ECLI:CZ:US:2002:3.US.37.02
sp. zn. III. ÚS 37/02
Usnesení
III. ÚS 37/02
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. L. E., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2001, sp. zn. 44 To 1379/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatel proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2001 (44 To 1379/2001) a tvrdí, že tímto rozhodnutím, stejně jako jemu předcházejícím rozhodnutím (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. října 2001, sp. zn. Nt 851/2001, o vzetí stěžovatele do vazby), byla porušena jeho ústavně zaručená práva (svobody) na ochranu života a zdraví (čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti, příloh k ní připojených a z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 10. 2001 (Nt 851/2001) byl stěžovatel vzat do vazby [z důvodů §67 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř.], která začínala dnem a hodinou jeho zajištění, tj. ode dne 5. 10. 2001 v 9.20 hod. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 6. listopadu 2001 (44 To 1379/2001) stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení jako nedůvodnou zamítl. Státní zástupce odůvodnil soudu I. stupně svůj návrh na vzetí do vazby tím, že stěžovatel je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody a že je obava, že by se mohl hrozícímu trestu vyhýbat skrýváním nebo pobytem na neznámém místě, neboť se měl nehlášeně zdržovat v pronajatém bytě a nikoliv v místě svého trvalého bydliště. Dále zde byla obava, že by mohl mařit vyšetřování a objasňování skutečností důležitých pro toto trestní řízení (působit na dosud nevyslechnuté svědky a spolupachatele). Stěžovatel byl dne
5. 10. 2001 obviněn z trestného činu krádeže. Ze záznamu o prohlídce stěžovatele ze dne
6. 10. 2001 (2.20 hod.) vyplývá, že "stěžovatel není schopen pobytu v cele zadržení a zajištění, ani policejních úkonů, až po jeho stabilizaci".
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele došlo tím, že po jeho zadržení nebyl respektován jeho aktuální zdravotní stav potvrzený nezávislými lékaři, ke kterým byl dopraven až po 17 hodinách od zadržení (po tuto dobu nebyl schopen stěžovatel vazby a policejních úkonů, ani pobytu v cele zadržení a ani vazby). Stěžovatel se proto domnívá, že byl vystaven jednání (krutému a nelidskému zacházení), což je podle čl. 7 odst. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod zakázáno. Stěžovatel poukazujíc na to, že jeho žádosti o řádné lékařské vyšetření ve Vazební věznici Jiřice nejsou akceptovány, nemůže prokázat, zda v důsledku jednání ze dne 5. a 6. 10. 2001 došlo ke zhoršení jeho aktuálního zdravotního stavu či nikoliv. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze, jak je vpředu označeno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje argumentaci, jež uplatnil u obecných soudů, s nimiž se obecné soudy přiměřeným a odpovídajícím způsobem vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.), zejména pak Městský soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozhodnutí zdůraznil, že bude zdravotní stav stěžovatele po nasazení příslušných léků stabilizován (závěrečná lékařská zpráva ze dne 6. 10. 2001).
Ostatně námitky stěžovatele směřují výlučně proti postupu orgánů činných v trestním řízení při zadržení stěžovatele a jeho následnému výslechu. I za situace, kdy by byly opodstatněné, nebylo by možno tento postup napravit, neboť již proběhl a případná náprava (restitutio in integrum) by nebyla možná. Stěžovatel totiž nebrojí ani proti samotným vazebním důvodům, není proto důvodu zabývat se rozhodnutím o jeho vzetí do vazby (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3), příp. rozhodnutím stížnostního soudu (napadeným usnesením Městského soudu v Praze). Ve vazbě má pak stěžovatel zajištěnu dostatečnou zdravotní péči (§18 odst. 3 zák. č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, v platném znění). Na tomto místě je vhodné připomenout, že jak již bylo uvedeno dříve, Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů a jeho zásah je vázán na splnění určitých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci nebyly shledány.
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo, ústavní stížnost proto byla shledána jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je dána jednak povahou stížnostních důvodů, jednak ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. února 2002