ECLI:CZ:US:2002:2.US.417.01.1
sp. zn. II. ÚS 417/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Z. F., zastoupeného V. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17.dubna 2001, sp. zn. 8 To 138/2001 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31.ledna 2001, sp. zn. 10 T 127/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a v odůvodnění návrhu uvádí, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17.4.2001, sp. zn. 8 To 138/2001, byl uznán vinným z dvojnásobného trestného činu podílnictví (dle ust. §251 odst. 1 písm. a/, odst. 2 trestního zákona), spáchaný třemi útoky, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let.
Odvolací soud shora označený rozsudek městského soudu v plném rozsahu potvrdil.
Navrhovatel tvrdí, že předmětnými rozsudky obecných soudů byla porušena jeho práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v čl. 6 odst. 1, odst. 2, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"). Podle tvrzení stěžovatele byl porušen výše zmíněnými rozsudky i čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
K dalším údajným pochybením obou obecných soudů stěžovatel uvádí, že v tomto směru plně odkazuje na odůvodnění svého odvolání ze dne 8.3.2001, kde byla tato porušení podrobně popsána: jedná se o chybějící skutkovou větu v rozsudku městského soudu a v obžalobě ( z této skutečnosti stěžovatel dovozuje porušení čl. 40 odst. 1, odst. 2 Listiny v návaznosti na ustanovení §120 odst. 3 trestního řádu a §2 odst. 8 ve spojení s §177 písm. c/ trestního řádu), a dále o vyslovení závěru o vině stěžovatele (dle bodu 2, 3 rozsudku městského soudu) na základě údajně jediného nepřímého důkazu, který prý navíc vůbec nesvědčí o přítomnosti subjektivní stránky - zavinění ( v tomto případě stěžovatel dovozuje porušení čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v návaznosti na §2 odst. 5 trestního řádu).
Stěžovatel ve svém návrhu zpochybňuje trestní stíhání své osoby od samého počátku s tím, že skutek pro který byl pravomocně odsouzen tak, jak byl popsán ve sdělení obvinění a v obžalobě není trestným činem, neboť zde údajně chybí subjektivní stránka trestného činu, tedy vědomost o tom, že vozidlo jím upravené bylo odcizené, a že byl s touto skutečností srozuměn. Podle jeho názoru tento nedostatek zakládá nezákonnost sdělení obvinění, když tento závěr je v souladu s platnou judikaturou Ústavního soudu. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na právní závěry Ústavního soudu, vyjádřené v nálezu tohoto soudu ze dne 24.2.2000, sp. zn. IV. ÚS 582/99, a nálezu téhož soudu ze dne 6.6.1996, sp. zn. I. ÚS 46/96, kde se uvádí, že ve sdělení obvinění musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, zavinění.
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31.1.2001, sp. zn. 10 T 127/2000, se zjišťuje, že stěžovatel byl odsouzen v trestní věci celkem čtyř obžalovaných, když odsouzení: R. L., Z. P. a M. Ž. prováděli krádeže motorových vozidel, a ve třech zjištěných případech přivezli odcizená vozidla stěžovateli do jeho dílny a stěžovatel, ač věděl, že se jedná o vozidla odcizená, tyto převzal a vyplatil jim za ně finanční odměnu, jejíž výše byla v jednom případě 14.000,-Kč. V označeném rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel, a další obžalovaní, jsou usvědčováni ze svého jednání především výpovědí obžalovaného R. L., který se ke svému jednání v plném rozsahu doznal a dalšími důkazy, které jeho výpověď plně potvrzují. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel přejímal vozidla k opravě ve velmi nezvyklou dobu, bez dokladů. Převážel je k zaparkování do jiné obce, než měl nářadí, potřebné k opravám. Jako zkušený automechanik si musel povšimnout známek odcizení těchto vozidel, jako bylo v jednom případě poškození přední části vozu, chybějící zámek u zadních dveří apod.
Krajský soud v Brně odvolání obžalovaných, včetně stěžovatele zamítl, podle ustanovení §256 trestního řádu. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se způsobem provedení hodnocení důkazů soudem prvního stupně a dodal, že ze skupiny spoluobžalovaných jedině stěžovatel byl schopen a mohl provést změny na odcizených automobilech, které by znemožňovaly jejich identifikaci, vybroušením výrobních čísel.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve smyslu platné judikatury Ústavního soudu, který již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není další odvolací instancí v systému obecných soudů ČR a do rozhodování těchto soudů může zasahovat pouze v případě, že právní závěry předmětných rozhodnutí jsou v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování, Ústavní soud konstatuje, že shledal právní závěry obou obecných soudů zcela v souladu s výsledky provedeného dokazování.
Stěžovatel vidí zásadní pochybení soudů obou stupňů v tom, že ve sdělení obvinění a v obžalobě zcela chybí subjektivní stránka trestného činu (zavinění), když přes námitku stěžovatele se prý oba soudy touto otázkou nezabývaly.
Ani tato námitka, týkající se formální stránky rozhodnutí, není oprávněná. Pokud ve sdělení obvinění a obžalobě snad nebyla subjektivní stránka trestného činu podílnictví jasně formulována, pak bylo toto případné pochybení v řízení před soudy napraveno a odstraněno. Na správnosti rozsudku soudu prvního stupně naprosto neubírá, pokud skutkové věty jsou formulovány podle účasti hlavních pachatelů na trestné činnosti, když jméno stěžovatele je uvedeno až ve skutkové větě samé.
Označené námitky stěžovatele byly ostatně uplatněny již v odvolání, a odvolací soud se jimi v napadeném usnesení podrobně zabýval a vyvrátil je ( viz str. 3 usnesení krajského soudu). Z tohoto důvodu nepovažuje Ústavní soud za nutné se opakovanými námitkami stěžovatele znovu zabývat, a v krátkosti proto odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, s nímž se v tomto směru zcela ztotožňuje.
Ze všech shora uvedených důvodů, senát Ústavního soudu bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 8. října 2002