ECLI:CZ:US:2002:2.US.484.02
sp. zn. II. ÚS 484/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., právně zastoupeného JUDr. Mgr. J. N., PhD., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2002, sp. zn. 1 To 392/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 12. 7. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2002, sp. zn. 1 To 392/2002, a to pro porušení čl. 8 odst. 1, 2, al. 1, odst. 5, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Napadeným usnesením ze dne 24. 5. 2002, sp. zn. 1 To 392/2002, Krajský soud v Ostravě zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. Nt 1033/2002, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, nebyla přijata nabídka peněžité záruky a rovněž byl zamítnut návrh na stanovení dohledu probačního úředníka nad stěžovatelem.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že shora uvedeným usnesením, jehož zrušení požaduje, bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu zaručené v čl. 8 odst. 1, 2 al. 1, odst. 5 a dále právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1. Listiny. Odůvodnění napadeného usnesení je podle stěžovatele povšechné a zakládá jeho nepřezkoumatelnost. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že trestní stíhání bylo zahájeno proti čtyřem obviněným, ale nikoli proti dalším, nejméně dvěma osobám, které svým jednáním ve věci naplnily některou z forem účastenství. K této námitce nutno uvést, že do pravomoci Ústavního soudu naprosto nenáleží dávat podnět k trestnímu stíhání osob.
V ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 271/96: Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 24 (povinnost soudu rozhodnutí řádně odůvodnit) a rozhodnutí č. 64/1992: Sb. rozh. tr. (pro útěkovou vazbu nestačí pouhá hrozba vysokým trestem, ale je zapotřebí konkrétní skutečnost, která obavu z útěku odůvodňuje).
Napadené usnesení je rozhodnutím druhostupňovým, které reaguje na námitky obsažené ve stížnosti a v ostatním odkazuje na zjištění soudu prvního stupně, pokud je s ním shodného názoru. Proto je naprosto obvykle toto rozhodnutí daleko stručnější.
Podle obsahu napadeného usnesení je stěžovatel trestně stíhán pro trestný čin krádeže podle ust. §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákona a jeho držení ve vazbě v současné době je odůvodňováno ustanovením §67 písm. a) tr. řádu. Stížnostní soud poukazuje na odůvodnění původního prvostupňového rozhodnutí a konstatuje, že soud prvního stupně vycházel ze zjištěného skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o vazbě v přípravném řízení. Podle přísnější právní kvalifikace §247 odst. 3 tr. zákona jde o závažnou trestnou činnost vyššího stupně společenské nebezpečnosti, s obohacením přes 4 miliony Kč a zdůrazňován je způsob provedení trestné činnosti vykazující vysoký stupeň promyšlenosti a rozhodnosti.
Předmětná trestní věc stěžovatele ve stadiu přípravného řízení vykazuje rafinovaný způsob provedení, způsobení značné škody, trestné jednání daleko od místa bydliště a pracoviště (trestný čin v obvodu Okresního soudu ve Vsetíně, zatímco stěžovatel bydlí v Praze), a to u osoby, která teprve nedávno uzavřela manželství.
Vzhledem ke shora uvedeným konkrétním skutečnostem je logické, že stěžovatelem tvrzené vazby rodinné a pracovní se oběma obecným soudům právem jevily jako pochybné a probační dozor s pobytem stěžovatele na svobodě jako nepostačující.
Ústavní soud je toho názoru, že stížnostní soud rozhodl uvážlivě a v souladu se zákonem a ústavní stížnost proto není opodstatněná.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 8. října 2002