ECLI:CZ:US:2002:3.US.346.02
sp. zn. III. ÚS 346/02
Usnesení
III. ÚS 346/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch., zastoupené JUDr. I. P., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2002, sp. zn. 5 To 3/02, mimo ústní jednání dne 16. července 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], brojila stěžovatelka ve své trestní věci proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2002 (5 To 3/02), jímž bylo ke stížnosti státního zástupce zrušeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2001 (10 T 45/93),
o zastavení řízení, a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, se podle odůvodnění svého zrušujícího rozhodnutí neztotožnil s názorem Městského soudu v Praze, že na průtahy v trestním stíhání stěžovatelky přičitatelné státu nelze reagovat jinak než zastavením trestního stíhání.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dovozovala, že označeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces v "přiměřené lhůtě" (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 Ústavy ČR) a obhajovala postup Městského soudu v Praze. Stěžovatelka poukazujíc, že byly splněny podmínky pro zastavení jejího trestního stíhání [§11 odst. 1 písm. j) tr. ř.] posléze navrhla, aby bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označeno, a aby byla zrušena i všechna navazující rozhodnutí.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označeno, byla věc stěžovatelky vrácena k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze. Trestní stíhání stěžovatelky tedy nebylo v době podání ústavní stížnosti pravomocně skončeno.
Vzhledem k tomu, že v řízení před Ústavním soudem se uplatňuje zásada subsidiarity (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19., vydání 1., č. 111, Praha 2001), která se projevuje tak, že ústavní stížnost není co do své povahy prostředkem, který by bylo možno užít vedle prostředků jiných, jež má k dispozici stěžovatelka v rámci stále probíhajícího trestního stíhání, lze konstatovat, že zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) je dán pouze v případě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem (trestní řád).
Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto možná teprve tehdy, jestliže by jí tvrzené protiústavní vady nebyly odstraněny v řízení před obecnými soudy. Jednou z podmínek k podání ústavní stížnosti je, že stěžovatelka nejprve musí vyčerpat procesní prostředky, jež má ze zákona k dispozici (§75 odst. 1 zákona), což však v dané věci neučinila.
Závěrem pro úplnost je na místě dodat, že pokud se stěžovatelka domnívá, že v její věci dochází k průtahům řízení před obecnými soudy, je oprávněna domáhat se nápravy jiným procesním způsobem [§170 písm. a), §174 odst. 1 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů], neboť zastavení řízení z důvodů průtahů procesní předpis (trestní řád) výslovně neumožňuje.
Za tohoto stavu věci, jak byl shrnut, je zřejmé, že ústavní stížností bylo napadeno usnesení Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označeno, týkající se trestního stíhání stěžovatelky, které nebylo v době podání ústavní stížnosti pravomocně skončeno; ústavní stížnost byla proto posouzena jako nepřípustná (§75 odst. 1 per analog zákona) a jako
o takové o ní bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. července 2002