ECLI:CZ:US:2002:2.US.40.02
sp. zn. II. ÚS 40/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. K., právně zastoupeného JUDr. P. Š., proti sdělení obvinění ze dne 3. 10. 2000, ČVS: KVSM - 204/10-2000, Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. 1. 2002 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení sdělení obvinění ze dne 3. 10. 2000, ČVS: KVSM - 204/10-2000, Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Záznamem ze dne 3. 10. 2000, ČVS: KVSM - 204/10-2000, Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě, bylo podle ust. §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní řízení a sděleno stěžovateli obvinění z trestného činu účasti na zločinném spolčení podle ust. §163a odst. 1 tr. zák., z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ust. §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zák. (v ústavní stížnosti je nesprávně uvedeno i obvinění stěžovatele z dalších trestných činů), neboť na podkladě zjištěných skutečností dospěl vyšetřovatel k závěru, že v období nejméně od počátku měsíce ledna 2000 do sdělení obvinění za účelem distribuce drog stěžovatel N.K. založil a řídil skupinu osob - zejména V. Č., P. M., J. K., kterým dodal drogu heroin v hodnotě nejméně 1 300 000 Kč a chemické látky.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že k zahájení trestního stíhání vůči jeho osobě nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily pro závěr, že byl spáchán trestný čin, z něhož je stěžovatel obviněn, čemuž nasvědčuje i obsah trestního spisu. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že nikdo ze spoluobžalovaných jej neoznačuje za pachatele trestné činnosti.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcí samou, je povinen přezkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní náležitosti a předpoklady.
Ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ze sdělení Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě, které si Ústavní soud vyžádal, a které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 7. 2. 2002, bylo zjištěno, že opis písemného vyhotovení sdělení obvinění ze dne 3. 10. 2000, ČVS: KVSM - 204/10-2000, Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě, byl stěžovateli předán dne 3. 10. 2000, z čehož vyplývá, že ústavní stížnost stěžovatel podal až po uplynutí zákonem stanovené 60 denní lhůty pro její podání.
Nad rámec výše uvedeného uvádí Ústavní soud následující: Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V projednávané věci stěžovatel ústavní stížností napadl pouze záznam o sdělení obvinění. K tomu Ústavní soud již dříve judikoval (sp. zn. IV. ÚS 349/99), že sdělení obvinění samo o sobě není způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem. Pouze za situace, kdy by bylo vznesené obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zadržení, zadržení a otevření zásilek apod.), by ústavní stížnost po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele mohla přicházet v úvahu.
Systém ústavního soudnictví v ČR je založen především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících příslušné řízení. Pravomoc Ústavního soudu se tedy týká především pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci. Právo přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dáno jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem "jiného zásahu" orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů, jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení, a nelze mu proto čelit jinak, nežli ústavní stížností.
Výše uvedené podmínky v dané věci splněny nejsou, neboť trestní řízení jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude posléze vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má k dispozici procesní prostředky, za které nutno považovat především právo obrátit se na státního zástupce a žádat nápravu podle ust. §167 tr. řádu. V procesu, který probíhá, resp. teprve byl započat, lze zpravidla i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Z toho důvodu - a se zřetelem na ústavní vymezení postavení Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy ČR - je tedy nutno dovodit, že ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení lze v přípravném trestním řízení akceptovat jen výjimečně. V projednávané věci je zřejmé, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu přísluší se jím zabývat - z hlediska ochrany stěžovatelových základních práv a svobod - toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
Při shrnutí výše uvedených skutečností byl soudce zpravodaj nucen podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout pro její opožděnost.
Protože soudce zpravodaj podanou ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítl, nezabýval se již nedostatky plné moci ( ve smyslu ust. §31 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) udělené právnímu zástupci stěžovatelem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 5. března 2002