ECLI:CZ:US:2002:2.US.354.2000
sp. zn. II. ÚS 354/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele P. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. R., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2000, čj. 8 To 141/2000-431, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2000 a doplněnou dne 11. 8. 2000, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 1. 2000, čj. 1 T 10/2000-380. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. 1 T 10/2000, z něhož zjistil následující.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 1. 2000, čj. 1 T 10/2000-380, byl stěžovatel shledán (spolu s dalšími obžalovanými M. M. a K. M.) vinným, že bez povolení sobě a jinému opatřil výbušninu ve větším rozsahu jako člen organizované skupiny a tím spáchal trestný čin nedovoleného ozbrojování podle ustanovení §185 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) a b) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále též "tr. z."). Byl proto odsouzen podle ustanovení §185 odst. 4 tr. z. k trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle ustanovení §39a odst. 2 písm. c) byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle odůvodnění svého rozhodnutí měl soud za prokázané, že se obžalovaní trestného činu dopustili po vzájemné dohodě z konce června či počátku července 1999 a po jednání s dalšími nezjištěnými osobami slovenské státní příslušnosti o tom, že pro ně zajistí větší množství trhaviny zn. Semtex. K. M. získal 24 kg uvedené trhaviny a 30 ks elektronických rozbušek, které poté za slíbenou finanční odměnu ve výši nejméně 72.000,- Kč dle pokynů stěžovatele a M. M. naložil do vozidla a výbušninu nebezpečným způsobem převážel v rozporu se zákonnými podmínkami pro držení, nakládání a přepravu výbušnin po veřejných komunikacích až do k. ú. obce L., kde u benzinové čerpací stanice Monadu došlo k zákroku policie. Stěžovatel dle názoru soudu celou záležitost organizoval. Opakovaně se sešel se spoluobžalovaným M. M., který na základě iniciativy stěžovatele podnikal další kroky k získání výbušniny (jednal se spoluobžalovaným K. M., zajišťoval dopravu výbušniny). Stěžovatel v řízení vypovídal tak, že popřel svůj podíl na uvedené trestné činnosti. Připustil, že se s obžalovaným M. opakovaně setkával, nejednal s ním ovšem o prodeji výbušnin. Soud uvedl, že svůj závěr o vině stěžovatele opřel o výpověď obžalovaného M., která koresponduje s dalšími provedenými důkazy (protokoly o ohledání místa činu, odborná vyjádření), a podpůrně i o výpověď K. M. Uvedl, že měl k dispozici výpověď soudního znalce a znalecký posudek ing. S. K., odborná vyjádření, protokoly o ohledání místa činu a další listinné důkazy. Na jejich základě dospěl k závěru, že k trestnému činu došlo tak, jak byl popsán ve výroku rozsudku.
Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel při jednání odvolání, které neodůvodnil. Ani při veřejném zasedání u Krajského soudu v Brně coby soudu odvolacího dne 15. 5. 2000 důvody odvolání nespecifikoval, pouze odkázal na svá tvrzení v předchozím řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 5. 2000 odvolání stěžovatele (spolu s odvoláním K. M., M. M. a státního zástupce) zamítl. Odvolací soud především vyhodnotil postup soudu prvního stupně jako procesně správný. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, které náležitě zhodnotil, a vyvodil oprávněné závěry o spáchání uvedeného trestného činu. K odvolání stěžovatele poznamenal, že stěžovatel je usvědčován obžalovaným M. v tom, že právě on zahájil jednání o obstarání a prodeji výbušniny a domlouval její prodej. Soud uvedl, že správně zjištěný skutkový stav byl v souladu se zákonem posouzen také po právní stránce. Závady soud neshledal ani ve výroku o trestech. Uložené tresty posoudil jako odpovídající všem hlediskům rozhodným pro stanovení druhu a výměry i z hlediska účelu.
Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že soud nesprávně zhodnotil jeho účast na uvedeném trestném činu, jehož se ve skutečnosti nedopustil. Výpovědi stěžovatele nebyly zaznamenávány v plném znění a byly záměrně vytrhávány z kontextu. Soudy neučinily zadost požadavkům ustanovení §2 odst. 5 zák. č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "tr. ř."). Závěr o jeho vině je postaven na výpovědi jediné osoby, M. M. Z obsahu výpovědí M. M. je přitom evidentní, že jde o osobu nevěrohodnou. Ve vztahu ke K. M. vypovídal tak, že si s ním dojednal prodej výbušniny za úplatu, K. M. však naopak uvádí, že ho M. M. kontaktoval za účelem provedení trhacích prací. Spoluobžalované J. T., S. K. a P. N. (rozsudkem soudu prvního stupně byli zproštěni obžaloby) usvědčoval M. M. ze spolupachatelství, u hlavního líčení ovšem svou výpověď změnil. Závěry obecných soudů o vině stěžovatele tak výlučně stojí na tvrzení nevěrohodné osoby a nejsou podpořeny jinými důkazy. Stěžovatel nadto tvrdí, že jej M. M. za spolupachatele označil záměrně, v úmyslu poškodit jej, neboť spolu byli v "nepřátelském vztahu". Uvádí, že jediná forma jeho účasti spočívala v tom, že se M. M. "nahodile mezi řečí" dotázal, zda neví o někom, kdo by mohl prodat trhavinu, neboť mu tuto otázku předtím položil jistý T. P. Nesledoval tím ovšem žádný vážný úmysl. O skutku, jenž se stal předmětem obžaloby, nebyl informován a do jeho organizování se nezapojil.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Ten navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl. Uvedl, že odvolání stěžovatele nebylo blíže rozvedeno a odvolací soud proto postupoval v souladu s §254 odst. 1 tr. ř. Odkazuje dále na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). V projednávaném případě obecné soudy dle přesvědčení Ústavního soudu meze hlavy páté Listiny nepřekročily.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně judikoval, že o porušení základního práva na spravedlivý proces (zejména čl. 36 Listiny) lze hovořit jen tehdy, když mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé existuje extrémní nesoulad, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, nález sp. zn. III. ÚS 84/94, str. 257). K takové situaci však v daném případě zjevně nedošlo.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že stěžovatel zpochybňuje věrohodnost výpovědi spoluobžalovaného M. M. Poukazuje na údajnou nejasnost jeho výpovědi, jež se týká účelu, pro který kontaktoval K. M., a v tom, že svou výpověď v části týkající se spoluobviněných J. T., S. K. a P. Nevařila změnil. Ústavní soud především upozorňuje, že stěžovatel měl možnost námitky předkládané v ústavní stížnosti uplatnit v řízení před obecnými soudy, což neučinil. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 26. 1. 2000 nevyplývá, že by jakkoli zpochybňoval důvěryhodnost spoluobžalovaného M. M., ani, že by napadal postup soudu a činil námitky proti protokolaci svých výpovědí. Neučinil tak ani v dalším průběhu řízení. Pokud jde o námitky stěžovatele proti protokolaci svých výpovědí, nutno uvést, že za situace, kdy se touto námitkou nezabývaly obecné soudy, nemůže se jí zabývat ani soud Ústavní, neboť je při svém rozhodování veden zásadou subsidiarity (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H. Beck, 2001, str. 237 a násl.) Stěžovatel dále během hlavního líčení pouze poznamenal, že s obžalovaným M. měl v roce 1999 konflikt. Proti prvostupňovému rozhodnutí sice podal odvolání a tím formálně vyčerpal jemu dostupné opravné prostředky, své odvolání ovšem blíže nezdůvodnil. Při veřejném zasedání před Krajským soudem v Brně dne 15. 5. 2000 pouze odkázal na svá předchozí tvrzení.
Posláním Ústavního soudu není hodnotit věrohodnost jednotlivých výpovědí, popř. přezkoumávat celou důkazní situaci v trestním řízení, neboť takový postup by značně překračoval ústavní vymezení jeho pravomocí jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci (zejm. ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř.). Orgány činné v trestním řízení zjišťují potřebný skutkový stav jen v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Při rozhodování soudu o vině musí shromážděné důkazy k tomuto rozhodnutí postačovat. Zjištěný skutkový stav věci musí tedy umožňovat bez pochybností rozhodnout, což se dle názoru Ústavního soudu v tomto případě stalo. Provedené důkazy a jejich hodnocení obecnými soudy nelze označit z hlediska ústavnosti za postup, který by porušoval právo na spravedlivý proces. Podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí objasnily, z jakých důkazů vycházely, a také, z jakého důvodu. Výpověď obžalovaného M. M., který se k trestnému činu doznal, považoval soud za důvěryhodnou i proto, že její věrohodnost potvrzovaly výsledky ostatních provedených listinných důkazů. Dle přesvědčení Ústavního soudu nelze mít za to, že by v projednávané věci došlo k extrémnímu rozporu mezi provedeným dokazováním a závěry, které z něj obecné soudy vyvodily. Za dané situace nemá Ústavní soud prostor, který by mu umožnil do napadeného rozhodnutí zasáhnout, právě již s ohledem na řečené - tedy dostatečný rozsah provedeného dokazování a z něj plynoucí právní závěry. Rovněž při stanovení druhu a výměry trestu se soud řídil ustanoveními trestního zákona, dbal na spravedlnost i ochranu společnosti.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu