ECLI:CZ:US:2002:3.US.13.02
sp. zn. III. ÚS 13/02
Usnesení
III. ÚS 13/02
Ústavní soud rozhodl dne 7. března 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M.M.,advokátky, správkyně konkursní podstaty úpadce O. P., a. s., zastoupené JUDr. J. U., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2001, sp. zn. 13 Co 150/2001, spolu s žádostí o projednání mimo pořadí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2001 (13 Co 150/2001-75), kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. dubna 2001 (13 C 171/99-61), a tvrdila, že těmito rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i norem procesního a hmotného práva; porušení těchto ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka v tom, že rozhodnutími obecných soudů byla zamítnuta její žaloba na určení vlastnictví k pozemku parc. čís. 224/2, k. ú. N. M., obec P., zapsané na LV č. 240, vedené u Katastrálního úřadu P. - město. Stěžovatelka z naléhavých důvodů, neboť věc se týkala konkursní podstaty úpadce, a tím i velkého počtu konkurzních věřitelů, kteří měli být uspokojeni, požádala o přednostní projednání ústavní stížnosti mimo pořadí a navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila rozpor v řízení před obecnými soudy, neboť obecný soud jako orgán veřejné moci odepřel úpadci i stěžovatelce základní právo na "poskytnutí efektivní ochrany práv soudem ve spravedlivém procesu"; svým rozhodnutím totiž porušil normy hmotného i procesního práva, rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci v rozporu s ustanovením §153 odst. 1 o. s. ř. a potvrdil platnost kupní smlouvy podepsané Ing. B. D. Stěžovatelka v polemice s právními závěry obecného soudu tvrdila, že smlouva o převodu nemovitostí nebyla uzavřena za O. P., a. s., platně.
V této souvislosti je namístě odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který
v zásadě není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se s tvrzeními stěžovatelky naznačenými v ústavní stížnosti přiměřeným a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly (§20, §31 a §588 obč. zák., §157 o. s. ř.), a proto jim nelze z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout. V daném případě byl Ing. B.D. zmocněn k uzavření kupní smlouvy ohledně předmětného pozemku plnou mocí ze dne 6. 12. 1994 ve shodě s ust. §31 obč. zák. Plná moc byla vystavena statutárními zástupci žalobce (§20 obč. zák.) a byl oprávněn kupní smlouvu platně uzavřít. Skutečností je, že plná moc nebyla odvolána (stěžovatelka to ani netvrdila) a byla udělena dvěma členy představenstva, kteří byli ve funkci i ke dni uzavření kupní smlouvy 18. 1. 1996. Kupní smlouva ohledně nemovitostí měla předepsanou písemnou formu (§588 obč. zák.) a stejně tak i plná moc musela mít písemnou formu (§31 odst. 4 obč. zák.). Z těchto důvodů obecné soudy považovaly za nadbytečné provádění dalšího dokazování, což ve shodě s §157 o. s. ř. řádně odůvodnily. Odůvodnění ústavní stížnosti směřuje proti věcné správnosti, příp. legalitě napadených rozhodnutí obecných soudů; zde však stěžovatelka přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) takový přezkum přísluší jen za splnění zvláštních podmínek, jejichž povahu Ústavní soud rovněž dříve a opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), a proto pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí na obecně přístupnou konstantní judikaturu Ústavního soudu stěžovatelku odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.
Obdobně je tomu i stran tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť nelze přisvědčit stěžovatelčinu názoru, že zamítnutím žaloby na určení vlastnictví nemovitosti bylo zasaženo do ústavně zaručeného vlastnického práva (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha 1995).
Z takto rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut, aniž by se - pro povahu vyložených důvodů - jevila nutnost zvláště se zabývat návrhem stěžovatelky vzneseným ve smyslu ustanovení §39 zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. března 2002