ECLI:CZ:US:2002:2.US.720.01
sp. zn. II. ÚS 720/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky M. F., zastoupené advokátem JUDr. P. O., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 25. 9. 2000, č.j. 7105/130/2000, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 30 Ca 309/2000, a o návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 25. 9. 2000, č.j. 7105/130/2000, ve spojení s dodatečným platebním výměrem ze dne 29. 1. 1998, č.j. 9793/98/128910/0747, za účasti Finančního ředitelství v Plzni a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadla navrhovatelka (stěžovatelka) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 6. 2001, č.j. 30 Ca 309/2000, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 25. 9. 2000, č.j. 7105/130/2000, neboť má za to, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 1, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR").
Uvedeným rozhodnutím finančního ředitelství bylo k žádosti stěžovatelky rozhodnuto, že přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 1998, č.j. 9793/98/128910/0747, kterým byla stěžovatelce za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí 1994 dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 494.618 Kč (dále také jen "dodatečný platební výměr"), se ve smyslu §55b odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb.") nepovoluje. K námitce stěžovatelky, že jí není známo, na základě jakých skutečností správce daně uvedenou daň vyměřil, protože neobdržela zprávu o kontrole, na niž se uvedený platební výměr odvolává, a tak nebyla s jejím obsahem seznámena, finanční ředitelství konstatovalo, že předmětná zpráva o kontrole byla projednána se stěžovatelkou dne 19. 1. 1998. Byl s ní sepsán protokol o ústním jednání č.j. 106760/97/128930/1631, jež stěžovatelka podepsala a ve kterém se uvádí, že stěžovatelce byly předány fotokopie zprávy, protože originály byly odeslány poštou. Dále finanční ředitelství uvedlo, že došlo k nesprávnému označení zprávy o kontrole na cit. platebním výměru (č.j. 98422/97/ 128930/1634 namísto č.j. 98422/97/97/128930/1631), což správce daně (finanční úřad) považoval za zřejmý omyl v psaní, který opravil rozhodnutím ze dne 6. 9. 2000. Vzhledem k těmto skutečnostem dospělo finanční ředitelství k závěru, že podmínky §55b odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. nejsou naplněny.
Následně, v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni, byla žaloba proti napadenému rozhodnutí finančního ředitelství zamítnuta. V této žalobě stěžovatelka jakožto žalobkyně namítala, že dodatečný platební výměr (tj. rozhodnutí ze dne 29. 1. 1998, č.j. 9793/98/128910/0747) spočívá na podstatné vadě řízení, neboť se odvolává na zprávu o kontrole č.j. 98422/97/128930/1634, kterou však nikdy neobdržela a nebyla ani seznámena s jejím obsahem. Proto jí není ani známo, na základě čeho jí byla příslušná daň vyměřena. Přitom poukázala na to, že napadené rozhodnutí jí bylo doručeno dne 5. 10. 2000, avšak rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností, ve kterém bylo opraveno číslo jednací zprávy o kontrole, jí bylo doručeno až dne 6. 10. 2000, a že uvedená chyba v označení dokumentu nepředstavuje pouhý zřejmý omyl v psaní, protože, pokud se daňové rozhodnutí odvolává na jiný či neexistující dokument, je zcela nepřezkoumatelné, když po daňovém subjektu nelze požadovat, aby se orientoval v systému čísel správce daně. Krajský soud přihlédl k tomu, že daňové rozhodnutí jí bylo doručeno bezprostředně po jejím seznámení s obsahem zprávy o daňové kontrole, týkající se stejných zdaňovacích období, za která byla žalobkyni dodatečným platebním výměrem doměřena daň, při kterém stěžovatelka vzala na vědomí, že jí bude předmětná daň stanovena za použití pomůcek podle §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. Z chování stěžovatelky, která nepožádala ve smyslu §32 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. o sdělení důvodu rozdílu mezi stanoveným daňovým základem a daní, jež byla přiznána, a která ani nepodala proti tomuto výměru odvolání, dle názoru soudu vyplynulo, že přes chybu spočívající v záměně čísla jednacího bylo stěžovatelce známo, na základě čeho jí byla daným daňovým rozhodnutím daň vyměřena. Kromě toho se uvedená chyba týká pouze záměny jediného čísla, což soud nepovažuje za vadu zásadní, jež by měla za následek, že by platební výměr byl vydán v rozporu s právními předpisy, nebo se zakládal na podstatné vadě řízení, a proto nebyly splněny zákonné předpoklady pro povolení přezkoumání rozhodnutí ve smyslu §55b odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Dále soud poznamenal, že tvrzení stěžovatelky, že nejdříve jí bylo doručeno žalobou napadené rozhodnutí a až poté rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností, není odůvodněno obsahem správního spisu. Skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno před právní mocí rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností, nemá vliv na zákonnost rozhodnutí finančního ředitelství, přičemž nezákonnost z tohoto důvodu stěžovatelka ani netvrdila. S ohledem na to, že vytýkaná chyba nezakládá pochybnosti o tom, co bylo předmětem dodatečného platebního výměru a na jakém podkladě byl tento výměr vydán, a že tato chyba nezpůsobuje nepřezkoumatelnost tohoto daňového rozhodnutí, krajský soud žalobu zamítl.
Obě tato rozhodnutí, jak bylo výše uvedeno, napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní zopakovala své argumenty uvedené v řízení před finančním ředitelstvím a krajským soudem. Dále uvedla, že se v daňových záležitostech neorientovala, neboť o tyto věci se staral její bývalý manžel. Teprve poté, co na ni negativně dopadl dodatečný platební výměr, vyhledala právní pomoc. Z tohoto důvodu považuje za nepřijatelné, že při rozhodování o daném opravném prostředku je jí k tíži připisována skutečnost, že nevyužila práva, která jí dával zákon č. 337/1992 Sb. Dle názoru stěžovatelky takovéto okolnosti subjektivního charakteru nemají nic společného s objektivním posouzením otázek pro rozhodnutí o povolení přezkumu a nemají nic společného ani při úvaze o tom, zda určitá vada rozhodnutí je vadou odpovídající zřejmému omylu, který je možno odstranit opravou zřejmých omylů a nesprávností. Subjektivní postup při posuzování přístupu účastníka k využití opravných prostředků dle stěžovatelky vede k porušení rovnosti účastníků daňového řízení ve smyslu §2 zákona č. 337/1992 Sb., a následně i k porušení ústavně zaručených práv a svobod shora označených. Z tohoto důvodu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 25. 9. 2000, č.j. 7105/130/2000, ve spojení s dodatečným platebním výměrem ze dne 29. 1. 1998, č.j. 9793/98/128910/0747.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení. Krajský soud plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dle něj je zřejmé, že skutečnost, že v době vydání dodatečného platebního výměru stěžovatelka nežádala o sdělení důvodu rozdílu mezi stanoveným daňovým základem a daní, jež byla přiznána, a ani nepodala odvolání, neposuzoval soud jako důvod nepovolení přezkumu podle §55b zákona č. 337/1992 Sb. Tuto skutečnost posuzoval ve vztahu k důvodnosti tvrzení stěžovatelky, že neví, na základě čeho jí byla daň vyměřena; po provedeném řízení dospěl k závěru, že toto tvrzení není odůvodněné. Jiná pochybení nebyla stěžovatelkou vytýkána. Krajský soud má za to, že o žalobě stěžovatelky bylo rozhodnuto zákonem předepsaným postupem při respektování procesních práv stěžovatelky, a tedy nebylo porušeno její právo na spravedlivý proces a ani práva jiná. Vzhledem k tomu navrhl krajský soud ústavní stížnost zamítnout. Finanční ředitelství k výzvě Ústavního soudu uvedlo, že veškeré skutečnosti uvedlo ve svém vyjádření ke správní žalobě, a proto již nemá k ústavní stížnosti co dodat. K návrhu na odložení vykonatelnosti shora citovaného rozhodnutí pak uvedlo, že pokud daňový subjekt nemá dostatek prostředků k úhradě, může požádat správce daně o posečkání nebo povolení splátek; této možnosti stěžovatelka nevyužila, a proto navrhuje, aby Ústavní soud tomuto návrhu nevyhověl.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele/stěžovatelky. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s názorem obecného soudu ohledně toho, zda byly splněny podmínky pro povolení přezkoumání daňového rozhodnutí ve smyslu §55 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., a to v tom ohledu, zda uvedení nesprávného čísla jednacího zprávy o kontrole v platebním výměru způsobilo, že toto rozhodnutí správce daně je v rozporu s právními předpisy, nebo se zakládá na podstatných vadách řízení. Z výše uvedeného je patrné, že se stěžovatelka domáhá přezkoumání rozhodnutí obecného soudu Ústavním soudem tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Tato role mu však zjevně nepřísluší. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval (a jak uvádí sama stěžovatelka), že není součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Namítá-li stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 a 2 Listiny, je třeba v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu uvést, že k porušení tohoto ústavně zaručeného práva by došlo tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuelně, pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994, publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 37). Ke znakům práva na spravedlivý proces dále náleží právo každého, aby nestranný a nezávislý soud při nalézání práva dbal "stanoveného", tj. zákonného postupu, jímž je nutno rozumět respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 6). Ústavní soud však v daném ohledu žádné pochybení nezjistil, neboť stěžovatelka se obrátila na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy, ve věci rozhodl a řádně zdůvodnil své závěry, s nimiž se kromě toho Ústavní soud plně ztotožňuje.
Na doplnění je třeba uvést, že stěžovatelce na základě citovaného ústního jednání bylo jednak známo, že jí v souvislosti s provedenou kontrolou bude doměřena daň podle pomůcek, když navíc spojení posléze vydaného dodatečného platebního výměru s příslušnou zprávou o kontrole bylo možno odvodit na základě vyznačení období, za které byla daň kontrolována a následně vyměřena, nehledě na to, že k identifikaci mohlo napomoci i číslo jednací, byť obsahovalo jednu nesprávnou číslici (ze 17). Skutečnost, že ani u stěžovatelky nevznikly pochybnosti, ke kterému platebnímu výměru se daná zpráva o kontrole vztahuje, a tedy na základě čeho jí byla daň doměřena, vyplývá z dalšího průběhu řízení, v němž stěžovatelka neučinila žádný úkon směřující k odstranění těchto eventuelních pochybností. Ústavní soud je toho názoru, že naplnění podmínek ve smyslu §55b odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. je třeba posuzovat podle okolností jednotlivého případu, a to i s přihlédnutím ke skutečnostem, které stěžovatelka označuje za subjektivní, protože absence reakce stěžovatelky na daný platební výměr potvrzuje nedůvodnost tvrzení ohledně závažnosti (podstatnosti) vady v řízení vzniklé. Přihlédl-li soud tedy při posuzování vady řízení rovněž k těmto "subjektivním" skutečnostem (je třeba zdůraznit, že nejen k nim), nejedná se o postup v rozporu se zákonem; zákonnost rozhodnutí soudu pak pojmově vylučuje libovůli v jeho rozhodování, jež by v konečném důsledku případně mohla založit nerovnost daňových subjektů v daňového řízení ve smyslu §2 zákona č. 337/1992 Sb.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nepovažuje Ústavní soud námitku stěžovatelky ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a porušení principu rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny, jakož i ohledně porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR za důvodnou. Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny, Ústavní soud nezjistil žádnou souvislost mezi ním na straně jedné a napadenými rozhodnutími na straně druhé, přičemž tato souvislost nevyplývá ani ze samotné ústavní stížnosti. Byl nucen i tyto námitky odmítnout.
Na základě výše uvedeného nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu