ECLI:CZ:US:2002:2.US.540.2000
sp. zn. II. ÚS 540/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky S. H., zastoupené advokátem JUDr. O. Z., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2000, čj. 13 Co 376/2000-79, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 3. 2000, čj. 71 E 1657/98-70, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená usnesení Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 71 E 1657/98, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 4. 1996, čj. 19 C 318/95-32 (č.l. 7 spisu), který nabyl právní moci dne 22. 3. 1998, soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 1 o velikosti 2+1, II. kategorie, v domě č. 9 na ulici O. v Plzni, dané F. C. a J. C. (v původním řízení navrhovatelé) stěžovatelce. Soud stanovil stěžovatelce a všem, kteří s ní v bytě bydlí, povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat navrhovatelům do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se odmítla z bytu vystěhovat a uzavřít nájemní smlouvu k nabízené bytové náhradě, podali navrhovatelé návrh na výkon rozhodnutí. Okresní soud Plzeň-město uvedenému návrhu usnesením ze dne 8. 9. 1998, čj. 71 E 1657/98-12, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 12. 1999, čj. 13 Co 1000/99-53, zčásti vyhověl, když nařídil podle uvedeného rozsudku výkon rozhodnutí vyklizením předmětného bytu. K provedení exekuce soud konstatoval, že dodatečně vydá samostatné rozhodnutí, až navrhovatelé dodají potřebné údaje k porovnání předmětného bytu a nabízené bytové náhrady a prokáží tak, že je pro stěžovatelku zajištěn přiměřený náhradní byt.
Po provedeném dokazování dospěl Okresní soud Plzeň-město k závěru, že nabízená bytová náhrada zajišťuje lidsky důstojné bydlení pro stěžovatelku i členy její domácnosti a lze ji považovat za přiměřený náhradní byt podle ustanovení §712 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "občanský zákoník"). Dne 21. 3. 2000 proto vydal napadené usnesení, čj. 71 E 1657/98-70, jímž nařídil provedení rozsudku téhož soudu ze dne 26. 4. 1996, čj. 19 C 318/95-32, vyklizením předmětného bytu a přestěhováním stěžovatelky a všech, kdo s ní bydlí, do náhradního bytu č. 1 o velikosti 2+1, II. kategorie, v domě č.p. 1854 na ulici Z. 55 v Plzni.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 5. 2000, čj. 13 Co 376/2000-79, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Stěžovatelka napadla uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), práva na nedotknutelnost obydlí (čl. 12 odst. 1 Listiny) a práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Porušení spatřuje zejména v tom, že obecné soudy nepostupovaly správně, když při posouzení bytové náhrady opomněly aplikovat ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož musí být náhradní byt zásadně rovnocenný bytu, který musí povinný vyklidit. Stěžovatelka namítá, že jí byl jako bytová náhrada přidělen byt nižší kategorie, o mnohem menší podlahové ploše. Připomíná, že byt, který je povinna na základě vykonatelného rozhodnutí vyklidit, obývá se svou dcerou I. H. (nar. 31. 3. 1977) a babičkou M. H. (nar. 1916). Domnívá se, že přidělený náhradní byt jim není schopen zajistit lidsky důstojné bydlení.
V doplňku k ústavní stížnosti stěžovatelka popisuje stav přiděleného bytu v době, kdy do něj byla přestěhována. Uvádí, že byt byl zaprášený, nevymalovaný a značně špinavý, neboť nebyl údajně po dobu deseti let obýván. Tvrdí, že bylo možné svítit pouze provizorně a teprve tři týdny po nastěhování se začalo se zaváděním a opravou elektrické instalace. Vybavení koupelny a jednotlivých pokojů bylo podle názoru stěžovatelky ve velmi špatném stavu. Na doložení svých tvrzení zaslala Ústavnímu soudu videokazetu.
Náhradní byt je podle názoru stěžovatelky hůře umístěn a uspořádán než byt vyklizovaný. Stěžovatelka zdůrazňuje, že podlahová plocha přiděleného bytu je podstatně menší, činí pouze 49,2 m2. Uvádí, že dcera a babička, s nimiž vyklizovaný byt obývala, s ní proto v náhradním bytě již nemohly bydlet a odstěhovaly se.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud Plzeň-město a Krajský soud v Plzni, a vedlejší účastníky řízení, F. C. a J.C., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Plzni považuje ústavní stížnost, včetně jejího doplnění, za nedůvodnou a navrhuje ji odmítnout. Domnívá se, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ve svém vyjádření dále odkazuje na odůvodnění obou napadených rozhodnutí.
Okresní soud Plzeň-město odkazuje ve svém vyjádření k ústavní stížnosti (č.l.128 spisu) na odůvodnění svého rozhodnutí. Domnívá se, že nabízená bytová náhrada má charakter přiměřeného náhradního bytu. K doplnění ústavní stížnosti soud uvádí, že vyjadřuje pouze subjektivní hodnocení s výrazným emocionálním podtextem. Obsah záznamu na videokazetě v dané věci nelze považovat za relevantní, neboť není možné ověřit pravost a časovou aktuálnost záznamu. Námitky uvedené v ústavní stížnosti soud považuje za neopodstatněné.
F. C. a J. C. se přípisem ze dne 30. 9. 2002 postavení vedlejších účastníků řízení výslovně vzdali. Ústavní soud s nimi proto dále jako s vedlejšími účastníky nejednal.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. V minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu znovu hodnotit jimi již hodnocené důkazy. Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda tím nebyly porušeny stěžovatelovy ústavně zaručené základní práva a svobody. K porušení těchto práv a k následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Taková zjištění Ústavní soud v projednávaném případě ovšem neučinil.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, že přidělená bytová náhrada odpovídá zákonným předpokladům. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě polemizuje s postupem obecných soudů při aplikaci a interpretaci ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku.
Podle vykonatelného exekučního titulu, kterým je rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 4. 1996, čj. 19 C 318/95-32, přísluší stěžovatelce právo na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Podle ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku lze za náhradní byt považovat takový byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. V rámci této obecné definice rozlišuje zákonná úprava na základě kvantitativních a kvalitativních kritérií různé druhy náhradního bytu. Jedním z nich je tzv. přiměřený náhradní byt. Ten je zákonem definován jako bytová náhrada, která je podle místních podmínek vyklizovanému bytu zásadně rovnocenná. Soudní praxe se ustálila na výkladu, že za přiměřený náhradní byt nelze považovat byt nižší kategorie, s podstatně menším počtem místností, než má vyklizovaný byt, že však se zřetelem k místním podmínkám v dané obci nelze trvat na absolutní srovnatelnosti výměry podlahové plochy (srov. Jehlička,O.-Švestka,J.-Škárová,M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 5.vydání. Praha, C.H. Beck, 1999, s. 807). Z toho vyplývá, že pokud pronajímatel zajistí bytovou náhradu v podobě přiměřeného náhradního bytu a tento byt nemá stejnou výměru podlahové plochy, je třeba přihlížet k místním podmínkám v obci, neboť s ohledem na ně může jít o byt rovnocenný bytu vyklizovanému.
K interpretaci pojmů "zásadní rovnocennost" a "místní podmínky", použitých v ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku, se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp.zn. III. ÚS 114/94. Dospěl k závěru, že je nutné interpretovat je v tom smyslu, že na pronajímatele kladou povinnost vyvinout všechno úsilí, které lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil náhradní byt, který se podle místních podmínek a podle všech v zákoně uvedených parametrů aproximativně nejvíce blíží vyklizovanému bytu. Restriktivním výkladem pojmu "zásadní rovnocennost" za situace, kdy je v místních podmínkách obtížné či nemožné takový přiměřený náhradní byt zajistit, by totiž došlo k faktickému "vyprázdnění" pronajímatelova práva dát nájemci výpověď. Restriktivní interpretace by vedla k eliminaci dispozičního práva pronajímatele jako vlastníka, čímž by byla dotčena jeho ústavně zaručená práva (čl. 4 odst. 4 Listiny). Z uvedeného vyplývá, že při posouzení, zda přiměřený náhradní byt je zásadně rovnocenný bytu vyklizovanému, je nutné všechna zákonná kritéria hodnotit komplexně, s přihlédnutím ke vzájemným vazbám a souvislostem (srov. usnesení Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS 63/01).
Z obsahu spisu i napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy provedly s cílem porovnat vyklizovaný byt a nabízenou bytovou náhradu řadu důkazů (např. evidenční listy obou bytů, jejich situační nákresy a popis vybavení, způsoby vytápění a hygienické uspořádání, výše nájmu a obě nájemní smlouvy). Z předložených materiálů vyplývá, že si porovnávané byty odpovídají, co do umístění (v téže obci), počtu pokojů (2+1), kategorie (II. kategorie) a že i technická vybavenost obou bytů je rovnocenná, přičemž nájemné v nabízeném bytě je podstatně nižší.
Námitka stěžovatelky, že soudy při posouzení, zda lze náhradní byt považovat za zásadně rovnocenný bytu vyklizovanému, nezohlednily skutečnost, že náhradní byt má nižší podlahovou plochu než byt vyklizovaný, není důvodná. Obecné soudy se uvedenou námitkou zabývaly. Dospěly k závěru, který uvedly i v odůvodnění napadených rozhodnutí, podle něhož s ohledem na limitující možnosti bytového fondu města Plzně nelze trvat na absolutní srovnatelnosti podlahové výměry, když jinak lze byty považovat za rovnocenné.
Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů při aplikaci uvedených právních předpisů lze považovat za ústavně konformní a jimi provedená interpretace jednotlivých zákonných ustanovení, včetně pojmů "zásadní rovnocennost" a "místní podmínky", nevybočila z mezí ústavnosti. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, garantuje právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. V projednávané věci k jeho porušení nedošlo. V důsledku toho považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého soudního rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti uvádí, že vybavení náhradního bytu bylo v době, kdy do něj byla přestěhována, zničené nebo značně opotřebované. Uvádí řadu konkrétních údajů a přikládá videokazetu, která má doložit nevyhovující stav náhradního bytu po nastěhování.
Ústavní soud je při posouzení tvrzení, že postup soudů vybočil z mezí ústavnosti, vázán zásadou subsidiarity. Proto se nejprve zaměřil na otázku, zda stěžovatelka uplatnila uvedené námitky v řízení před obecnými soudy. Ze spisového materiálu vyplývá, že v průběhu řízení, v němž obecné soudy prováděly řadu důkazů s cílem zjistit údaje nutné k porovnání obou bytů, stěžovatelka uvedené námitky stran nevyhovujícího vybavení náhradního bytu neuplatnila. Ústavní soud proto zjišťoval, zda jí v uplatnění uvedených námitek před soudem bránila určitá okolnost. Ze spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatelka byla vyzvána, aby se dostavila k prohlídce nabízené bytové náhrady, a že v řízení před obecnými soudy procesní prostor pro své případné námitky týkající se stavu, v jakém se nachází vybavení bytu, měla. V souladu se zásadou subsidiarity v případě, kdy se obecné soudy námitkami uvedenými v ústavní stížnosti nezabývaly, protože je stěžovatel v řízení před nimi nevznesl, třebaže mohl, nemůže se jimi následně zabývat ani soud Ústavní (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 337 a násl.). Ústavní soud se proto uvedenými námitkami, které stěžovatelka uplatnila teprve v řízení před Ústavním soudem, a to dokonce až v doplnění ústavní stížnosti po více než dvou letech od svého prvního podání, nezabýval.
Čl. 10 odst. 2 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, garantuje ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Postup soudů, které rozhodovaly o úpravě práv a povinností k předmětnému bytu v souladu se zákony, není možno považovat za zásah neoprávněný, neboť je zákonem dovolen.
Rovněž námitka porušení čl. 12 odst. 1 Listiny, který garantuje nedotknutelnost obydlí, je nepřípadná. Stěžovatelka nesplnila povinnost stanovenou pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím, jímž obecné soudy poskytly ochranu při realizaci vlastnického práva navrhovatelů (čl. 11 Listiny). Stěžovatelčin výklad uvedeného ustanovení Listiny by ve svém důsledku vedl k absolutní negaci možnosti realizovat právo vlastnit majetek.
Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti rozšířila petit ústavní stížnosti i na "rozhodnutí na napadená rozhodnutí navazující, zejména opatření o provedení výkonu rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město z 28. 8. 2000". Ze spisového materiálu vyplývá, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 8. 2000, čj. 71 E 1657/98-87, se oznamuje, že dne 27. 9. 2000 v 10,30 hod. bude proveden výkon rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 4. 1996, čj. 19 C 318/95-32, vyklizením předmětného bytu, neboť lhůta k dobrovolnému splnění povinnosti vyklidit byt marně uplynula a soud nařídil výkon rozhodnutí vyklizením nemovitosti usnesením ze dne 8. 9. 1998, čj. 71 E 1657/98-12. Opatřením o provedení výkonu rozhodnutí vyklizením nemovitosti, které bylo vydáno soudním vykonavatelem Okresního soudu Plzeň-město dne 28. 8. 2000, čj. 71 E 1657/98-88, se oznamuje, že výkon rozhodnutí bude podle rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 3. 2000, čj. 71 E 1657/98-70, proveden přestěhováním do bytu na adrese Zahradní 55, Plzeň. Z uvedeného je zřejmé, že tato rozhodnutí upravují realizaci výkonu práv a povinností stanovených v podkladových rozhodnutích, sama však oprávnění či povinnosti osob nezakládají. Napadená rozhodnutí je proto možné ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR kvalifikovat jako tzv. jiný zásah. Ústavní soud dospěl k závěru, že k dotčení ústavně zaručených práv stěžovatelky by takovými rozhodnutími mohlo dojít pouze tehdy, pokud by neexistoval náležitý podklad k jejich vydání. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí ze dne 8. 9. 1998, čj. 71 E 1657/98-12, ani rozsudek ze dne 26. 4. 1996, čj. 19 C 318/95-32, v nichž má první z nově napadených rozhodnutí reálný podklad, nebylo stěžovatelkou ústavní stížností napadeno, a rozhodnutí ze dne 21. 3. 2000, čj. 71 E 1657/98-70, k jehož provedení bylo vydáno druhé z nově napadených rozhodnutí, bylo Ústavním soudem shledáno ústavně konformním, nepovažuje Ústavní soud za nutné se oběma uvedenými rozhodnutími dále zabývat.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření podle ustanovení §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je nutné uvést, že předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 193/02). Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nebylo možné vyhovět ani návrhu stěžovatelky, co do uhrazení nákladů právního zastoupení (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. prosince 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu