Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.02.2002, sp. zn. II. ÚS 618/01 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 20/25 SbNU 153 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.618.01

sp. zn. II. ÚS 618/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., za účasti účastníka řízení Nejvyššího soudu ČR a vedlejšího účastníka Městského soudu v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2001, č. j. 25 Cdo 980/2001-42, takto: Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2001, č. j. 25 Cdo 980/2001-42, se zrušuje. Odůvodnění: Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2001, č. j. 25 Cdo 980/2001-42, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé. Shora uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2001, č. j. 18 Co 535/2000-26, s odůvodněním, že dovolání bylo podáno opožděně. V odůvodnění svého rozhodnutí dále dovolací soud uvedl, že z obsahu spisu zjistil, že zástupci žalobce (v řízení před Ústavním soudem stěžovatele) i žalované byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2001, č. j. 18 Co 535/2000-26, doručen dne 14. 2. 2001 (středa) a téhož dne tedy nabyl právní moci, takže lhůta k podání dovolání uplynula dnem 14. 3. 2001 (středa). Dovolání žalobce (v řízení před Ústavním soudem stěžovatele) proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno k poštovní přepravě dne 13. 4. 2001. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ČR ve shora citovaném rozhodnutí sice správně aplikoval závěrečná ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu č. 17 zák. č. 30/2000 Sb., ale nevěnoval dostatečnou pozornost obsahu poučení, kterého se dostalo stěžovateli v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2001. Obsah poučení citovaného rozsudku je totiž podle stěžovatele v rozporu s ust. §240 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb., a to pokud jde o tam stanovenou délku lhůty k podání dovolání. Odvolací soud, ač správně v době již účinné novely o. s. ř. aplikoval při rozhodování ve věci samé dosavadní znění o. s. ř. (před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb.), při koncipování obsahu poučení k podání dovolání tak již nepostupoval a poučil stěžovatele o délce lhůty k podání dovolání podle novelizovaného znění o. s. ř., tedy tak, že lhůta k podání dovolání činí dva měsíce. Stěžovatel se tímto poučením odvolacího soudu řídil a dovolání podal v této dvouměsíční lhůtě. Pokud by Nejvyšší soud ČR nesprávné poučení zjistil, uvádí dále stěžovatel, měl postupovat analogicky jako v případě, kdy by bylo v důsledku nesprávného poučení podáno opožděně odvolání (ust. §204 odst. 2 o. s. ř. před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb.). Stěžovatel dále v ústavní stížnosti odkázal na právní názor Ústavního soudu vyslovený v jeho rozhodnutích, sp. zn. II. ÚS 160/94 (Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.3, str. 353 a násl.) a sp. zn. IV. ÚS 240/95 (Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, str.295 a násl.). K posouzení celé věci si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25C 173/2000. Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 3. 12. 2001. V tomto svém vyjádření Nejvyšší soud ČR setrval na své argumentaci obsažené v ústavní stížností napadeném rozhodnutí a navrhl Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost odmítl. Současně dovolací soud uvedl, že netrvá na ústním projednání věci ve smyslu ust. §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dále si Ústavní soud vyžádal i vyjádření Městského soudu v Praze. Ve svém vyjádření, které Ústavnímu soudu došlo dne 8. 1. 2002, Městský soud v Praze připustil nedostatek ve svém rozhodnutí, spočívající v nesprávném poučení o lhůtách k podání dovolání, a navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by bylo ústavní stížnosti jako důvodné vyhověno. V dalším podání, které Ústavní soud obdržel dne 23.1. 2002 dal městský soud souhlas k upuštění od ústního projednání věci ve smyslu ust. §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2001, č. j. 18 Co 535/2000-26, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně a kterým byla v uvedené právní věci vyslovena přípustnost dovolání podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb., obsahuje na str. 6 poučení, že "...Dovolání lze podat za podmínek ust. §237 a násl. o. s. ř. do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu R v Brně prostřednictvím soudu I. stupně." Podle ust. části dvanácté, hlavy I., bodu č. 17 zák. č. 30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. zejména podle ustanovení o. s. ř. - zákona č. 99/1963 Sb., ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). V daném případě bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, při posuzování dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo tedy nutno ve smyslu již citovaného bodu č. 17 přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb., přihlížet k ustanovením o. s. ř. ve znění před novelizací zák. č. 30/2000 Sb., tedy ve znění platném do 31. 12. 2000, upravujícím dovolání, tedy k ustanovením §236 až §243d cit. zák. Ve smyslu ust. §239 odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb., je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle ust. §240 odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb., může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. V odstavci 2 cit. ust. se dále uvádí, že zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu. Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci přípustnost dovolání vyplývala z ust. §239 odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb., neboť odvolací soud sám připustil proti svému rozhodnutí dovolání ve smyslu ust. §239 odst. 1 cit. zák. Ve svém rozhodnutí však odvolací soud poskytl stěžovateli nesprávné poučení o délce lhůty, ve které je možné toto dovolání podat. Stěžovatel se řídil tímto nesprávným poučením o délce lhůty k podání dovolání, a tak dovolání podal opožděně. I když novely o. s. ř. z doby po listopadu 1989 svým obsahem i smyslem daly průchod zásadě odpovědnosti účastníka řízení za ochranu jeho práv ("každý nechť si střeží svá práva"), neznamená to ještě, že obecné soudy jsou pro tuto zásadu již zcela vyvázány ze své povinnosti poskytnout účastníkům řízení účinnou součinnost tam, kde je to - z procesního hlediska - k ochraně práva nezbytně zapotřebí, a to tak a v takovém rozsahu, aby ústavní zásady plynoucí především z Listiny byly v řízení před ním respektovány; opačný přístup by ve svých důsledcích vedl k tomu, že by obecné soudy výkon spravedlnosti účastníkům odepřely (denegatio iustitiae), což již samo o sobě je zřetelným výrazem protiústavnosti. Ve svém rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 65/93 (Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 1, str. 213 a násl.), Ústavní soud vyslovil právní názor, že ve smyslu ust. §5 o. s. ř. mají obecné soudy povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech, přičemž občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti (ust. §3 o. s. ř.); má-li být splněn uvedený účel, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen na řízení dle části čtvrté hlavy první o. s. ř., v němž řízení zpravidla končí, ale též na řízení dle téže části hlavy třetí o. s. ř., to ovšem potud, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští. Podle pozdějšího usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 312/97 (Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.9, str. 463 a násl.), odvolací soud povinnost poskytnout účastníku poučení o možnosti podání dovolání nemá. V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že v žádném ustanovení o. s. ř. není stanovena povinnost soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání. Ústavní soud v uvedeném usnesení poukázal na rozdíl mezi funkcí institutů odvolání a dovolání. Odvolání má povahu řádného opravného prostředku, který je přípustný vůči každému rozsudku. Naproti tomu dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanoveních o. s. ř. Možnost využití tohoto prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podání dovolání. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto vyvozovat, že tímto postupem byla účastníkovi znemožněna soudní ochrana. I když otázka, zda povinnost obecných soudů poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech zahrnuje i povinnost odvolacího soudu poskytnout účastníkovi řízení poučení o možnosti podat proti svému rozhodnutí mimořádný opravný prostředek, jakým je dovolání, je v soudní praxi řešena rozdílně, je nepochybné, že takový nedostatek v činnosti soudní moci, jakým je poskytnutí vadného poučení o procesních právech účastníků řízení, nemůže jít k tíži těch, kteří se na soud s důvěrou obracejí jako na ochránce svých práv a svobod. Nebylo by proto spravedlivé, aby pochybení soudu v projednávaném případě spočívající ve vadném poučení o délce lhůty k podání dovolání odvolacím soudem, šlo k tíži účastníka řízení (v řízení před Ústavním soudem stěžovatele), a to tím spíše, že v právním státě by měla platit zásada, že soud právo zná. Dle čl. 90 Ústavy, jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Dle ust. §3 o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb., je občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení. Každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Jestliže v posuzovaném případě dovolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovateli bylo odvolacím soudem poskytnuto vadné poučení o délce lhůty k podání dovolání, a dovolání stěžovatele odmítl jako opožděné, aniž došlo k meritornímu projednání stěžovatelova dovolání, odňal tímto soud stěžovateli jeho právo na soudní ochranu (odmítnutí spravedlnosti - denegatio iustitiae), a porušil tak stěžovatelovo základní právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Rovněž dovolací soud nedostál své povinnosti vyplývající z čl. 90 Ústavy (povinnost soudů poskytnout zákonem stanoveným způsobem ochranu právům). Ve svých rozhodnutích, sp. zn. II. ÚS 160/94 a IV. ÚS 240/95, na které stěžovatel odkazuje ve své ústavní stížnosti, Ústavní soud konstatoval, že odmítl-li odvolací soud odvolání pro údajnou opožděnost a v důsledku toho se odvoláním věcně nezabýval, odňal tímto postupem účastníkovi řízení možnost jednat před soudem a porušil tím jeho ústavně zaručené právo na soudních ochranu. Uvedený právní názor v projednávané věci nelze použít, neboť ve výše uvedených předchozích řízeních byla předmětem sporu otázka, zda obecný soud správně posoudil, jestli odvolání (řádný opravný prostředek) bylo skutečně podáno opožděně, či nikoli, ne avšak problematika objektivně opožděného podání mimořádného opravného prostředku - dovolání, a to v důsledku poskytnutí nesprávného poučení odvolacím soudem. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl k závěru že, ze strany jednajícího soudu byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy. Dle ustanovení §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastník řízení, jakož i vedlejší účastník vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a také vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání s poukazem uvedené upuštěno. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podle ust. §82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl, a podle ust. §82 odst. 3 písm. a) cit. zák. napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2001, č. j. 25 Cdo 980/2001-42, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20. února 2002