ECLI:CZ:US:2002:2.US.435.2000
sp. zn. II. ÚS 435/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele M. S., zastoupeného advokátem JUDr. M. B., o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 1. 1999, čj. 5 C 204/98-13, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 12. 1999, čj. 5 C 204/98-77, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2000, čj. 29 Co 107/2000-90, za účasti Okresního soudu Praha-východ a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 18. 7. 2000, doplněnou dne 16. 2. 2001, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení Okresního soudu Praha-východ a Krajského soudu v Praze. Tvrdí, že obecné soudy tím, že vydaly předběžné opatření, nerespektovaly jeho právo na spravedlivý a nestranný soudní proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil následující:
Společnost Ž., s.r.o., (dále jen "žalobce") se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-východ dne 16. 10. 1998 domáhala po stěžovateli (v usnesení označeném jako žalovaný), aby jí z titulu uzavřené smlouvy o dílo zaplatil částku 819.254,- Kč. Žalobce zároveň požádal o vydání předběžného opatření, kterým by soud stěžovateli zakázal převést na jinou osobu, zatížit či vložit do základního jmění právnické osoby dům č.p. 17 na stavební parcele č. 34 a stavební parcelu č. 34 o výměře 444 m2 v k.ú. B., zapsané u Katastrálního úřadu Praha-východ na LV č. 332 pro k.ú. a obec B., nebo zřídit předkupní právo k těmto nemovitostem ve prospěch jiné osoby. Svůj návrh na vydání předběžného opatření odůvodnil tím, že stěžovatel nemá jiný majetek, který by mohl být postižen výkonem rozhodnutí. Nebezpečí převedení nemovitostí na jinou osobu osvědčil prohlášením soukromého detektiva J. V. ze dne 21. 10. 1998, před kterým měl stěžovatel tvrdit, že nemovitosti prodá, aby nemohly být postiženy exekucí.
Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 21. 1. 1999, čj. 5 C 204/98-13, ve spojení s opravným usnesením ze dne 2. 12. 1999, čj. 5 C 204/98-77, vydal předběžné opatření ve znění návrhu žalobce. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na uplatněnou pohledávku žalobce a uvedl, že s ohledem na předložené prohlášení soukromého detektiva J. V. je dána obava, že by výkon rozhodnutí mohl být ohrožen.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení odvolání. Namítal v něm, že rozhodnutí bylo vydáno jen na základě tvrzení žalobce, které vycházelo pouze z prohlášení soukromého detektiva. Žalobce nemá dle jeho názoru žádný exekuční titul a nijak neprokázal ani odůvodněnost své pohledávky. Odvolání doplnil a namítl nedostatek aktivní legitimace žalobce.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 6. 2000, čj. 29 Co 107/2000-90, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že žalobce prokázal rozhodující skutečnosti pro vydání předběžného opatření. Poukázal na to, že stěžovatel sám potvrdil, že cenu díla s ohledem na prodlení žalobce a uplatněnou reklamaci dosud nezaplatil. Žalobce tedy dle jeho názoru jednoznačně doložil existenci dluhu stěžovatele, vlastnictví stěžovatele k předmětným nemovitostem i jeho neochotu cenu díla doplatit. Poukázal na postoj stěžovatele v průběhu řízení i na prohlášení soukromého detektiva a konstatoval, že všechny podmínky dle ustanovení §102 a §74 o.s.ř. k vydání předběžného opatření byly splněny.
Rozhodnutí obou obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Namítá v ní, že soudy vydaly předběžné opatření bez splnění zákonných podmínek. Soud prvého stupně opřel své rozhodnutí toliko o prohlášení soukromého detektiva, z něhož vycházel, jako ze skutečnosti, prokazující úmysl stěžovatele nemovitosti prodat, i soud odvolací. Stěžovatel poukazuje na nesrozumitelnost, a tudíž nepřezkoumatelnost té části odůvodnění, ve které odvolací soud na jedné straně konstatuje, že žalobce doložil existenci dluhu, na straně druhé uvádí, že stěžovatel částečně dle smlouvy plnil a následně nebyl ochoten cenu díla doplatit. Stěžovatel považuje za nesrozumitelné i konstatování odvolacího soudu, že "při rozhodování o předběžném opatření se soud nezabývá věcí samou a nezkoumá důvodnost žaloby a že prohlášení detektiva je dostačující pro osvědčení rozhodujících skutečností, ostatně žalovaný ani nepravdivost tohoto prohlášení ničím nedokládá". Uvedené je dle názoru stěžovatele v rozporu s jeho výpovědí. Odvolací soud se dále nevypořádal s jeho námitkou nedostatku aktivní legitimace žalobce.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud Praha-východ ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Rovněž Krajský soud v Praze odkázal bez dalšího doplnění na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska svých kompetencí, daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a je oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti pouze za předpokladu, že obecné soudy nepostupují v souladu s principy uvedenými v hlavě páté Listiny. Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit v tom, že obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do jeho práva vyplývajícího z článku 36 odst. 1 Listiny. Vydání
předběžného opatření tohoto druhu nezasahuje do práva na soudní ochranu, a to především s ohledem na jeho charakter, jehož účelem je pouze předběžná a dočasná úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana právům stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci samé poskytnuta. Takové předběžné opatření má zajistit, aby konečné rozhodnutí mělo reálný význam, tj. aby mohlo být efektivně vykonáno.
S ohledem na povahu předběžného opatření nelze stanovit takové prostředky ochrany, jako v případě rozhodnutí ve věci samé. Účelem předběžného opatření je především co nejrychlejší zatímní úprava. To neznamená, že na vydání takového opatření nejsou kladeny požadavky, plynoucí z práva na soudní ochranu. Musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 Ústavy).
Z hlediska dodržení ústavních mantinelů soudního řízení Ústavní soud konstatuje, že ust. §102 o.s.ř. ve spojení s §74 o.s.ř. takové opatření umožňuje. V daném případě měl tedy zásah do základních práv stěžovatele obecný zákonný podklad a byl vydán příslušným orgánem (srov. nález I. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 69). Zákonná úprava postupu při vydávání předběžného opatření konkrétně vyžaduje, aby navrhovatel soudu prokázal, že je dána obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Není proto třeba prokázat, že skutečně výkon rozhodnutí bude ohrožen. Nutno osvědčit okolnosti svědčící o obavě. To se v daném případě stalo, když žalobce předložil prohlášení soukromého detektiva. Hodnocení skutkových okolností se přitom vymyká z pravomoci Ústavního soudu (čl. 87 Ústavy).
Ústavní soud se přesvědčil, že obecné soudy splnění zákonných podmínek vyhodnotily ústavně konformním způsobem. V tomto směru odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, v němž se uvádí, že žalobce doložil rozhodující skutečnosti pro vydání předběžného opatření, kterými jsou existence dluhu, vlastnictví stěžovatele k nemovitostem a osvědčení důvodné obavy, že by exekuce mohla být ohrožena. Ústavní soud proto konstatuje, že závěr soudu o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelný. Za dané situace tak není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Stěžovatel namítá, že ve věci samé nebylo doposud rozhodnuto, proto žalobce nemohl doložit existenci své pohledávky. Ústavní soud v tomto směru poukazuje na ustanovení §102 o.s.ř., které je nutno vyložit tak, že pod pojem "zatímní úprava poměrů účastníků" lze zahrnout i dočasné omezení dispozice s majetkem z důvodu ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. I když to ze znění citovaného ustanovení jednoznačně nevyplývá, předběžné opatření lze vydat i tehdy, je-li odůvodněna obava, že by výkon rozhodnutí, které již bylo vydáno nebo vydáno teprve bude, mohl být ohrožen (srov. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, 2.vydání 1996, C.H. Beck, str. 212). Novelizované znění občanského soudního řádu již ostatně odůvodněnou obavu z ohrožení exekuce jako důvod pro nařízení předběžného opatření po zahájení řízení v ustanovení §102 výslovně uvádí. V daném případě proto stačilo, že žalobce osvědčil důvodnost obavy, že výkon rozhodnutí, které bude teprve soudem vydáno, by mohl být ohrožen. Důvodnost samotného nároku žalobce a jeho výše (které stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje), nemusí být prokázány nepochybně, neboť závěr o tom, zda žaloba byla či nebyla podána po právu, lze učinit až pravomocným rozhodnutím ve věci samé.
Ústavní soud se neztotožňuje konečně ani s námitkou stěžovatele, že napadené usnesení odvolacího soudu je částečně nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, a to v konstatování na straně druhé odůvodnění, jež stěžovatel v ústavní stížnosti doslova cituje. Z textu příslušné části odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze vyplývá, že se krajský soud v ní omezil na reprodukci argumentů žalobce uplatněných ve vyjádření k odvolání stěžovatele, aniž by z nich vyvozoval sám nějaké závěry či na nich stavěl své rozhodnutí.
Ústavní soud naopak přisvědčil stěžovateli v tom, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou nedostatku aktivní legitimace žalobce, vznesenou stěžovatelem v jeho odvolání. Zabýval se ovšem tím, zda daný procesní postup má ústavněprávní rozměr. Dospěl k závěru, že okolnost, že se odvolací soud opomněl uvedenou námitkou zabývat, nemůže mít vliv na samotné rozhodnutí, jeho přesvědčivost a přezkoumatelnost. Při vydávání předběžného opatření ve stádiu po zahájení řízení ve věci samé se obecné soudy omezí na porovnání okruhu účastníků řízení, tj. zda ten, kdo podal návrh na předběžné opatření (navrhovatel), a ten, koho navrhovatel v návrhu označil za odpůrce, jsou shodní s jejich označením v žalobě (srov. komentář k §74 odst. 2 občanského soudního řádu; Bureš, Drápal, Mazanec, Občanský soudní řád, 4. vydání 2000). Otázkou, zda žalobce je či není osobou aktivně legitimovanou ve sporu, tj. zda mu přísluší podle hmotného práva nárok vůči stěžovateli, se obecné soudy zabývají až v souvislosti s věcným projednáním žaloby. Daný procesní postup odvolacího soudu tudíž nezasáhl do základních lidských práv a svobod stěžovatele, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy v projednávané věci porušily právo stěžovatele na spravedlivé řízení nebo jeho jiné ústavně zaručené právo. Proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu