ECLI:CZ:US:2002:2.US.376.01
sp. zn. II. ÚS 376/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti B. D., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2000, č.j. 33 Cm 125/99-232, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2000, č.j. 7 Cmo 297/2000-253, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2001, č.j. 32 Cdo 2516/2000 - 274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 95 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí bylo zjištěno, že soud prvního stupně zamítl návrh žalobce (stěžovatele v řízení před Ústavním soudem) na vydání předběžného opatření a žalobu o určení neplatnosti valné hromady žalované společnosti Č., a. s. Žaloba byla zamítnuta proto, že obecný soud dospěl k závěru, že je podána po lhůtě stanovené zákonem, když jde o lhůtu hmotně právní a její uplynutí je spojeno se zánikem práva. Řízení bylo spojeno se stejným návrhem žalobce R. P. Na základě odvolání stěžovatele byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové potvrzen, když se odvolací soud plně ztotožnil se závěrem tohoto soudu. Dovolání žalobce stěžovatele bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto jako nepřípustné, když tento soud shledal, že nejsou splněny zákonem vyžadované podmínky přípustnosti a také, že nejde o věc zásadního právního významu, neboť otázka povahy lhůty k podání žaloby na určení neplatnosti valné hromady již byla řešena v předchozí judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatel proti uvedeným rozhodnutím podal ústavní stížnost a navrhl jejich zrušení, a to v podstatě jen proto, že na základě obdobných námitek jako v řízení před obecnými soudy, nesouhlasí s přijatým právním závěrem o povaze lhůty k podání uvedené žaloby a domnívá se, že tím došlo k porušení jím uváděných ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu je stanoveno, v jakých případech je dovolání přípustné. Z uvedeného lze a contrario dovodit závěr, že v ostatních případech není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti začíná běžet dnem doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které pouze autoritativně konstatuje neexistenci práva - práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. U části ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, je proto nesprávný závěr stěžovatele, že lhůta k podání ústavní stížnosti zůstala zachována. Ústavní stížnost podaná k poštovní přepravě dne 19. 6. 2001 směřující proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně, když oba byly vydány v roce 2000 a samotné usnesení Nejvyššího soudu ČR je z dubna 2001, je tak nepochybně podána po lhůtě k tomu stanovené §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V této části byl proto návrh směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze odmítnut podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
V části ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR pak ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, když z obsahu ústavní stížnosti se nepodává, že by stěžovatel nesouhlasil s posouzením přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem ČR a její podstatou je toliko polemika stěžovatele s názorem na povahu lhůty podle §131 obchodního zákoníku. Ústavním soudem ani nebylo shledáno porušení základních práv a svobod stěžovatele v této části ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR své rozhodnutí vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl na základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto, a vypořádal se i se všemi námitkami stěžovatele, které se k přípustnosti dovolání vztahovaly a byly zároveň opakovány v ústavní stížnosti. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno. S ohledem na výše uvedené byl návrh v části týkající se usnesení Nejvyššího soudu ČR jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 10. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu