji. Citované ustanovení občanského soudního řádu, tvrdí stěžovatel, soudy při provádění dokazování nerespektovaly, což je vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ve stěžovatelově věci byla povolena obnova správního řízení, a to rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení Praha, pracoviště Ostrava, ze dne 20. 8. 1991. Poté Krajský soud v Ostravě zrušil usnesením ze dne 25. 8. 1992 rozsudek Okresního soudu v Opavě v této věci ze dne 20. 5. 1992. V současné době tedy podle stěžovatele neexistuje žádné platné rozhodnutí o tom, že je stěžovatel plně invalidní. Soudy obou stupňů podle stěžovatele nerespektovaly rovněž zásadu, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, jakož i zásadu vázanosti soudu rozhodnutím jiného orgánu. I kdyby soudy vycházely ze stavu, jaký existoval v době dání výpovědi, nezabývaly se tím, zda správní rozhodnutí z 8. 6. 1990 nevykazuje takové vady, že se jedná o nicotný správní akt, který nemá žádné právní účinky.
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 83/91. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR k projednávané věci.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 21. 6. 2002, vyjádřil své přesvědčení, že v řízení před okresním i krajským soudem nebyla porušena ústavní práva stěžovatele, přičemž v podrobnostech odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 457/2001. Pode krajského soudu není pravdivé tvrzení stěžovatele, že by se okresní ani krajský soud nezabývaly otázkou, zda se vůbec konalo zasedání závodního výboru odborové organizace, na němž měl být dán souhlas k výpovědi z pracovního poměru. To, že se toto zasedání závodního výboru konalo, soud zjistil z příslušné listiny, vůči které žalovaný (na mysli měl soud ale patrně stěžovatele - v řízení před obecnými soudy navrhovatele) nevznesl žádné námitky. Na tom nic nemůže podle odvolacího soudu změnit skutečnost, že stěžovatel k projednání této záležitosti nebyl pozván. Pokud jde o další námitky, odkázal odvolací soud na odůvodnění jak rozhodnutí okresního soudu, tak i na odůvodnění svého rozhodnutí. Závěrem krajský soud Ústavnímu soudu navrhl, aby byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření, které Ústavnímu soudu došlo dne 7. 6. 2002, odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 Cdo 28/95, ze kterého vyplývá, že přípustnost dovolání nemůže být založena poučením, jež odvolací soud připojil na závěr svého rozsudku. Dále Nejvyšší soud ČR uvedl, že namítá-li stěžovatel, že bylo porušeno jeho právo na právní pomoc před soudy od počátku řízení dle čl. 37 odst. 2 Listiny, lze nad rámec argumentace obsažené v napadeném rozhodnutí uvést, že součástí poučovací povinnosti soudu není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit, přičemž dovolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96. Dále Nejvyšší soud ČR navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl, neboť podaná stížnost je zjevně neopodstatněná, protože ústavně zaručená práva stěžovatele napadeným rozhodnutím dovolacího soudu nemohla být porušena.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti nejsou způsobilé zpochybnit ústavnost napadených rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecnému soudu především vytýká, že tento soud nesplnil svoji poučovací povinnost vyplývající z ust. §5 o. s. ř., v důsledku čehož mu byla odňata možnost jednat před soudem, když stěžovatele jako účastníka řízení, u něhož byly předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nepoučil o možnosti požádat o ustanovení zástupce ve smyslu ust. §30 odst. 1 o. s. ř. V uvedeném ustanovení se uvádí, že účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, může být na jeho žádost ustanoven zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Ústavní soud se při posuzování této námitky ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu ČR, obsaženým v jeho rozhodnutí, že poučovací povinnost soudu není neomezená, a pokud jde o poučovací povinnost ve vztahu k ust. §30 o. s. ř., "poučovací povinnost tu soud má jen tehdy, zjistí-li v průběhu řízení, že pro ochranu práv a oprávněných zájmů takového účastníka je zapotřebí zástupce (v případě věci po skutkové a právní stránce složité i z řad advokátů)" (str. 5 usnesení). Rovněž Ústavní soud je toho názoru, že je vždy třeba individuálně posuzovat každý jednotlivý případ, přičemž je pouze věcí obecného soudu, zda v rámci svého uvážení dospěje k závěru, že s přihlédnutím k povaze projednávané věci je ustanovení zástupce účastníku řízení "k ochraně jeho zájmů" skutečně zapotřebí. Takovéto rozhodování soudů založené na soudcovském uvážení, se pak z přezkumu Ústavním soudem vymyká. Rovněž poučení o tom, že stěžovatel může sám požádat o vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §239 odst. 2 o. s. ř. , přesahuje rámec obecné poučovací povinnosti soudů vyplývající z ust. §5 o. s. ř.
Další námitka stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti se týká změny v osobě předsedkyně senátu okresního soudu. Ve smyslu ust. §15 odst. 2 o. s. ř., mají účastníci právo vyjádřit se o osobách soudců; skutečnosti, pro které je soudce vyloučen, jsou však povinni sdělit neprodleně. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel sice ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí namítal, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k osobě soudce, když obsílka k jednání mu byla doručena až po konání tohoto jednání, žádné konkrétní námitky ke změně v obsazení senátu však v odvolání neuplatnil. Na tomto místě Ústavní soud opět připomíná, že není další odvolací instancí. Případnou konkrétní námitku k osobě soudce měl stěžovatel uplatnit neprodleně po té, co se o skutečnostech, pro které je soudce vyloučen, dověděl a posouzení takového námitky bylo pouze věcí příslušného obecného soudu. Protože uvedenou námitku uplatnil stěžovatel i v dovolání, zabýval se jí podrobně již Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí, na které Ústavní soud v podrobnostech odkazuje. Především se Ústavní soud ztotožňuje s argumentací Nejvyššího soudu ĆR, uvedenou na str. 7 jeho rozhodnutí: "... ústavní zásadu zákonného soudce nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Je proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany plynoucí z uvedeného principu uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti tuto námitku odůvodňující se mu staly známy", přičemž Nejvyšší soud ČR odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. ÚS III. ÚS 230/96).
O námitce podjatosti vznesené stěžovatelem vůči soudci krajského soudu JUDr. B., rozhodoval Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 5. 2000, č. j. Nco 69/2000-172. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá uvedené usnesení vrchního soudu. Ústavní soud podotýká, že ze spisového materiálu Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatel využil svého práva a uvedené usnesení vrchního soudu napadl samostatnou v zákonné lhůtě podanou ústavní stížností.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti napadá délku trvání předmětného řízení před obecným soudem. Ústavní soud ve svém rozhodnutí, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 228/2000, vyslovil právní názor, že jde-li o tvrzený zásah orgánu veřejné moci spočívající v nepřiměřené délce jím vedeného řízení, je třeba poukázat na zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů ĆR, ve znění pozdějších předpisů, v němž je mj. zakotveno právo fyzických osob obracet se na orgány správy soudů se stížnostmi a právo domáhat se přezkoumání postupu soudce ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti stejně jako povinnost předsedů soudů vyřizovat ve lhůtě (§§26, 31 - 33 cit. zák.) tyto stížnosti. Takovou stížností může být i stížnost na průtahy v řízení, jejíž podání předsedovi soudu je proto nutné považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (též rozhodnutí ÚS sp. zn. III. ÚS 169/96 - usnesení č. 15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, C. H. Beck, 1996). Ze spisového materiálu však nevyplývá, že by stěžovatel podal stížnost k předsedovi soudu na průtahy v řízení dle zák. č. 436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo jinak se na něj obrátil či požádal o právní pomoc.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že v současné době neexistuje žádné platné rozhodnutí o jeho plné invaliditě. K tomu uvádí Ústavní soud následující: Ve smyslu ust. §154 odst. 1 o. s. ř., je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Při právním posouzení věci je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky. Tam ovšem, kde rozsudek pouze deklaruje práva a povinnosti účastníků, je však rozhodný právní stav v době, kdy práva a povinnosti, o něž v řízení jde, vznikla, změnila se nebo zanikla. V daném případě je tedy rozhodným okamžik dání výpovědi ze strany organizace. A právě v daném okamžiku již existovalo pravomocné rozhodnutí o stěžovatelově invaliditě. Tuto skutečnost zdůrazňoval i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, když na str. 4 svého rozhodnutí uvedl, že "nadále existuje pravomocné rozhodnutí o stěžovatelově nezpůsobilosti k výkonu jakéhokoliv zaměstnání, jímž je rozhodnutí PKSZ NV Města Ostravy ze dne 8. 6. 1990, potvrzené o odvolacím orgánem ....".
V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž zpochybňuje otázku, zda se skutečně konalo zasedání závodního výboru odborové organizace. Jak vyplývá ze spisového materiálu, v odvolacím řízení však stěžovatel tuto námitku směřující ke zjištěnému skutkovému stavu neuplatnil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvádí: "z doposud zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nenapadá žádný z účastníků, je zřejmé, že rozhodnutím posudkové komise sociálního zabezpečení NV Města Ostravy ze dne 8. 6. 1990 byl žalobce prohlášen invalidním...". Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti krajský soud uvádí: "není pravdivé tvrzení stěžovatele, že by se okresní ani krajský soud nezabývaly otázkou, zda se vůbec konalo zasedání závodního výboru odborové organizace, na němž měl být dán souhlas k výpovědi z pracovního poměru. To, že se toto zasedání závodního výboru konalo, soud zjistil z příslušné listiny, vůči které žalovaný nevznesl žádné námitky". Na tom nic nemůže podle odvolacího soudu změnit skutečnost, že stěžovatel k projednání této záležitosti nebyl pozván. Ze spisového materiálu vyplývá, že skutečnost, že se konalo zasedání závodního výboru odborové organizace zjistil obecný soud z interního sdělení závodního výboru odborové organizace, a toto své zjištění považoval obecný soud za dostačující. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Navíc, jak vyplývá i z rozsudku odvolacího soudu, takto zjištěný skutkový stav stěžovatel v průběhu dalšího řízení nijak nezpochybnil, a Ústavní soud podotýká, že není další odvolací instancí, neboť není součástí obecných soudů a není obecným soudům nadřízen.
Dále stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nezabývaly tím, zda správní rozhodnutí z 8. 6. 1990 nevykazuje takové vady, že se jedná o nicotný správní akt, který nemá žádné právní účinky (zmíněné rozhodnutí, uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, neobsahuje přesné datum počátku plné invalidity stěžovatele, stanovení diagnózy podmiňující dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, a je tedy prakticky nepřezkoumatelné). Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel patrně směšuje pojmy nicotný právní akt a vadný právní akt. Právní teorie považuje za nicotný právní akt takový akt, o který jde především v tom případě, byl-li vydán někým, kdo nemá k vydání takového aktu pravomoc. Takový akt nemá zamýšlené právní účinky. U právních aktů státních orgánů je uplatňována tzv. presumpce (předpoklad) správnosti. Z této zásady vyplývá, že i vadný právní akt je platný a má při splnění stanovených právních podmínek zásadně stejné právní účinky jako akt bezvadný (dokud není zrušen či změněn). Dle ust. §135 odst. 2 o. s. ř., otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám, bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Otázku nezákonnosti rozhodnutí není možné řešit jako předběžnou otázku bez toho, aby toto rozhodnutí pro nezákonnost bylo předtím zrušeno příslušným orgánem. Ze spisového materiálu ani navíc nevyplývá, že by stěžovatel u obecného soudu v tomto směru uplatnil nějaké námitky. Námitky neuplatnil stěžovatel ani v řízení odvolacím.
Ústavní soud na tomto místě opět podotýká, že není součástí obecné soudní soustavy, není další, třetí rozhodovací instancí, není obecným soudům nadřízen, není oprávněn, nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud jejich postupem či rozhodováním nejsou porušeny ústavně zaručená práva a svobody. K oběma posledně uvedeným námitkám stěžovatel proto dále uvádí: jakým způsobem soudy vyhodnotí provedené důkazy, je věcí jejich volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy. Ústavnímu soudu nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecným soudem, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval, pokud ovšem nedošlo k extrémnímu vybočení z mezí ústavnosti, což se v posuzovaném případě nestalo.
V ústavní stížnosti dále stěžovatel napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnuto. Ústavní soud ve své judikatuře, jak výše uvedeno, již dříve konstatoval, že usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti není způsobilé zasáhnout subjektivní právo stěžovatele, jehož ochrany se u obecných soudů stěžovatel domáhal. Usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud by se stěžovatel usnesením dovolacího soudu o odmítnutí dovolání cítil být poškozen na svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny, může o ochranu základního práva pomocí ústavní stížnosti žádat Ústavní soud. Předmětem takovéto ústavní stížnosti je však denegatio iustitiae a nikoli samotné subjektivní právo (sp. zn. III. ÚS 40/93).
V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s přípustností dovolání, neboť dovoláním napadené rozhodnutí podle jeho názoru trpí vadami uvedenými v ust. §237 odst. 1 písm. f) a písm. g) o. s. ř., neboť nesprávným postupem soudů byla stěžovateli odňata možnost jednat před soudem a soud byl nesprávně obsazen. Z výše uvedeného však vyplývá, že dovolání v předmětné věci přípustné s ohledem na stěžovatelem tvrzené vady přípustné nebylo. Nejvyšší soud ČR proto rozhodl správně, když dovolání v projednávané věci odmítl, když dovolání neshledal přípustným, a tento svůj závěr ve svém rozhodnutí podrobně zdůvodnil.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud se v projednávané věci ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně jakož i soudu odvolacího, že zákonné podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle ust. §46 odst. 1 písm. d) zák. práce danou G., a. s., stěžovateli byly všechny splněny, a že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli je platná a nic na tom nemění ani skutečnost, že stěžovatel pravomocné rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení o jeho plné invaliditě a nezpůsobilosti k výkonu jakéhokoliv soustavného zaměstnání pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav napadl mimořádným opravným prostředkem. Protože G., a. s., byla stěžovateli dána platná výpověď, pracovní poměr mezi účastníky skončil uplynutím výpovědní doby, a pokud tedy jde o návrh stěžovatele na určení, že jeho pracovní poměr u G., a. s., trvá, nezbylo obecnému soudu, než tento zamítnout, když navíc stěžovatel obecnému soudu ani neodůvodnil svůj naléhavý právní zájem na tomto požadovaném určení.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou Ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Protože byla z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítnuta, byl Ústavní soud nucen odmítnout rovněž návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, ve výrocích týkajících se nákladů soudního řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 8. října 2002