ECLI:CZ:US:2002:3.US.301.02
sp. zn. III. ÚS 301/02
Usnesení
III. ÚS 301/02
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.T., zastoupeného JUDr. F. K., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. června 2001, sp. zn. 4 T 44/98, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2001, sp. zn. 9 To 413/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2001 (9 To 413/2001) a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. června 2001 (4 T 44/98), jímž stěžovatel byl uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle §249a odst. 2 tr. zák., soud však stěžovateli trest neuložil [§227 tr. ř. v souvislosti s ustanovením
čl. I. písm. a) Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 č. 20/1998 Sb.].
Stěžovatel tvrdil, že postupem uvedených soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti se tak stalo tím, že obecné soudy shledaly naplnění skutkové podstaty trestného činu v jednání stěžovatele, které však zákon jako trestný čin neoznačuje. Obecné soudy nepostupovaly v trestním řízení v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona (protokol o ohledání místa činu, jímž byl veden důkaz, neodpovídá zákonu, soud použil důkaz nevztahující se k projednávané věci, rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, nepřesně v rozporu se zjištěnými skutečnostmi označil trestný čin apod.).
Dále vedl stěžovatel polemiku s rozhodovacími důvody obecného soudu, napadl postup orgánů činných v jeho trestní věci, jakož i pochybení v řízení před obecnými soudy
I. st. i II. st. (poukazoval na neprovedení jím navrženého důkazu v odvolacím řízení) a opakovaně tvrdil, že rozhodnutí obecného soudu trpí podstatnými vadami; navrhl proto, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle §249a odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil způsobem v obžalobě blíže popsaným, aniž by mu za tento trestný čin byl uložen trest [§227 tr. ř. v souvislosti s ustanovením čl. I písm. a) Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. února 1998 č. 20/1998 Sb.].
Svou ústavní stížnost, jak již dříve řečeno, odůvodnil stěžovatel tvrzením o pochybení obecného soudu v oblasti procesního postupu v řízení, hodnocení důkazů a své námitky v tomto směru - stručně shrnuto - rozvedl polemikou s rozhodovacími důvody obecného soudu tak, jak tato je zřejmá z průběhu opravného řízení, v němž v podstatě stejnými tvrzeními jako v ústavní stížnosti usiloval o zprošťující výrok. Lze tedy uzavřít, že stěžovatel svou ústavní stížností, výtkou stran nesprávného procesního postupu a hodnocení důkazů obecnými soudy, usiluje o přezkum věcné správnosti (legality) jejich rozhodnutí.
Ve své ustálené rozhodovací praxi však Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil, že s ohledem na své ústavní postavení orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), stojícího mimo organizaci obecného soudnictví, mu takový přezkum přísluší jen za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), stejně jako mu nepřísluší zasahovat do hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další); ony zvláštní podmínky, které by umožnily ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných však ve stěžovatelově věci zjištěny nebyly a nebyly ostatně stěžovatelem ani tvrzeny.
V postupu orgánů činných v přípravném řízení ani v postupu obecných soudů před tím, než byl vydán napadený rozsudek, nelze shledávat takové procesní vady, jež by měly za následek nesprávné rozhodnutí [§258 odst. 1 písm. a) tr. ř.]; lze-li vůbec stěžovateli přiznat jistou relevanci jeho tvrzením, pak tato pochybení nedosáhla ústavněprávní roviny. Z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu (§125 tr. ř.) je dostatečně zřejmé, proč obecný soud nepokládal za potřebné řízení doplňovat v intencích návrhů obhájce stěžovatele, a proto lze uzavřít, že rozhodnutím obecného soudu, z hlediska ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), nelze pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Stěžovatelova ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. června 2002