ECLI:CZ:US:2002:3.US.157.02
sp. zn. III. ÚS 157/02
Usnesení
III. ÚS 157/02
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. B., zastoupeného JUDr. P. C., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 30 Ca 500/2001, spolu s návrhem na zrušení ustanovení §9 odst. 8 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2001 (30 Ca 500/2001-11) a tvrdil, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva (svobody) obsažená v čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a dále
čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2001 (30 Ca 500/2001-11) byl odmítnut opravný prostředek stěžovatele (§250p o. s. ř.) proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu, referátu Okresního úřadu ve Žďáře nad Sázavou, ze dne 10. října 2001 (PÚ 1725/91-25), jímž bylo podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), rozhodnuto o restitučním nároku účastníků - oprávněných osob (H. A. B., MUDr. M. A. B., MUDr. K. B., PhDr. L. B.); obecný soud tak rozhodl proto, že stěžovatel nebyl účastníkem předcházejícího správního řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že pozemky p. č. 832/15, 843/6, 843/7 v obci J., k. ú. T. (předmět restituce) mu byly přiděleny v červenci 1954, od této doby je užívá v dobré víře, a proto je jejich vlastníkem. I kdyby k nabytí jeho vlastnictví nedošlo přídělem, nabyl by vlastnictví k nim vydržením. Stěžovatel je totiž toho názoru, že vydání předmětných pozemků oprávněným osobám brání jeho vlastnictví a domnívá se, že "v řízení byl porušen jeden ze základních principů řádného procesu, a to ochrana práv a právem chráněných zájmů občana jako účastníka soudního a správního řízení". Stěžovatel vychází z toho, že je vlastníkem předmětných nemovitostí a ochrany vlastnického práva se domáhá v dosud neskončeném občanskoprávním řízení. Dříve než v této jeho věci bylo pravomocně rozhodnuto, pozemkový úřad vydal posuzované nemovitosti v restituci, aniž by stěžovateli v restitučním řízení přiznal postavení účastníka.
Stěžovatel navrhl zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, event. pro případ, že by Ústavní soud dovodil, že vymezení okruhu účastníků vylučuje použití §14 odst. 1 správního řádu, podal návrh na zrušení ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě s odůvodněním, že jeho aplikací došlo k zásahu práv stěžovatele.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je posouzení skutečnosti, zda měl být stěžovatel účastníkem restitučního řízení, které bylo prováděno podle zákona o půdě. Toto řízení je zvláštním druhem správního řízení se speciální úpravou stran účastníků řízení ve vztahu k obecné úpravě účastenství (§14 odst. 1 správního řádu), neboť v jeho rámci jsou předmětem zkoumání podmínky, zda dané osoby splňují předpoklady oprávněné osoby, apod. Podle §9 odst. 8 zákona o půdě jsou účastníky řízení oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, povinná osoba a pozemkový fond. Jak správně zdůraznil obecný soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, stěžovatel nebyl účastníkem řízení jako oprávněná osoba a ani s ním jako s účastníkem (oprávněnou osobou) nebylo jednáno; neměl rovněž postavení povinné osoby ani pozemkového fondu. Stěžovatel proto nebyl účastníkem správního řízení a obecný soud nepochybil, když opravný prostředek z tohoto důvodu odmítl (§250p o. s. ř.).
Tvrzení stěžovatele stran nabytí jeho vlastnictví k předmětným pozemkům přídělem nebo vydržením ostatně v restitučním řízení relevantní býti nemohou, neboť se týkají vlastnických vztahů, k jejichž posouzení je výlučně příslušný soud v řízení občanskoprávním. Stěžovatel se tak může domáhat ochrany jiným procesním postupem, což také činí způsobem naznačeným v ústavní stížnosti (viz jeho určovací žaloba vedená u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou - 11 C 165/2001); již proto nemohlo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv (svobod), zvláště když v soukromoprávních (tedy i vlastnických) vztazích se uplatňuje princip "vigilantibus iura" - nechť si každý střeží svá práva. Bylo věcí stěžovatele, aby právní stav uvedl do souladu se stavem faktickým již dříve.
Stěžovatel svou ústavněprávní argumentaci opřel o porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dle kterého vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu, když přehlíží, že právně vlastnictví dosud nenabyl; již proto nemohlo dojít ani k jakémukoliv omezení jeho vlastnického práva.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a jeho zásah do jejich rozhodovací činnosti je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které v dané věci shledány nebyly, zvláště když ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo řádným a ústavně konformním způsobem odůvodněno (§167 odst. 2 ve spojení s §157 odst. 2 o. s. ř.). Z tohoto důvodu nebylo shledáno ani porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, odhlédnuto již od toho, že stěžovatel porušení těchto článků v odůvodnění ústavní stížnosti ani blíže neodůvodnil.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je dána jednak povahou stížnostních vývodů, jednak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, nebylo nutno se zabývat návrhem na zrušení §9 odst. 8 zákona o půdě, neboť dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. dubna 2002