ECLI:CZ:US:2002:3.US.107.02
sp. zn. III. ÚS 107/02
Usnesení
III. ÚS 107/02
Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatele E., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. H. H., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2001, č. j. 29 Ca 24/2000-23, rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. března 1996, zn. 01-4089/8/95, a Celního úřadu Břeclav-dálnice ze dne 26. října 1995, č. j. 29-2127/CD/95, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Brně, cítí se jím dotčen na právech zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 96 Ústavy, pokud jde o rozhodnutí celních orgánů, tak ta považuje za neplatná. Poukázal na postup soudu, který neposoudil při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí z hlediska jeho platnosti - z důvodu absence všech jeho náležitostí, spočívajících v užití neplatného otisku razítka správního orgánu, a nevzal zřetel na dobu uložení povinnosti zaplatit celní dluh a na dobu vzniku stěžovatele.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku bylo zjištěno, že Krajský soud v Brně při přezkoumání rozhodnutí Oblastního celního úřadu Břeclav ze dne 7. března 1996, zn. 01-4089/8/95, postupoval v souladu s §249 odst. 2 občanského soudního řádu a ve svém rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v žalobě. V odůvodnění rozsudku vyčerpávajícím způsobem vyložil, za použití §80 odst. 1, §81 odst. 1, §140 odst. 2 a §240 odst. 3 písm. d) celního zákona, proč v celním řízení neshledal vady a proč tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V rozsahu stížnostního bodu, spočívajícího v námitce neplatnosti rozhodnutí správních orgánů, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro nepřípustnost [§75 odst. 1, §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], když navrhovatel nedostál podmínkám zásady subsidiarity v řízení o ústavních stížnostech (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 117/2000).
S ohledem na výše uvedené zásah do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl, a proto Ústavní soud rozhodl tak, jak ve výroku obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2002