ECLI:CZ:US:2002:2.US.52.02
sp. zn. II. ÚS 52/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Ing. M. Z., zastoupeného advokátkou JUDr. V. R., o ústavní stížnosti proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Lounech ze dne 17. 10. 2001, č.j. 4 T 126/2001-110, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 1. 2002 navrhovatel (stěžovatel) napadl trestní příkaz Okresního soudu v Lounech ze dne 17. 10. 2001, č.j. 4T 126/2001-110, jenž nabyl právní moci dne 8. 11. 2001. Uvedeným rozhodnutím byl uznán M. H. vinným trestným činem ublížení na zdraví s následkem smrti podle §224 odst. 1 a odst. 2 trestního zákona, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku na zkušební dobu dvou roků a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že dne 27. 7. 2000 jako řidič osobního automobilu při přejíždění železničního přejezdu nedodržel předepsanou rychlost 30 km/hod, a tak jel i za přejezdem neočekávaně rychle, a ve vzdálenosti 27 metrů se ve svém jízdním pruhu střetl s protijedoucí cyklistkou P.Z., nar. 2. 6. 1983, která přejížděla vozovku na levou stranu. Levou přední částí ji srazil na vozovku. Jmenovaná utrpěla řadu vážných poranění, v důsledku kterých dne 28. 7. 2000 zemřela.
Stěžovatel jakožto zákonný zástupce nezletilé P. Z. požaduje zrušení uvedeného trestního příkazu, neboť má za to, že v trestním řízení proti M. H. bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 80 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení spatřuje ve skutečnosti, že od počátku přípravného řízení proti pachateli trestného činu mu nebylo umožněno, aby vykonával svá práva jako poškozený, neboť nebyl vůbec předvolán a poučen o svých právech. Stěžovateli v zásadě nejde o finanční vyrovnání, avšak vzhledem k tomu, že se jedná o tak závažnou událost pro jeho rodinu, namítá, že neměl možnost se k věci vyjádřit a činit potřebné návrhy na doplnění dokazování, což by výraznou měrou přispělo k objasnění věci. Z tohoto důvodu je pro něj postup orgánů činných v trestním řízení nepřijatelný.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Vychází-li Ústavní soud ze skutečností uváděných stěžovatelem, nelze vyloučit, že dané trestní řízení vykazuje ve vztahu ke stěžovateli jakožto straně trestního řízení procesní vadu spočívající v porušení §46 trestního řádu, protože orgány činné v trestním řízení jej nepoučily o jeho právech, a tedy mu v konečném důsledku neposkytly možnost jejich uplatnění (navíc za situace, kdy následky daného trestného činu představují pro stěžovatele i jeho rodinu životní tragedii a kdy potrestání pachatele v souladu se zákonem může pro stěžovatele představovat alespoň částečné zadostiučinění).
Z pohledu řízení před Ústavním soudem je však třeba si uvědomit, že - jak již bylo tímto soudem opakovaně konstatováno - ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje, neboť charakteristickým znakem moderního právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, usn. č. 5). Tato zásada sice byla vyslovena ve vztahu k zahájení trestního stíhání, obecně platí pro celé trestní řízení a projevuje se v absenci procesních práv poškozeného ve vztahu k ukončení trestního stíhání, kdy poškozený není oprávněn podat opravný prostředek proti rozhodnutím ve věci, jimiž se končí přípravné řízení, jakož i celé trestní stíhání.
Ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu lze za důvodnou považovat ústavní stížnost, jestliže směřuje proti rozhodnutí, kterým bylo porušeno základní právo stěžovatele. Vzhledem k tomu, že trestním příkazem bylo rozhodováno vině a trestu obviněného, přičemž stěžovateli nepřísluší právo ve vztahu k výroku soudu zvrátit jej opravným prostředkem, Ústavní soud dospěl k závěru, že vlastním rozhodnutím bylo rozhodnuto o právech a povinnostech třetí osoby a obecný soud jím - na rozdíl od samotného postupu orgánů činných v trestním řízení - nemohl zasáhnout ani do právní sféry stěžovatele. V souvislosti s tím je třeba poukázat na to, že dle odborné literatury porušení §46 trestního řádu nezakládá podstatnou vadu řízení ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) trestního řádu, jež by byla důvodem pro zrušení rozsudku (viz Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád - komentář, 3. vyd., C.H. Beck, 2001, str. 240).
Pokud jde o náhradu škody, postupem orgánů činných v trestním řízení nebylo umožněno stěžovateli uplatnit své eventuelní nároky na náhradu škody v rámci tzv. adhezního řízení. Dle názoru Ústavního soudu však tato vada jednak nemohla mít žádný vliv na správnost (zákonnost) výroku o vině a trestu, ani ve svém důsledku nevylučuje uplatnění nároků na náhradu škody stěžovatelem u nezávislého soudu v rámci občanskoprávního řízení.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům má Ústavní soud za to, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu