ECLI:CZ:US:2002:2.US.302.01
sp. zn. II. ÚS 302/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Z. F., zastoupeného advokátem JUDr. Z. R., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2001, čj. 10 To 538/2000-276, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 18. 5. 2001, doplněnou dne 18. 12. 2001, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové. Tvrdí, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel poukazuje na to, že stanoveným postupem, na němž je ochrana tohoto práva založena, se rozumí v daném případě postup určený trestním řádem. Namítá porušení zásady zjištění skutkového stavu a zásady vyhledávací dle §2 odst. 5 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), z nichž vyplývá porušení stěžejní zásady presumpce neviny dle §2 odst. 2 trestního řádu. Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 1 T 177/99, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2000, čj. 1 T 177/99-252, uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 2 trestního zákona. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou a půl roku. Soud ho dále zavázal k úhradě škody poškozeným a uložil mu povinnost, aby tyto škody uhradil podle svých sil ve zkušební době. Jeho trestní jednání spočívalo v tom, že na jaře 1998 v M. převzal od M. P. 2.000,- Kč pod záminkou, že mu vymění rozvodový řemen a seřídí motor jeho osobního auta zn. R. Práce však neprovedl a peníze si ponechal. Dále převzal od MVDr. M. K. postupně 2.200,- Kč pod záminkou, že opraví vymezení vůle ventilů, vymění řemen a rozdělovač a seřídí motor jeho osobního auta zn. V., přičemž nic z toho neprovedl a peníze si ponechal. V létě 1998 v Hradci Králové převzal od J. M. částku 4.300,- Kč pod záminkou výměny rozvodového řemene u jeho osobního auta zn. A. a později další částku 4.000,- Kč s tím, že mu obstará zahraniční léky na snížení hladiny kyseliny močové, přičemž nic z toho neprovedl a peníze si ponechal. V říjnu 1998 v B. převzal od MUDr. J. E. částku 5.000,- Kč pod záminkou zabudování imobilizéru do jeho osobního auta zn. F. Neučinil tak a peníze si ponechal. Dne 23. 10. 1998 a v listopadu 1998 v Hradci Králové převzal od Ing. V. K. nejprve částku 10.000,- Kč s tím, že obstará zahraniční látky potřebné k laboratornímu vyšetření nádoru otce poškozeného, které ale neobstaral, později opět 10.000,- Kč, a to pod záminkou, že sežene zahraniční léky potřebné k léčbě otce poškozeného, přičemž je neobstaral. V období od 19. 9. 1998 do března 1999 převzal nejméně v sedmi případech od MUDr. L. B. celkem částku 52.700,- Kč na uhrazení laboratorního vyšetření a obstarání zahraničních léků k léčbě manžela poškozené. V polovině dubna 1999 v Hradci Králové převzal od J. B. nejprve 950,- Kč a později 300,- Kč pod záminkou sepsání smlouvy o pronájmu bytu, avšak žádnou smlouvu sepsat nenechal. Počátkem května 1999 převzal od S. S. postupně celkem 740,- Kč s tím, že namontuje součástku k zamezení přetáčení motoru a seřídí motor jeho osobního auta zn. B. Nic z toho neprovedl. Ve stejnou dobu převzal postupně od L. B. částku 1.350,- Kč pod záminkou opravy poloosy a nákupu součástek potřebných k opravě řazení jejího osobního auta zn. F. Žádnou práci nicméně neprovedl. Soud prvého stupně dospěl na základě vyhodnocení provedených důkazů k závěru, že jednání, jež je stěžovateli kladeno za vinu, mu bylo jednoznačně prokázáno.
Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal. Vyslovil nesouhlas se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně. Měl za to, že pokud jde o opravy aut, nebylo mu prokázáno, že by opravy neprovedl, neboť by k tomu bylo třeba důkazů znaleckým posudkem. Popřel, že by od poškozených převzal peníze na obstarání léků či jiných lékařských služeb, a poukázal na to, že výpovědi svědků jsou nepravdivé. Dle jeho názoru soud neprovedl dokazování způsobem odpovídajícím trestnímu řádu a nevypořádal se s jeho obhajobou.
Odvolací soud usnesením ze dne 21. 3. 2001, čj. 10 To 538/2000-276, odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvého stupně učinil správná a úplná skutková zjištění, jež mají oporu v důkazech provedených při hlavním líčení způsobem odpovídajícím trestnímu řádu. Poukázal na to, že stěžovatel popřel, že by se vytýkaného jednání dopustil. Připustil pouze, že se s poškozenými setkal. V případě oprav aut tvrdil, že většinu úkonů provedl, nebo že žádné peníze nepřevzal. Zcela popřel, že by od poškozených K. a B. převzal peníze na obstarání léků, a tvrdil, že se na něho domluvili. Připustil, že převzal od poškozené B. peníze na sepsání smlouvy o pronájmu, poškozené se však omluvil a dlužnou částku jí vrátil. Odvolací soud zdůraznil, že proti výpovědi stěžovatele stojí výpovědi jednotlivých poškozených, kteří podrobně popsali dílčí skutky. Soud poukázal na závěry soudu prvého stupně, jenž považuje obhajobu stěžovatele těmito výpověďmi za vyvrácenou, a jenž se zabýval hodnocením údajů svědků a listinnými důkazy. Odvolací soud odkázal na jeho obsáhlé odůvodnění skutkových zjištění, s nímž se plně ztotožnil. Souhlasil i s právní kvalifikací jednání stěžovatele a žádné pochybení neshledal ani ve výrocích o trestu a náhradě škody.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Namítá v ní, že dokazování soudu v jeho trestní věci neodpovídá podmínkám upraveným v ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, podle nichž je povinností příslušných orgánů postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a aby byly objasněny okolnosti svědčící v neprospěch i ve prospěch obviněného. Zjištěný skutkový stav je pouhou reflexí vnímání poškozených a nikoli objektivní skutečností. Je nepochybné, že poškození zveličují rozsah jednání stěžovatele. Soudy zcela pominuly jeho obhajobu, v níž popisoval skutkový stav odlišně od poškozených, a neakceptovaly jeho návrhy na doplnění dokazování. Z uvedeného vyplývá, že byla závažným způsobem porušena zásada presumpce neviny, a to v obou svých pravidlech. Porušení pravidla "in dubio pro reo" spatřuje v nepřesně a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci. Porušení pravidla dokazování viny dokládá absencí jiných důkazů než výpovědí poškozených. Má za to, že porušení trestního řádu dosahuje takové intenzity, že tím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud vyzval dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Hradci Králové, aby se jako účastník řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jež provedl soud prvého stupně. Neměl důvod k provádění dalších důkazů. Na závěrech, ke kterým dospěl v odvolacím řízení, nemá důvod nic měnit. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení hlavy páté Listiny v projednávané věci neshledal.
Námitky stěžovatele, uplatněné v ústavní stížnosti, svou povahou směřují proti postupu obecných soudů, jímž bylo údajně porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo pouze tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy z jednostranně provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a odsoudily ho pouze na základě výpovědí poškozených. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které je ponecháno na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci. Řízení jako celek však musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzují také důvodnost návrhu na doplnění dokazování (srov. nález II. ÚS 101/95, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Ústavní soud zkoumal, zda před obecnými soudy nedošlo k porušení shora uvedené zásady v tom smyslu, že nebyly respektovány kautely uvedených ustanovení trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení soud nemůže postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
V dané věci Ústavní soud nezjistil takové okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že byly uvedené zásady trestního řádu porušeny. Soud prvého stupně provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto důkazy v souladu s ust. §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění a plně odkázal na podrobné závěry soudu prvého stupně. Za situace, kdy stěžovatel své zavinění popíral, vycházel nalézací soud u jednotlivých útoků z výpovědí poškozených, kteří u hlavního líčení zcela potvrzovali své výpovědi z přípravného řízení a vyjadřovali se k tomu, jakým způsobem se dostali do kontaktu se stěžovatelem, jaké služby jim nabídl a co z nich splnil. Vyšel také z toho, že v některých případech poškození dokládali svá tvrzení o neuskutečněných opravách potvrzeními autoservisů (jež zhodnotil jako doplňující listinný důkaz). Zabýval se rovněž věrohodností výpovědí svědků. Zcela odmítl verzi stěžovatele, že se poškození domluvili ve snaze mu ublížit. Poukázal na provedené dokazování, z něhož vyplynulo, že stěžovatel oslovoval poškozené na ulici, představoval se jako mechanik servisu F., aby vzbudil jejich důvěru, a nabízel jim své služby. V případě obstarání léků se odvolával na známé osobnosti z prostředí medicíny. Pokud se někteří svědkové znali, bylo to díky stěžovateli, který se stavěl do role jejich přítele. Nalézací soud se zabýval taktéž obhajobou stěžovatele. Jeho verzi s ohledem na výpovědi poškozených, jež byly ve většině případů podpořeny dalšími listinnými a svědeckými důkazy, neuvěřil. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, v němž soud u jednotlivých útoků podrobně hodnotil tvrzení stěžovatele, výpovědi poškozených a další provedené důkazy, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech.
Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel navrhl u hlavního líčení dne 26. 10. 2000 provedení dalších důkazů, a to zjištění solventnosti poškozené MUDr. B. a zkoumání jejího psychického stavu v dané době, a výslechy svědků, kteří by se vyjádřili k prováděným opravám na autech. Nalézací soud jeho návrhy zamítl jako nadbytečné s tím, že nemohou přispět zásadním způsobem k zjištění skutkového stavu. K tomu Ústavní soud uvádí, že povinností obecných soudů není provádět všechny důkazy, jež jsou navrhovány či vyjdou v řízení najevo, ani dbát o to, aby důkazy obžaloby a důkazy obhajoby byly v určitém přípustném poměru (srov. III. ÚS 150/93). Nesmí však opomenout důkaz, který by byl pro posouzení skutkového stavu podstatný a nenahraditelný. Nalézací soud uvedl důvody, proč návrhům stěžovatele nevyhověl. Ani Ústavní soud se nedomnívá, že by takové důkazy byly nezbytné pro posouzení skutkového stavu a že by jejich neprovedením byl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu jako celku.
Ústavní soud zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů. Stěžovatel měl zajištěn přístup k soudu, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky a vyjadřovat se k provedeným důkazům. Stěžovateli tak bylo zaručeno právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 Listiny) a jeho postavení ve srovnání s ostatními stranami řízení nebylo nijak dotčeno. Konečně lze konstatovat, že z obsahu spisu nelze usuzovat na to, že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 pím. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 14. května 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu