ECLI:CZ:US:2002:3.US.133.02
sp. zn. III. ÚS 133/02
Usnesení
III. ÚS 133/02
Ústavní soud rozhodl dne 21. března 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obce M., zastoupené JUDr. K. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2001, sp. zn. 30 Cdo 193/2001, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2000, sp. zn. 15 Co 307/2000, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. listopadu 1994, sp. zn. 8 C 3/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou (pokud jde do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR) včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své majetkové věci rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů, totiž rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. listopadu 1994 (8 C 3/93-82), rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2000 (15 Co 307/2000-227) a posléze také usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2001 (30 Cdo 193/2001-259), a tvrdila, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo plynoucí z ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod a - pokud jde o Nejvyšší soud ČR - také její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když posléze jmenovaný soud neučinil zadost svým povinnostem uloženým obecným soudům čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv (porušení ústavně uložených povinností) došlo tím, že obecné soudy nepřiznaly stěžovatelce vlastnické právo k posuzovaným nemovitostem (parcele č. 440/1 a 440/6 v kat. úz. M.), ačkoli toto její právo bylo podloženo jejím osamostatněním jako obce a její vlastnické právo k nim vzniklo na počátku 20. století a zaniklo ke dni 1. prosince 1949 v důsledku společenských změn se znárodněním firmy J. S., která na dotčeném pozemku provozovala žulový lom.
Po rozsáhlé polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů posléze stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem všechna rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, pro rozpor s ustanoveními čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb. zrušil.
Ústavní stížnost je nedůvodná.
Ze zjištění Ústavního soudu (č. l. 26) se podává, že rozsudek Krajského soudu v Plzni, jako soudu odvolacího, byl stěžovatelce doručen dne 9. listopadu 2000, a že téhož dne nabyl právní moci.
Ústavní stížnost lze - za splnění dalších podmínek - podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž běh této zákonné lhůty počíná již dnem doručení (§72 odst. 2 zákona).
Jestliže tedy stěžovatelce bylo doručeno rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2000, jako soudu odvolacího, a tudíž jako rozhodnutí o posledním prostředku ve smyslu zmíněném již vpředu, a jestliže ústavní stížnost směřující vůči němu (a současně vůči rozhodnutí obecného soudu I. stupně) byla podána (svěřena k poštovní přepravě Ústavnímu soudu) až dne 1. března 2002, je zřejmé, že k jejímu podání došlo až po zákonem stanovené lhůtě a že takto podaná ústavní stížnost je opožděná.
Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka neúspěšně dovolání, o němž jako o takovém rozhodl dovolací soud svým usnesením dne 22. listopadu 2001, a to proto, že ve smyslu ustálené a opakovaně vyložené rozhodovací praxe Ústavního soudu dovolání podané do rozhodnutí odvolacího soudu běh lhůty pro podání ústavní stížnosti nestaví, stejně jako tato lhůta (její běh) nepočíná dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu.
Takto opožděně podaná ústavní stížnost z formálních (procesních) důvodů brání meritornímu přezkumu rozhodnutí jí napadených.
Ústavní stížnost stěžovatelky podaná do rozhodnutí dovolacího soudu jeví se z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) jako zjevně neopodstatněná, neboť - posuzováno kritérii ústavnosti - tomuto rozhodnutí z rozhodujících hledisek nelze nic vytknout; usnesení dovolacího soudu v rámci dovolacích důvodů zcela vyčerpává dovolacímu soudu předloženou materii, je také dostatečně způsobem zákonem vyžadovaným odůvodněno (§157 odst. 2, §243c o. s. ř.), a proto ústavnost státu neporušuje, zejména jestliže posouzení otázek po právní stránce zásadního významu a jejich rozsah se z přezkumu Ústavním soudem pro jejich povahu v poloze obecného práva vymykají, pokud by ovšem nebyly spojeny se zvláštními okolnostmi (podmínkami), které by ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů umožnily (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další); takové zvláštní podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti zjištěny nebyly a nebyly ostatně stěžovatelkou ani tvrzeny.
Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatelky shledána jako dílem opožděná, dílem zjevně neopodstatněná, když zjevnost zjištěné neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o takto posouzené ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. b), §43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. března 2002