ECLI:CZ:US:2002:3.US.364.02
sp. zn. III. ÚS 364/02
Usnesení
III. ÚS 364/02
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. a D. K., obou zastoupených JUDr. P. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2002, sp. zn. 54 Co 469/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. listopadu 2000, sp. zn. 24 C 115/96, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 24 C 115/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatelé proti rozhodnutím obecných soudů [rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2002 - 54 Co 469/2001-545, a jemu předcházejícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. listopadu 2000 -
24 C 115/96-125, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. listopadu 2000 - 24 C 115/96-126] a tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva obsažená
v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 přílohy č. 1 k této Úmluvě.
Obvodní soud pro Prahu 5 svým rozsudkem ze dne 2. listopadu 2000 (24 C 115/96) zamítl žalobu stěžovatelů o vyklizení bytu číslo 7, o velikosti 3+1 s přísl., ve 3. patře domu čp. 837 v Praze 5, v H. ulici č. 16, a jeho předání stěžovatelům. Soud I. stupně vzal za prokázané, že v katastru nemovitostí je na příslušném listu vlastnictví zapsáno omezení stěžovatelů jako vlastníků domu čp. 837 v Praze - S. ve formě věcného břemene užívání předmětné bytové jednotky ve prospěch družstva Půdní byty S. Na základě tohoto zápisu mohou žalovaní (J. a V. U.), uživatelé sporného bytu, v dobré víře předpokládat, že nejpozději od 23. června 1992 nejsou dány pochybnosti, že k předmětnému bytu nevykonávají práva a povinnosti pronajímatelů stěžovatelé, ale uvedené družstvo. Soud I. stupně na základě těchto skutečností žalobu zamítl s poukazem na nedostatek aktivní legitimace na straně stěžovatelů. Svým usnesením ze dne 10. listopadu 2000 (24 C 115/96) opravil uvedený rozsudek v části týkající se nákladů řízení, neboť při jejich vyčíslení došlo k početní chybě.
Do tohoto rozsudku soudu I. stupně ve znění uvedeného usnesení podali stěžovatelé odvolání, ve kterém namítli, že soud I. stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, svým rozsudkem ze dne 13. února 2002 (54 Co 469/2001) potvrdil rozsudek soudu I. stupně, když převzal skutková zjištění učiněná soudem I. stupně a ztotožnil se i s právním posouzením věci.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé polemizují s právními a skutkovými závěry obecných soudů obou stupňů a setrvávají na svém základním tvrzení, že z žádného
z provedených důkazů nevyplývá, že by došlo ke vzniku věcného břemena ze zákona, neboť žalovaní nemají právní titul k užívání bytu, náležícího stěžovatelům. Stěžovatelé tvrdí, že žalovaní neprokázali, že by jim byl byt přidělen příslušným orgánem družstva SBDO č. 14 a že jim vzniklo právo užívání bytu. Stěžovatelé dále poukazují na postup Městského soudu v Praze, který v původním zrušujícím usnesení konstatoval, že žalují na plnění správně a existenci věcného břemene je nutno posuzovat jako předběžnou otázku, v následném (ústavní stížností napadeném rozhodnutí) však uvádí opak. Stěžovatelé proto navrhli zrušit rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívala v polemice s hodnocením důkazů a v nesouhlasu
s právními závěry obecných soudů; takto uplatněnými námitkami, v podstatě zcela shodnými jako v odůvodnění ústavní stížnosti, se však obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zákonem stanoveným způsobem vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.) a zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor, který má ve skutkových zjištěních oporu, a proto pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze obecným soudů nic vytknout.
Stěžovatelé přehlíží, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů, a již proto mu podle jeho ustálené judikatury nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Obdobně nedůvodné je i tvrzení stěžovatelů, že Městský soud v Praze vyslovil v ústavní stížnosti napadeném rozsudku jiný právní závěr, než ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí (usnesení ze dne 26. ledna 2000 - 54 Co 566/99-61). Ani tímto tvrzením se věc neposunula do ústavněprávní roviny, a to již proto, že došlo ke změně skutkových okolností při vydání jeho následného (ústavní stížností napadeného) rozhodnutí (provedení důkazu výpisem z katastru nemovitostí LV 2588 ze dne 25. 5. 2000).
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jednak povahou vývodů ústavní stížnosti, jednak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. července 2002