Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.01.2002, sp. zn. III. ÚS 169/01 [ nález / HOLEČEK / výz-4 ], paralelní citace: N 9/25 SbNU 65 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:3.US.169.01

sp. zn. III. ÚS 169/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. M. P., a PhDr. R. V-ové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.1.2001, č.j. 38 Ca 413/2000-14, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve slovech "po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví", takto: I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.1.2001, č.j. 38 Ca 413/2000-14, se zrušuje. II. Návrh na zrušení ustanovení vyjádřeného v §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, slovy "po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví" se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelé se návrhem ze dne 17.3.2001 domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.1.2001, č.j. 38 Ca 413/2000-14, jímž bylo zastaveno řízení zahájené na základě jejich žaloby směřující proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru výstavby, ze dne 13.7.2000, č.j. MHMP-25264/2000/VYS/Ca/Be, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí stavebního odboru Místního úřadu Městské části Praha-Libuš ze dne 3.2.2000 o dodatečném povolení stavby. Soud řízení zastavil z důvodu nesplnění poplatkové povinnosti, když vycházel ze zjištění, že vyzval právního zástupce stěžovatelů (v řízení před obecným soudem v postavení žalobců) k zaplacení soudního poplatku s upozorněním, že řízení bude zastaveno, jestliže do 8 dnů ode dne doručení výzvy soudní poplatek nebude zaplacen. Podstata ústavní stížnosti je založena na tvrzení, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla být doručena stěžovatelům a nikoliv pouze jejich právnímu zástupci. Na tomto místě se stěžovatelé dovolávají dřívějšího nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 238/99. Stěžovatelé současně s ústavní stížností - ve smyslu §64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") - podali návrh na zrušení části ustanovení §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (přesněji §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně zákona č. 255/2000 Sb. - pozn. ÚS) ve slovech "po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví", neboť mají za to, že tato část zákona je v rozporu s ustanovením čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 3 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení základních práv spatřují v prvé řadě v tom, že soudy jsou postaveny do role fiskálních orgánů, když jejich pravomoc je podústavní normou rozšiřována na "vybírání, vyměřování, doměřování a vymáhání soudních poplatků", což vzbuzuje pochybnost o jejich nezávislosti, jestliže samy rozhodují o svých nárocích. Dále namítají, že podmínění soudního řízení - práva na spravedlnost - splněním poplatkové povinnosti ve svém důsledku znamená vytvoření nerovného přístupu občanů ke spravedlnosti. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a zejména zdůraznil (byť si je vědom rozdílných stanovisek Ústavního soudu a Nejvyššího soudu), že doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze právnímu zástupci žalobců, kterému byla udělena plná moc pro celé řízení, bylo v souladu s ustanovením §49 odst. 1 obč. soudního řádu, neboť se na daný případ nevztahuje druhá věta tohoto ustanovení. Z těchto důvodů má za to, že řízení bylo zastaveno v souladu se zákonem. Magistrát hlavního města Prahy, odbor výstavby, se vzdal svého postavení vedlejšího účastníka. Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaného vyjádření účastníka a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 413/2000 učinil Ústavní soud následující zjištění: Stěžovatelé - řádně zastoupeni právním zástupcem - se žalobou doručenou Městskému souduv Praze dne 13.9.2000 domáhali zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru výstavby, ze dne 13.7.2000, č.j. MHMP - 25264/2000/VZS/Ca/Be, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí stavebního odboru Místního úřadu Městské části Praha-Libuš ze dne 3.2.2000 o dodatečném povolení stavby a jímž bylo toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Souběžně požádali o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí soudem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé nesplnili poplatkovou povinnost, vyzval je soud, aby ve lhůtě do 8 dnů od doručení výzvy zaplatili soudní poplatek ve výši 1000,- Kč v kolkových známkách, s upozorněním, že nebude-li poplatek zaplacen, soud řízení zastaví. Výzva byla odeslána na adresu právního zástupce stěžovatelů a ten ji osobně převzal dne 22.11.2000. Protože soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, Městský soud v Praze usnesením ze dne 12.1.2001, č.j. 38 Ca 413/2000-14, zastavil řízení. Teprve 7.2.2001 vrátil 1. stěžovatel soudu výzvu s vylepenou kolkovou známkou v požadované hodnotě. Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V předmětné věci byli poplatníkem soudního poplatku ze žaloby proti rozhodnutí orgánu veřejné správy stěžovatelé (§2 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) a neuplatnil se žádný z důvodů věcného nebo osobního osvobození. Poplatková povinnost vzniká podáním žaloby a poplatek je splatný v tentýž okamžik (§4 a §7 odst. 1 cit. zákona). Ústavní soud v této souvislosti již opakovaně judikoval, že zaplacení soudního poplatku je úkon, který musí, resp. měli, osobně vykonat stěžovatelé (srov. nálezy Ústavního soudu z 24. 1. 2000 sp.zn. IV. ÚS 238/99 a z 10. 1. 2001 sp. zn. III. ÚS 377/2000 publikované ve svazku 17 na str. 83 a násl. a ve svazku 21 na str. 45 a násl. Sbírky rozhodnutí ÚS), a proto se podle ustanovení §49 odst. 1, věty druhé, obč. soudního řádu vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Výzvu je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i samotným účastníkům - poplatníkům. Městský soud v Praze tudíž pochybil, když výzvu k zaplacení soudního poplatku nedoručil přímo též stěžovatelům, ale pouze jejich právnímu zástupci, neboť šlo o případ, kdy stěžovatelé sami měli v řízení něco vykonat. Ústavní úroveň takového postupu je nutné především spatřovat v tom, že porušení §49 odst. 1 obč. soudního řádu, jež v konečném důsledku vedlo k zastavení řízení, současně představuje zásah do ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, i porušení čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1 a §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.1.2001, č.j. 38 Ca 413/2000-14, zrušil, když shledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy. V další fázi řízení se Ústavní soud zabýval návrhem stěžovatelů na zrušení části ustanovení §9 zák. č. 549/1991 Sb. a zjistil, že návrh je nepřípustný. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy je oprávněn podat, kromě jiných subjektů, i ten, kdo podal ústavní stížnost, a to za podmínek uvedených v §74 zákona o Ústavním soudu. Z tohoto ustanovení plyne, že návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení může být podán jednotlivcem jen výjimečně, a to za současného splnění všech podmínek zakotvených v citovaném ustanovení, tedy i za splnění podmínky že uplatněním napadeného zákona, jiného předpisu, resp. jejich částí, nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Z obsahu posuzované ústavní stížnosti vyplývá, že usnesením Městského soudu v Praze bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku s aplikací §9 zák. č. 549/1991 Sb., avšak podstatu ústavní stížnosti tvoří námitky vůči postupu soudu, který použití tohoto ustanovení předcházel. Stěžovatelé konkrétně namítají, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla být doručena výlučně jim a nikoliv pouze jejich právnímu zástupci, přičemž poukazují na rozdílné přístupy Ústavního soudu (nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 238/99) a Nejvyššího soudu (R 1/2001). Jde tedy o rozpor v názorech na aplikaci jiného ustanovení, a to §49 odst. 1 obč. soudního řádu. Protože k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelů nedošlo za přímé aplikace §9 zák. č. 549/1991 Sb., senát Ústavního soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení části §9 zák. č. 549/1991 Sb. jako nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. ledna 2002