ECLI:CZ:US:2002:2.US.95.01
sp. zn. II. ÚS 95/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J. N., zastoupeného advokátem Mgr. V. C., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 7. 2000, čj. 3 T 238/99-191, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2000, čj. 8 To 465/2000-204, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 12. 2. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č.182/93 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále porušily zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy a právo na obhajobu dle čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy. Současně nedostály své ústavní povinnosti dle článků 90 a 95 Ústavy. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 3 T 238/99, z něhož zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 10 uznal rozsudkem ze dne 31. 1. 2000, čj. 3 T 238/99-167, stěžovatele vinným trestným činem vydírání dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a trestným činem porušování domovní svobody dle §238 odst. 1 a odst. 3 trestního zákona. Za to ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání, v němž namítal, že v průběhu řízení nebyly odstraněny pochybnosti o skutkových okolnostech případu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 5. 2000, čj. 8 To 180/2000-184, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Konstatoval, že až na jediný moment nelze odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nic vytknout. Tímto momentem byl výskyt dvou neztotožněných spolupachatelů, který není verifikován dalším důkazem a není ani sám o sobě logický. Z toho důvodu není argument nalézacího soudu přesvědčivý, neboť poškozená obvinila z účasti na útoku proti ní pouze stěžovatele. Odvolací soud uložil nalézacímu soudu povinnost zhodnotit důkazní situaci opětovně se zřetelem k uvedené výtce, a naznačil, aby v případě, že ke dvěma spolupachatelům nenalezne přesvědčivé důkazy, tyto spolupachatele ze skutkového děje vypustil, jinak by se dostal do rozporu s jinak správným způsobem hodnocení důkazů.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 10. 7. 2000, čj. 3 T 238/99-191. Uznal stěžovatele vinným, že dne 18. 3. 1999 krátce před 20.00 hod v Praze, Ruská 44, zazvonil u bytu I. K.. Poté, kdy mu otevřela A. H., rozrazil prudce vstupní dveře, poškozenou uhodil a vešel do bytu, kde po ní požadoval úhradu dluhu ve výši 30.000,- Kč. Tím spáchal trestné činy vydírání dle §235 odst. 1 trestního zákona a porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, 2 trestního zákona. Za to ho soud prvého stupně odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku poukázal na to, že skutkový děj, z něhož vycházel, popisuje nepochybné a prokázané skutečnosti. Protože nebyli ztotožněni dva další údajní spolupachatelé a soud má v tomto směru pochybnosti o nezkreslenosti výpovědi poškozené, nebylo možno bez pochybností prokázat, co přesně se událo v bytě poté, kdy tam stěžovatel vniknul. Soud se proto omezil na to, že stěžovatel při vniknutí do bytu poškozenou uhodil a požadoval po ní vrácení dluhu. Ve svých závěrech o trestní odpovědnosti stěžovatele vyšel z výpovědí poškozené H. a svědkyň H. a B., i z lékařské zprávy o ošetření poškozené. Uvedl, že alibi stěžovatele na předmětný večer nijak nevylučuje, že mohl skutek spáchat. K výpovědi poškozené, jejíž věrohodnost byla zpochybněna závěry znalců, přistupoval soud s největší opatrností. Uvěřil jí tam, kde je její výpověď podložena dalšími důkazy či kde z logiky věci vyplývá, že se děj udál způsobem, který popisuje. I k otázce hodnověrnosti výpovědi svědkyně K. byl vypracován znalecký posudek, v němž se znalci shodli na tom, že svědkyně má narušenou schopnost krátkodobého zapamatování. Vzhledem k jejich závěrům soud hodnotil její věrohodnost jako sníženou. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že nelze vyloučit, že se poškozená s dcerou dohodly na tom, jak z věci co nejvíce vytěžit. To vyplývá z výpovědi svědkyně K., která měla snahu kontaktovat nejprve stěžovatele a dohodnout se s ním, a teprve v případě, že to nevyjde, zavolat policii. Soud vzal za prokázané pouze to, že stěžovatel poškozenou při svém příchodu do bytu uhodil, nikoli to, že do ní kopnul či ji sevřel kolem krku. Vycházel přitom z lékařské zprávy, z níž vyplývá, že na obličeji byl zjištěn otok. Ostatní nálezy lékaře zhodnotil tak, že se mohou zakládat na subjektivních tvrzeních poškozené. Skutečnost, že stěžovatel v bytě předmětného dne byl, vyplynula z tvrzení jeho tehdejší družky B. a svědkyně H. Obě nezávisle na sobě potvrdily, že jim stěžovatel přiznal, že poškozenou v kritické době navštívil.
Stěžovatel se proti rozsudku odvolal. Namítal, že i přes rozsáhlé dokazování se nepodařilo prokázat, zda se skutek stal. Poukázal na závěry znalců, kteří zjistili u svědkyně H. sklon k účelovosti, což snižuje věrohodnost její výpovědi. Ostatní provedené důkazy nesvědčí dle jeho názoru o inkriminovaném skutkovém ději.
Městský soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 24. 10. 2000, čj. 8 To 465/2000-204. Napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že řízení, které rozsudku předcházelo, netrpí žádnými podstatnými vadami. Nalézací soud provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž není třeba důvodně pochybovat. Důkazy hodnotil v souladu s principem volného hodnocení důkazů, přičemž plně respektoval konkrétní výhrady ke způsobu předchozího hodnocení důkazů, vytknuté ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu. Poukázal na to, že nalézací soud vzal za prokázané z výpovědí poškozené a její dcery pouze to, co je v logice věci a co je potvrzováno nepřímými důkazy. Odvolací soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že za situace, kdy svědkyním v něčem neuvěřil, neměl jim věřit vůbec. Poukázal na to, že při obecně snížené věrohodnosti svědka nelze mít za to, že všechna jeho tvrzení jsou pochybná. K takovým svědkům je nutno přistupovat kriticky a se zvýšenou obezřetností, ale se zřetelem na další zjištěné souvislosti a důkazy. Dle názoru odvolacího soudu hodnotil nalézací soud důkazní situaci logicky a správně v duchu zásady volného hodnocení důkazů. Postup při hodnocení svých úvah jasně a logicky popsal v odůvodnění. Odvolací soud neshledal důvod k pochybnostem o správnosti skutkových zjištění. Ztotožnil se se závěrem soudu prvého stupně, že obhajobou navrhované důkazy by zcela zřejmě nemohly přinést výsledky, jež by odůvodnily jiné rozhodnutí ve věci. Potvrdil i správné právní posouzení skutku. Jediné pochybení shledal v rozhodnutí o výměře trestu, neboť soud nepřihlédl ke zjištěným polehčujícím okolnostem. S ohledem na to výměru trestu odnětí svobody i výměru zkušební doby podmíněného odsouzení snížil.
Rozhodnutí obou obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že oba soudy vycházely při zjišťování skutkového děje o způsobu vniknutí do bytu a poranění poškozené pouze z její výpovědi. Návrhům obhajoby na vypracování znaleckého posudku na rozsah zranění poškozené a na výslech zasahujících policistů k otázce poškození vstupních dveří nevyhověly ani nevyložily, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Poukázal na to, že věrohodnost výpovědi poškozené byla zpochybněna závěry znalců. Soudy přesto tento usvědčující důkaz důsledně nezhodnotily a neprověřily okolnosti spáchání trestného činu dalšími důkazy. Nedostály tím požadavkům kladeným na způsob hodnocení důkazů i na odůvodnění rozhodnutí. Právní závěry o vině stěžovatele jsou tak v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními a rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Stěžovatel uvedl, že pokladní blok opatřený jeho podpisem soudy hodnotily jako anonymní důkaz, i když z něho vyplývá, že dne 18. 3. 1999 byl v době od 18.46 hod přítomen u čerpací stanice A., kde se zdržel minimálně do 19.00 hod. V kritickou dobu proto nemohl být na místě činu. Jeho obhajoba je podepřena svědeckou výpovědí MUDr. H. Soud nesprávně interpretoval význam svědeckých výpovědí H. a B. v neprospěch stěžovatele, neboť skutečnost, že poškozenou navštívil, nikdy nepopíral, bylo to však jindy, přičemž k incidentu nedošlo. Význam lékařské zprávy o zranění poškozené je třeba dle názoru stěžovatele hodnotit ve světle výpovědi svědkyně H., která uvedla, že poškozená měla jistého přítele, který ji fyzicky napadal, a s přihlédnutím k výpovědi svědkyně K., jež uvedla, že spolu s poškozenou provozují prostituci. Nalézací soud dospěl k závěru, že nelze vyloučit, že se poškozená s dcerou dohodly na tom, jak z věci co nejvíce vytěžit, a proto pro nedostatek dalších důkazů nevzal za prokázané tvrzení poškozené o odcizení dvou mobilních telefonů, finanční částky a dokladů. Pokud měl důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, a tudíž o vině stěžovatele, měl rozhodnout v jeho prospěch.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Obvodní soud pro Prahu 10 a Městský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Obvodní soud pro Prahu 10, ač doloženě vyzván, vyjádření nepodal.
Městský soud v Praze odkázal ve svém vyjádření plně na odůvodnění rozhodnutí. Poukázal na to, že důkazy prováděl nalézací soud, který měl nejlepší výchozí podmínky k posouzení věrohodnosti vyslýchaných osob. Zhodnocení důkazů mělo dobrou logiku a stěžovatel byl uznán vinným v míře, v níž byla usvědčující výpověď poškozené, byť nepřímo, potvrzována dalšími důkazy a indiciemi. Ústavní práva stěžovatele nebyla dle jeho názoru porušena.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zakotvené v Listině či garantované Ústavou. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, neboť nezhodnotily důsledně usvědčující důkaz výpovědí poškozené a neprověřily pravdivost jejího tvrzení. Nevypořádaly se údajně s obhajobou stěžovatele, když jím navrhované důkazy neprávem pominuly. Ústavní soud připomíná, že zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy). Zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a o váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se projeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž soudy nemohou postupovat libovolně. Vnitřní přesvědčení soudu o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu. Musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, jež soud zjistí z provedeného dokazování.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy zásadu volného hodnocení důkazů porušily. Soud prvého stupně provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Provedené důkazy vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. Vycházel ze skutečností, které byly prokázány nejenom výpovědí poškozené, ale i dalšími nepřímými důkazy. Z toho důvodu také jednání stěžovatele kvalifikoval na rozdíl od návrhu obžaloby nikoli jako trestný čin porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, 3 trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona, ale jako trestné činy vydírání dle §235 odst. 1 trestního zákona a porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, 2 trestního zákona. V odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 trestního řádu). Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost a úplnost skutkových zjištění a odkázal na závěry nalézacího soudu. Za situace, kdy stěžovatel své zavinění zcela popíral a tvrdil, že na místě činu vůbec nebyl, vycházel nalézací soud z výpovědi poškozené. Tento důkaz však hodnotil vzhledem ke znalecky doložené obecně snížené hodnověrnosti poškozené opatrně a kriticky. Jak bylo uvedeno výše, do skutkových zjištění převzal pouze tu část její výpovědi, kterou podpořily další důkazy.
Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že neexistuje pravidlo důkazního práva, které by soudu ukládalo, aby v případě pochybností o některých dílčích tvrzeních svědka musel mít jiná jeho tvrzení automaticky za nepravdivá. S opačnou tezí stěžovatele by bylo možno souhlasit pouze za předpokladu, že by dílčí tvrzení svědka, jehož věrohodnost je snížena, nebylo možno podpořit dalšími, třebaže nepřímými důkazy. Ústavní soud hodnotí kladně, že nalézací soud neodkázal paušálně na celkovou nevěrohodnost klíčové svědkyně, ale naopak dostál své povinnosti uložené zákonem a výpověď svědkyně posuzoval v kontextu s dalšími důkazy. Poté podrobně vysvětlil, kterým tvrzením poškozené neuvěřil a která z nich jsou naopak potvrzována jinými provedenými důkazy, z nichž lze vycházet.
Z důkazů obhajoby zjistil motiv jednání stěžovatele i jeho chování po incidentu. Tvrzení poškozené o násilném vniknutí stěžovatele do bytu podporuje lékařská zpráva o ošetření poškozené a odborné vyjádření lékaře Ústavu soudního lékařství v Praze o charakteru zranění poškozené i mechanismu jeho vzniku. Pro nedostatek důkazů soud nekvalifikoval jednání stěžovatele jako trestný čin loupeže. K tomu měl odvolací soud výhrady. Poukázal na nepřímý důkaz, jež svědčí tvrzení poškozené, že v rámci násilného jednání stěžovatel odnesl z bytu mobilní telefony. Z důvodu zákazu reformatio in peius však ponechal důkazní situaci bez podrobnějšího komentáře, neboť státní zástupce nepodal v daném ohledu odvolání v neprospěch stěžovatele.
Z výše uvedeného vyplývá, že se oba soudy podrobně zabývaly jak výpovědí poškozené, tak i dalšími důkazy potvrzujícími či vyvracejícími pravdivost její výpovědi. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že soudy důsledně nezhodnotily výpověď poškozené v souvislosti s dalšími důkazy. Pokud soudy na základě provedeného dokazování uvěřily v uskutečnění incidentu v daném čase a místě a odmítly nepřesvědčivé alibi stěžovatele, nelze jim vytýkat, že porušily zásadu volného hodnocení důkazů či zásadu presumpce neviny.
Ústavní soud nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatele, že se soudy opomněly zabývat důkazy obhajoby. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč neuvěřil verzi stěžovatele. Zabýval se potvrzením o nákupu benzínu a umytí vozu, z něhož zjistil, že tyto služby byly provedeny 18. 3. 1999 v 18.46 hod v čerpací stanici A.. Zhodnotil je jako anonymní listinný důkaz, který stěžovateli neprokazuje alibi. Ústavní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Přítomnost stěžovatele v uvedenou dobu na S. ještě neznamená, že nemohl poté odjet do ulice R. Na přejetí této vzdálenosti měl dostatečný časový prostor, neboť k incidentu došlo krátce před dvacátou hodinou. Ze stejného důvodu mu nemohl neprokázat kvalitní alibi ani svědek MUDr. H., u něhož se měl zdržovat od skončení večerních zpráv. Svědek nebyl schopen upřesnit den návštěvy stěžovatele, pouze si vybavil, že v jejím průběhu stěžovateli někdo volal na mobilní telefon a tento rozhovor jej velmi rozrušil, což nasvědčuje pravdivosti tvrzení poškozené a svědkyně K. o tom, že mu po incidentu volaly.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že se soudy nevypořádaly s navrženými důkazy. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 7. 2000 vyplývá, že nalézací soud zamítl návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem na poranění poškozené a výslechem policistů ke zjištění poškození vstupních dveří do bytu. Důvody svého postupu uvedl do odůvodnění procesního rozhodnutí. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil. I Ústavnímu soudu se jeví nadbytečné, aby za situace, kdy měl soud k dispozici lékařskou zprávu a odborné vyjádření o zranění poškozené, vyžadoval k posouzení stejné otázky znalecký posudek. Obdobně se jeví nadbytečným další šetření ke stavu vstupních dveří do bytu za situace, kdy bylo provedeno ohledání místa činu a pořízena fotodokumentace. Poškození dveří z nich není patrné a ostatně se to ani netvrdí v popisu skutku. Provedení navrhovaných důkazů by zcela zřejmě nemohlo vést k jinému rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konečně zpochybňuje závěry lékařské zprávy, z níž údajně nevyplývá, že ke zranění poškozené došlo právě v uvedený den. Nabízí svou verzi, dle které mohl poškozené ublížit její přítel, jenž ji podle tvrzení svědkyně H. fyzicky napadal. Ústavní soud k tomu uvádí, že v průběhu řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by potvrzovaly verzi stěžovatele. Z tvrzení svědkyně H., že v roce 1997, kdy u ní pobývala poškozená v podnájmu, měla mít přítele, který ji fyzicky napadl, nelze bez dalšího dovodit, že právě tento muž byl pachatelem útoku proti ní. Naopak prokázané skutečnosti svědčí v neprospěch stěžovatele a zapadají do rámce, vytvořeného výpovědí poškozené. I lékař, který se vyjadřoval ke způsobu a charakteru poranění v závěru svého odborného vyjádření, uvedl, že ke vzniku zranění mohlo dojít tak, jak uvedla poškozená. Pokud jde o prvotní lékařskou zprávu chirurgické kliniky z 19. 3. 1999, konstatuje se v ní, že poškozená byla napadena v bytě dcery. Od tohoto údaje se odvíjelo její vyšetření a konečná diagnóza. Zranění staršího rázu, která nesouvisela s uvedeným napadením, by lékař zcela jistě do zprávy poznamenal.
Ústavní soud dále zkoumal, zda bylo v projednávané věci respektováno právo na spravedlivý proces jako celek. Neshledal pochybení ani v tomto směru. Stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (§8 odst. 2 Listiny). Bylo zaručeno jeho právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Jeho postavení ve srovnání s ostatními stranami nebylo nijak dotčeno (čl. 37 odst. 3 Listiny). Stěžovateli nebylo odepřeno právo zúčastnit se projednání jeho věci, mohl se vyjadřovat k prováděným důkazům a vznášet návrhy (čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 3 Úmluvy). Z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by orgány činné v trestním řízení porušily princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy).
Ústavní soud tudíž konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný. Není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Za dané situace není Ústavní soud oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze zajisté vykládat jako právo na úspěch ve věci.
Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 19. června 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu