ECLI:CZ:US:2002:2.US.593.01
sp. zn. II. ÚS 593/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Ing. J. R., zastoupeného advokátem JUDr. J. K., o ústavní stížnosti proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2001, čj. 35 To 3/2001-23, a ze dne 22. 8. 2001, čj. 6 To 693/2001-22, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaným Ústavnímu soudu dne 9. 10. 2001, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Plzni. Tvrdí, že tento soud jako orgán veřejné moci porušil jejich vydáním ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu vyjádřené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 5 Nt 4041/2001 a sp. zn. 5 Nt 3540/2001, z nichž zjistil následující:
Stěžovatel je stíhán pro trestný čin útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 trestního zákona. Okresní soud Plzeň-město rozhodl usnesením ze dne 3. 1. 2001, sp. zn. 5 Nt 3050/2000, o jeho vzetí do vazby z důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Ve dnech 17. 4. 2001, 20. 4. 2001 a 23. 4. 2001 stěžovatel požádal o propuštění z vazby na svobodu. Soudce Okresního soudu Plzeň-město usnesením ze dne 4. 6. 2001, čj. 5 Nt 4041/2001-6, jeho žádosti zamítl. Stěžovatel si proti tomuto usnesení podal stížnost, o níž rozhodoval Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. 7. 2001, čj. 35 To 3/2001-23. Soud zamítl stížnost jako nedůvodnou, když dospěl k závěru, že od doby předchozího rozhodnutí o vazbě nenastala žádná podstatná změna okolností, která by mohla mít za následek změnu v trvání vazebního důvodu.
Na návrh státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město rozhodl soudce Okresního soudu Plzeň-město usnesením ze dne 18. 6. 2001, čj. 5 Nt 3540/2001-3, o prodloužení lhůty trvání vazby stěžovatele do 3. 10. 2001. Dospěl k závěru, že trestní stíhání je vedeno důvodně a nadále trvá důvod vazby uvedený v §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Vyšel ze zjištění, že se stěžovatel před vzetím do vazby nezdržoval na adrese svého trvalého pobytu. Příslušnými policejními orgány nebyl opakovaně zastižen ani na adrese, o níž tvrdil, že se na ní zdržuje bez přihlášení, ani na svém údajném pracovišti. Nemohlo mu tak být doručeno předvolání ke znaleckému zkoumání. Soud dále vyšel z jeho tvrzení, které učinil při vzetí do vazby, že se nikdy nepodrobí vyšetření duševního stavu. Těmito skutečnostmi je dle soudu dána důvodná obava, že v případě propuštění na svobodu by se stěžovatel mohl skrývat, aby se nemusel podrobit nutným úkonům přípravného řízení, bez nichž nelze řádně provést trestní řízení. Poukázal na to, že pozorování stěžovatele ve zvláštním oddělení nápravného zařízení nelze realizovat ve stanovené šestiměsíční lhůtě trvání vazby a bez tohoto úkonu nelze jeho trestní stíhání ukončit. Soudce proto shledal návrh důvodným a lhůtu trvání vazby prodloužil.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, v níž zdůraznil, že odmítnutí podrobit se lékařským úkonům není důvodem, který by zakládal útěkovou vazbu. Krajský soud v Plzni rozhodl o stížnosti usnesením ze dne 22. 8. 2001, čj. 6 To 693/2001-22, jímž ji zamítl jako nedůvodnou. Konstatoval, že se stěžovatel stal pro orgány přípravného řízení nedosažitelným. Na známých adresách se nezdržoval, což vedlo jednak k přerušení trestního stíhání, jednak k vydání příkazu k zatčení. Jeho předvedení ke znaleckému zkoumání nebylo proto možné provést ani prostředky, které umožňuje trestní řád. Podle přesvědčení stížnostního soudu nadále trvá obava, že by se v případě propuštění z vazby stěžovatel skrýval v úmyslu vyhnout se trestnímu řízení. Soud upozornil na to, že vyvstala potřeba zkoumat duševní stav stěžovatele. Nejdříve byli přibráni dva znalci z oboru psychiatrie, ti ovšem pro nedostatek spolupráce stěžovatele navrhli rozhodnout o vyšetření duševního stavu postupem dle §116 odst. 2 trestního řádu. Bylo proto pravomocně nařízeno, že stěžovatel bude pozorován ve zdravotnickém ústavu. Rozhodnutí se nepodařilo realizovat, neboť nebylo známo jeho místo pobytu. Přitom jde o úkon, který je nezbytný pro posouzení příčetnosti a, v návaznosti na to, trestní odpovědnosti stěžovatele.
Obě citovaná rozhodnutí stížnostního soudu napadl stěžovatel ústavní stížností. S poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 271/97, namítá, že v žádném z nich není uveden konkrétní důkaz pro tvrzení, že existuje důvod pro obavu, že se bude skrývat nebo že uprchne. Jeho neochota podrobit se lékařskému vyšetření nemůže být důvodem k uvalení útěkové vazby, neboť není osobou jevící znaky duševní choroby či intoxikace a nebylo prokázáno, že ohrožuje sebe nebo své okolí. Tvrdí proto, že povšechný odkaz na obavu, že se bude v případě propuštění z vazby skrývat, není podložen žádným důkazem. Takové odůvodnění je nepřezkoumatelné a vede k protiústavnímu omezení osobní svobody.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Krajský soud v Plzni, aby se vyjádřil k projednávané ústavní stížnosti jako účastník řízení.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření odkázal na podrobná odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. V nich se příslušné soudy vypořádaly s argumenty a námitkami stěžovatele uplatněnými i v ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že návrh je v části, v níž směřuje proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2001, čj. 35 To 3/2001-23, podán opožděně. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Tímto posledním prostředkem byla stížnost, o níž stížnostní soud rozhodl usnesením ze dne 11. 7. 2001, které bylo stěžovateli doručeno dne 8. 8. 2001 (a dle ústavní stížnosti právnímu zástupci stěžovatele dne 7. 8. 2001). Pokud byla ústavní stížnost dána k doručení Ústavnímu soudu dne 9. 10. 2001, stalo se tak po uplynutí zákonem stanovené 60denní lhůty (posledním dnem k podání ústavní stížnosti bylo pondělí dne 8. 10. 2001). Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost v této části zamítnout dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Pokud stěžovatel napadá dále rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2001, čj. 6 To 693/2001, v této části je ústavní stížnost podána včas a i v ostatním splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu. Při posuzování její důvodnosti Ústavní soud vycházel z obsahu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení, z argumentace stěžovatele, jakož i z vyjádření soudu, jenž napadené usnesení vydal. Dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Ústavní soud připomíná, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu trestního řízení svědomitě posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známé v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své dnes již ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního řádu či s mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy.
Stěžovatel stížnostnímu soudu konkrétně vytýká, že neuvedl důkaz o trvající důvodné obavě, že se bude skrývat či uprchne, neboť jeho neochota podrobit se lékařskému vyšetření nemůže být důvodem k uvalení útěkové vazby. K samotným důvodům vazby, jejichž existenci jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stádiu trestního stíhání, je zapotřebí uvést, že nelze zcela jednoznačně stanovit, zda nastane následek, který je obsažen v jednotlivých ustanoveních §67 odst. 1 trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není při tomto typu rozhodování vždy reálný. Při rozhodování o vazebních důvodech je ovšem nutno označit a odůvodnit právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, v daném případě uvedenou v §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, tj. že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště, anebo hrozí-li mu vysoký trest (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 185/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, usn. č. 23).
Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí těmto požadavkům dostálo. Jak konstatoval nalézací soud, v dané fázi trestního řízení vedeného proti stěžovateli nadále trvá podezření ze spáchání trestného činu, pro nějž je trestně stíhán. Stran označených vazebních důvodů dle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu Ústavní soud nespatřuje ve vydání napadeného rozhodnutí libovůli soudu, jež by spočívala v jeho nedostatečném odůvodnění, nekonkrétnosti či neurčitosti. Rozhodnutí soudu prvého stupně, s nímž vyslovil souhlas stížnostní soud, ve svém odůvodnění obsahuje konkrétní skutečnosti, které vedou soud k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 odst. 1 písm. a). Ze zjištění učiněných obecnými soudy jednoznačně vyplývá, že stěžovatel se v místě svého bydliště nezdržuje a nebyl opakovaně zastižen ani na adrese, o níž při svém zadržení tvrdil, že na ní bydlí bez přihlášení, ani v místě, kde pracoval. Nemohlo mu být proto doručeno usnesení o předvolání ke znaleckému zkoumání. Vzhledem k jeho nedosažitelnosti nebylo ani možné použít prostředky, které předpokládá trestní řád, např. předvedení ke znalci či návštěva znalce v místě bydliště stěžovatele (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 289/2000). Z toho je patrné, že o omezení osobní svobody stěžovatele soud nerozhodl z důvodu, že se odmítá podrobit vyšetření znalcem, ale především z důvodu, že je nedosažitelný pro úkony trestního řízení, pro něž nelze jeho trestní stíhání ukončit. Obavy soudu z naznačených hledisek tak nelze označit za nedůvodné, a to ani s ohledem na námitky stěžovatele. Za nepřípadný považuje Ústavní soud odkaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 271/96 (v ústavní stížnosti chybně označený pod sp. zn. III. ÚS 271/97), neboť tímto nálezem bylo zrušeno rozhodnutí obecného soudu, jež neobsahovalo konkrétní skutečnosti, odůvodňující koluzní vazbu, a odvolávalo se pouze na obsah spisu. O takový případ však v projednávané věci nejde.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost v této části odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 28. května 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu