ECLI:CZ:US:2002:2.US.71.01
sp. zn. II. ÚS 71/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky K. S., zastoupené advokátkou JUDr. L. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2000, čj. 23 Co 445/2000-64, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu v Mělníku, se sídlem Bezručova 605, Mělník, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 36 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 10 C 83/96, z něhož zjistil následující:
Vedlejší účastník (v původním řízení žalobce) se odpůrčí žalobou domáhal určení, že úkony obchodní společnosti H., spol. s r.o., jimiž byla na stěžovatelku (v původním řízení žalovanou) převedena veškerá práva k movitým věcem, které byly předmětem leasingových smluv (zejména právo na přijímání leasingových splátek a nároků z leasingových smluv), jsou vůči vedlejšímu účastníku právně neúčinné. Jedná se o 22 právní úkony označené jako "smlouva kupní a dohoda o postoupení pohledávky" (jejich čísla jsou specifikována v návrhu). Ve druhé části žaloby vedlejší účastník navrhl, aby soud určil jeho právo uspokojit své pohledávky z leasingových splátek a nároků, které odporovanými právními úkony ušly z majetku obchodní společnosti H., spol. s r.o., Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 6. 4. 2000, čj. 10 C 83/96-44, žalobě na určení neúčinnosti odporovaných právních úkonů vyhověl. Druhou část žaloby, kterou se vedlejší účastník domáhal stanovení práva "uspokojit své pohledávky na majetku stěžovatelky v celkové výši 1.641.492,90 Kč" (částka, která odporovanými úkony ušla z majetku dlužníka), soud zamítl, neboť tato skutečnost je hmotněprávním důsledkem výroku o určení neúčinnosti odporovaného právního úkonu, nastává přímo ze zákona, a nemůže být proto součástí soudního rozhodnutí.
Soud vycházel při posuzování případu ze zjištění, že obchodní společnost H., spol. s r.o., jejímž jediným společníkem a jednatelem je Ing. J. H., dlužila vedlejšímu účastníku na nedoplatcích daně z přidané hodnoty a daňového penále za období od prosince 1994 do listopadu 1995 částku 4.838.060,- Kč. Pro její vymožení vystavil vedlejší účastník ke dni 24. 10. 1995 exekuční příkazy určené dvaceti dvěma nájemcům společnosti H., spol. s r.o., kterým tato společnost formou leasingových smluv pronajímala movité věci, s tím, že poddlužníci mají platit splátky dohodnuté v těchto smlouvách přímo vedlejšímu účastníku. Společnost H., spol. s r.o., však převedla 22 smlouvami datovanými 1. 10. 1995, 15. 10. 1995 a 1. 11. 1995 movité věci, jež byly předmětem leasingových smluv, a veškerá práva a nároky z těchto smluv na stěžovatelku. Převod se uskutečnil mezi společností H., spol. s r.o., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl Ing. J. H., a stěžovatelkou, K. S., roz. H., která je dcerou jediného společníka a jednatele jmenované společnosti.
Krajský soud napadeným rozsudkem ze dne 25. 10. 2000, čj. 23 Co 445/2000-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádně zhodnotil existenci všech zákonných podmínek pro vyslovení neúčinnosti odporovaných právních úkonů.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností s tím, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 Listiny) a práva na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37 odst. 2 Listiny). Spatřuje porušení zejména v tom, že odvolací soud neprovedl dokazování o skutečnostech, jež jsou pro rozhodnutí rozhodné, tj. hlavně o vědomosti stěžovatelky, pokud jde o úmysl jednatele společnosti H., spol. s r.o., krátit věřitele. Podle jejího názoru vycházel soud pouze z okolnosti, že je dcerou jednatele a zcela pominul faktické vztahy, které mezi nimi panují, ačkoli stěžovatelka navrhovala řadu důkazů (například výslech zaměstnanců společnosti H., spol. s r.o., výslech účetního a psychologa, který údajně několik let řešil rodinné problémy). Stěžovatelka dále uvedla, že se jí podařilo prokázat, že nebylo pravdivé tvrzení zástupkyně vedlejšího účastníka, že stěžovatelka "musela o úmyslu firmy H. spol. s r.o. krátit věřitele vědět i proto, že při dražbě majetku firmy, kterou prováděl stejný finanční úřad, koupila jedno z dražených aut zaměstnankyně firmy". Stěžovatelka údajně již před soudy doložila, že dražba se uskutečnila až v roce 1996, zatímco smlouvy o postoupení pohledávky byly uzavřeny na podzim roku 1995, a její vědomost o úmyslu společnosti H., spol. s r.o., krátit věřitele z této souvislosti proto nelze dovozovat. Soud však tyto skutečnosti při hodnocení důkazů stran její vědomosti o úmyslu krátit věřitele nezohlednil.
Stěžovatelka namítá, že se soud v řízení nezabýval otázkou, zda měla společnost H., spol. s r.o., i jiný majetek, ze kterého by bylo možné pohledávky vedlejšího účastníka uspokojit. Domnívá se, že ani provedením odporovaných právních úkonů ke zmenšení majetku společnosti nedošlo, neboť se jednalo o právní úkony úplatné. Dále uvádí, že došlo k dotčení jejího práva na právní pomoc v řízení před soudy, neboť ji v řízení zastupoval advokát, který zároveň pracoval jako konzultant Finančního úřadu v Mělníku, vedlejšího účastníka. Když tato skutečnost v průběhu řízení vyšla najevo, zajistila si pro další řízení jiného právního zástupce.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, Finanční úřad v Mělníku, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na skutkové a právní hodnocení obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku. Domnívá se, že k dotčení práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu v posuzované věci nedošlo.
Vedlejší účastník, Finanční úřad v Mělníku, ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho názoru napadeným rozhodnutím porušeno právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu nebylo. K namítanému porušení práva na právní pomoc v řízení před soudy poznamenal, že tvrzení stěžovatelky, že ji v řízení před soudem prvního stupně zastupoval advokát, který zároveň působí jako konzultant finančního úřadu, je nepravdivé. Finanční úřad v Mělníku nevyužívá totiž právních služeb ani konzultací externích advokátů. Případné právní problémy řeší ve spolupráci s metodiky nadřízeného orgánu, tedy Finančního ředitelství v Praze. JUDr. P. Z., který stěžovatelku v řízení před soudem prvního stupně zastupoval, vystupuje před Finančním úřadem v Mělníku jako právní zástupce řady daňových subjektů v daňovém řízení a zastupoval po určitou dobu i společnost H., spol. s r.o.
Vedlejší účastník dodal, že si není vědom toho, že by stěžovatelka v řízení před obecnými soudy v ústavní stížnosti zmiňované důkazní prostředky navrhovala. K námitce, že se soud nezabýval nepravdivým tvrzením zástupkyně vedlejšího účastníka ohledně vědomosti stěžovatelky o úmyslu krátit věřitele v souvislosti s provedenou dražbou, poznamenal, že toto tvrzení neodpovídá skutečnosti. Při jednání před odvolacím soudem zástupkyně vedlejšího účastníka upřesnila, že k daňové exekuci prodejem movitých věcí došlo až po více než roce po převedení leasingových smluv na stěžovatelku. Dále bylo údajně uvedeno, že vymahatelná částka daňového dluhu byla v té době několikanásobně vyšší než výtěžek z dražby. Vedlejší účastník se proto domnívá, že se soud nepřesnou výpovědí zástupkyně vedlejšího účastníka zabýval. Ve svém vyjádření dále uvádí, že jím vydané exekuční příkazy a adresované 22 poddlužníkům společnosti H., spol. s r.o., adresátům byly doručeny v první polovině listopadu roku 1995. Kupní smlouvy a dohody o postoupení pohledávek datoval zástupce jmenované společnosti 1. 10. 1995, 15. 10. 1995 a 1. 11. 1995. Vedlejší účastník připomíná, že měl informace, které v jednání před obecnými soudy doložil, že ve skutečnosti byly smlouvy vyhotoveny a podepsány až po převzetí exekučních příkazů poddlužníky a záměrně na nich figuruje datum o měsíc starší. Sám zástupce jmenované společnosti převzal exekuční příkazy na poště až poslední den úložní lhůty. K tvrzení stěžovatelky, že společnost H., spol. s r.o., měla i jiný majetek, z něhož by mohly být pohledávky uspokojeny, vedlejší účastník uvedl, že na jmenovanou společnost byl dne 27. 5. 1998 prohlášen konkurz. Správce konkurzní podstaty považuje za jediný majetek dlužníka pohledávku, která vyplývá ze závazku ručení nemovitostí třetí osobou, o níž však dosud probíhá soudní řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu znovu hodnotit jimi provedené a hodnocené důkazy. Je oprávněn posoudit pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy ústavně zaručené základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít toliko tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94). O případ tohoto druhu však v projednávané věci nejde.
Stěžovatelka s právním názorem obecných soudů nesouhlasí a polemizuje s nimi, zejména pak v otázce naplnění všech zákonných podmínek pro odporovatelnost právních úkonů vymezených v ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen "OZ").
Podle ustanovení §42a odst. 1 OZ se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Odporovat je možné jednak právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento jeho úmysl druhé straně znám, jednak právním úkonům, k nimž ve stejné době došlo mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§§116, 117 OZ) nebo které dlužník učinil v uvedené době ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (§42a odst. 2 OZ).
První část citovaného ustanovení §42a odst. 2 OZ vymezuje dvě podmínky odporovatelnosti právních úkonů dlužníka učiněných cum animo fraudandi, v úmyslu krátit věřitele, a to úmysl dlužníka a vědomost druhé strany právního úkonu o něm. Břemeno tvrzení i břemeno důkazní nese při prokazování těchto podmínek věřitel. Druhá část citovaného ustanovení pokrývá situaci, kdy došlo k odporovatelnému právnímu úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, případně jej dlužník provedl ve prospěch osob blízkých, s výjimkou případu, kdy druhá strana dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohla poznat, a to ani při náležité pečlivosti. Osoba blízká může prokázat, že úmysl dlužníka krátit věřitele nemohla v době učinění odporovatelného právního úkonu ani při náležité pečlivosti rozpoznat. Důkazní břemeno tedy leží na ní. V obou zmiňovaných případech je nutnou hmotněprávní podmínkou úspěšnosti odpůrčí žaloby její uplatnění v tříleté lhůtě od učinění odporovatelného právního úkonu (srov. Jehlička,O., Švestka,J., Škárová,M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H. Beck 2002, s. 212).
Z obsahu spisu i napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy provedly k posouzení, zda jsou splněny podmínky pro odporovatelnost uvedených 22 právních úkonů, řadu důkazů (výslechy účastníků řízení, listinné důkazy). Zjistily, že odpůrčí žaloba byla uplatněna dne 17. 1. 1996, zatímco odporované právní úkony byly učiněny ve dnech 1. 10. 1995, 15. 10. 1995 a 1. 11. 1995. Zákonná lhůta tří let tak byla zachována. Na vztah převodce (společnost H., spol. s r.o.) a nabyvatele (stěžovatelka) soudy použily první část citovaného ustanovení §42a odst. 2 OZ, ačkoli jediný jednatel a společník převodce a stěžovatelka jsou osoby blízké podle ustanovení §116 OZ (jedná se o otce a dceru). Soudy dovodily, že v posuzovaném případě nelze aplikovat druhou část ustanovení §42a odst 2 OZ, vztahující se na osoby blízké, neboť právně byla převodcem právnická osoba, kdežto osobami blízkými mohou být podle zákonné úpravy pouze osoby fyzické.
Nad rámec ústavní stížnosti Ústavní soud poznamenává, že novější judikatura vztahuje ustanovení §116 OZ i na situace, kdy společnost s ručením omezeným učiní odporovatelný právní úkon ve prospěch osoby blízké jediného společníka a jednatele této společnosti. Na dané vztahy aplikuje první část ustanovení §42a odst. 2 OZ. Tento aplikační postup je motivován snahou čelit zneužívání obchodních společností s ručením omezeným k tzv. tunelování (srov. Jehlička,O., Švestka,J., Škárová,M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H. Beck 2002, s. 213).
Stran naplnění uvedené (první) zákonné podmínky odporovatelnosti soudy dospěly po provedeném dokazování k závěru, že odporované právní úkony učinil daňový dlužník, společnost H., spol. s r.o., v úmyslu zkrátit věřitele, vedlejšího účastníka.
Námitka stěžovatelky, že soud neprovedl dokazování o skutečnostech nasvědčujících tomu, že o úmyslu krátit věřitele věděla, a k dokázání vědomosti o něm vyšel pouze z toho, že je dcerou jednatele společnosti, není důvodná. Při posouzení vědomosti stěžovatelky o úmyslu zkrátit věřitele, tedy druhé zákonné podmínky odporovatelnosti, soudy zohlednily nejen blízký příbuzenský vztah mezi ní a jediným společníkem a jednatelem společnosti, nýbrž i skutečnost, že stěžovatelka byla v době uzavírání předmětných smluv studentkou vysoké školy a s rodiči se o víkendech běžně stýkala. Navíc, v budovách, ve kterých měla sídlo společnost H., spol. s r.o., sama v době uzavírání smluv podnikala.
Stěžovatelka namítla, že odvolací soud neakceptoval její návrhy na provedení důkazů výslechem zaměstnanců společnosti H., spol. s r.o., účetního i psychologa, který několik let řešil rodinné problémy, aby se tak prokázaly faktické vztahy mezi ní a otcem. Po prostudování spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelky, že učinila výše uvedený procesní návrh, který následně odvolací soud neakceptoval, v něm nemá oporu (odůvodnění odvolání stěžovatelky - č.l. 51 spisu, jeho doplnění - č.l. 59 a 60 spisu, protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 25. 10. 2000 - č.l. 61 spisu). Stěžovatelka ve svých účastnických výpovědích ostatně rodinné problémy a problematičnost faktických vztahů k otci před soudem nezmiňovala.
Stěžovatelka dále namítla, že odvolací soud nevzal na zřetel skutečnost nepravdivého tvrzení zástupkyně vedlejšího účastníka před soudem prvního stupně, že o úmyslu firmy H., spol. s r.o., krátit věřitele při uzavírání předmětných smluv musela vědět i s ohledem na tehdy probíhající dražbu majetku firmy, kterou prováděl stejný finanční úřad. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že zástupkyně vedlejšího účastníka v jednání před odvolací instancí na dotaz soudu vypověděla (č.l. 61 spisu), že předmětná dražba byla realizována až v průběhu roku 1996, nikoli v roce 1995, tedy v době, kdy byly předmětné smlouvy uzavírány. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je nicméně zřejmé, že odvolací soud dovodil vědomost stěžovatelky o úmyslu krátit věřitele na základě jiných okolností případu, přičemž svůj závěr o naplnění této zákonné podmínky odporovatelnosti náležitě odůvodnil. Nepřesné tvrzení zástupkyně vedlejšího účastníka, jež sama zástupkyně v dalším řízení vyvrátila, jako podklad pro své právní závěry nepoužil. Uvedená námitka není proto důvodná.
Taktéž námitka, že se soud nezabýval otázkou, zda společnost H., spol. s r.o., měla i jiný majetek, z něhož by bylo možno pohledávku vedlejšího účastníka uspokojit, není případná. Oba obecné soudy se jí zabývaly a dospěly k závěru, jenž je uveden v odůvodnění napadeného rozhodnutí. V souladu s ním k uspokojení celé pohledávky vedlejšího účastníka nebylo možné použít jiný majetek dlužníka. Tvrzení stěžovatelky, že odporované právní úkony byly úplatné, a ke zmenšení majetku dlužníka jimi proto nedošlo, není s ohledem na podmínky odporovatelnosti uvedené v §42a OZ právně rozhodné.
Ústavní soud dospěl k závěru, že postup odvolacího soudu při aplikaci jednotlivých právních předpisů lze považovat za ústavně konformní a jím provedená interpretace jednotlivých zákonných ustanovení nevybočila z mezí ústavnosti. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, garantuje právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. V projednávané věci k jeho porušení nedošlo. V důsledku toho považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého soudního rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti mimo to namítla, že bylo porušeno i její právo na právní pomoc v řízení před soudy, neboť ji v řízení před soudem prvního stupně zastupoval advokát, který údajně působil současně jako konzultant vedlejšího účastníka. Ze spisového materiálu ovšem vyplývá, že stěžovatelka uvedenou námitku v řízení před odvolacím soudem nepoužila. Ústavní soud připomíná, že je při svém rozhodování veden zásadou subsidiarity. Za situace, kdy se obecné soudy námitkou nezabývaly, protože ji stěžovatelka v řízení před nimi nevznesla, třebaže mohla, nemůže se takovou námitkou zabývat ani soud Ústavní (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 337 a násl.). Své tvrzení stěžovatelka ostatně nijak nedoložila a vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti spolupráci s uvedeným advokátem popřel.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. října 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu