ECLI:CZ:US:2002:2.US.366.02
sp. zn. II. ÚS 366/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele společnosti P., s.r.o., zastoupené advokátem JUDr. J. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2002, čj. 26 Co 334/2001-89, a rozsudku Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 21. 9. 2000, čj. 7 C 1527/97-47, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2001, čj. 7 C 1527/97-68, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se návrhem ze dne 30. 5. 2002 domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu pro Prahu-západ. Tvrdí, že jejich vydáním byla porušena zásada rovnosti účastníků sporu dle článku 96 Ústavy. Dále namítá porušení čl. 11 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 7 C 1527/97, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že Okresní soud Praha-západ rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem o povinnosti stěžovatele vyklidit nemovitosti a předat je žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. V části návrhu, jíž se žalobce domáhal vydání věcí, řízení zastavil. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2002, čj. 26 Co 334/2001-89. Potvrdil rozsudek soudu prvého stupně v napadeném vyhovujícím věcném výroku a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Návrh stěžovatele, aby proti rozsudku bylo připuštěno dovolání, zamítl, když neshledal, že by šlo o rozhodnutí, jež by mělo po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti (§72 odst. 2 citovaného zákona).
Z výše uvedeného je zřejmé, že podmínkou úspěšnosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti je, aby stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Dle své ustálené judikatury (srov. III. ÚS 148/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 321) je Ústavní soud v případě, že stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy využil možnosti dle ustanovení §239 občanského soudního řádu a podal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, nucen trvat na tom, aby bylo dovolání podáno i za situace, kdy odvolací soud návrhu nevyhoví. Dovolání v tomto případě považuje za poslední procesní prostředek, který byl stěžovateli k ochraně jeho práv k dispozici.
Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 20. 2. 2002 (č.l. 86 spisu Okresního soudu Praha-západ) vyplývá, že stěžovatel podal pro případ, že odvolací soud potvrdí rozsudek soudu prvého stupně, návrh na připuštění dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Za otázku zásadního právního významu považoval posouzení, zda vyklizení nemovitosti je v souladu s dobrými mravy. Jeho návrh Krajský soud v Praze zamítl.
Jak je zřejmé ze samotné ústavní stížnosti i ze spisu Okresního soudu Praha-západ, stěžovatel ve stanovené lhůtě (§240 odst. 1 občanského soudního řádu) dovolání nepodal. Nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, třebaže si k podání dovolání coby procesního prostředku sám svým jednáním vytvořil před odvolacím soudem podmínky.
Ústavní soud neshledal důvody ani pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud vychází z toho, že jde o výjimku z obecného pravidla obsaženého v §75 odst. 1 téhož zákona, dle kterého je podmínkou pro přípustnost ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, kdy by mohla být ohrožena efektivita ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod (srov. II. ÚS 495/2000, I. ÚS 192/2000). V dané věci se však o takovou situaci nejedná, neboť proti napadenému rozsudku Okresního soudu Praha-západ podal stěžovatel odvolání, jímž se odvolací soud řádně meritorně zabýval. Stěžovatel si vytvořil dále podmínky pro podání dovolání, této možnosti však z vlastní vůle nevyužil. Z toho důvodu není v dané věci ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu aplikovatelné.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh jako nepřípustný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 17. července 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj